sobota 30. září 2017

MilešovKa(p) 17,5 km převýšení 846 m 2017

Kdyby mi někdo loni řekl, že sem za rok polezu znovu, nejspíš bych ho považovala za naprostého blázna. Nicméně po tom silném dojmu, který na mě Milešovka minule udělala, jsem cítila potřebu se sem vrátit.
 
"Rok se s rokem sešel,
někdo by na Milešovku opět rád vyšel.
S kočárkem a Gustíkem,
za tím dobrým dortíkem."

Čtvrtek 28.9.2017

Ráno si sice chvilku vyčítám, co to zase bylo za ztřeštěný nápad. Raději bych se pořádně vyspala. Ale když už je všechno připravené, frčíme směr Teplice ;-).

Dlouhá fronta na registraci se neopakuje. Chybí mi slunečné počasí :-(.

Ze začátku se držíme čtyřčlenné pěší skupiny, jíž dokonce utíkám. Speciálně pro dnešní akci jsem si pořídila menší golfový kočárek. Jezdí docela dobře po trávě :-).


Místo kominíka potkávám černou kočku. Přebíhá nám přes cestu. Ajaj. Hrušky u silnice neuzrály. Nacházím sotva dvě jablka. Letošní úroda je skutečně slabší :-(.

V travnaté stráni si kočárek dělá co chce. Dá zabrat ukočírovat ho, aby stále nezatáčel doleva. Aby vůbec jel :-D. Prý odpočinkový den. Přitom to mám i s posilovnou!

A je to tady. Dorážím k důvěrně tolik známé inkriminované blátivé pasáži v lese. Jo pršelo. Na zádech batoh, za krkem dítě, v ruce složený kočárek. Postupuji opatrně. Hodně to tady klouže. Jako kdybyste procházeli čokoládovým krémem. Opodál se až do půle lýtek propadám do bahna. Zrovna nebylo kam jinam šlápnout... Silou tahám nohu ven a hup tam druhou zpátky. Pohled na mé boty není hezký. Všechno mám zabahněné. Od tohohle snad zbývá už jen krůček ke Spartan Raceům :-).

Bláto se mi nabaluje i na kolečka kočárku. Je to nepříjemné :-(. Kleji. Až nyní nás začínají předbíhat závodníci z druhé startovní vlny. V porovnání s loňským rokem si vedeme velmi dobře. Ani jednou od nikoho neslyším, že to nedám. Naopak nejčastější letošní hláškou se stává "I se zátěží.".

Jsem špinavá, rozcuchaná, zpocená. Ve spodní části Milešovky odhazuji kočárek, abychom závěrečnou pasáž zdolali bez něj.


Cíle dosahujeme v časovém limitu. Hurá :-). Meziroční zlepšení činí čtyřicet osm minut a dvaadvacet vteřin. Že mi to tentokrát přišlo nějaké kratší asi uvádět nemusím :-).

Jsem celá promočená, jako kdybych právě vylezla z bazénu. Jdu se honem převléknout do suchého oblečení. Výhledy na České středohoří hatí mlha.


Augustýnka nevyhlašují jako nejmladšího účastníka, protože celou trať neabsolvoval po svých. Je mi to líto. Hlavně že se pořadatel nezdráhal obohatit na jeho startovném...

Alespoň na dortu si však pochutnal :-).


 

Běchovice 2017 - Popatnácté v řadě :-)

Sobota 24.9.2017

"Tři sta třicet tři. To je šťastné číslo! :-)" vyhrkne mladík při pohledu na mojí hruď.


Po loňské premiéře běžíme i letos společně s muži. Hned po startu se chytám Barči Kopřivové z TJ Sokola Přísnotice. Prvně jsem ji zaznamenala loni na Night Runu v Mostě. Myslela jsem si, že jí dám, a ono ne :-). Je rychlá, má hodně namakané nohy. Utekla mi i letos při liberecké krosové Run Tour. A podobně se to jeví i nyní. Držím s ní krok jen dva a půl kilometru, pak se mi začíná vzdalovat :-(. Tušila jsem, že tempo na mě bude příliš rychlé...

Sto jedenáctka, Horní Počernice. Vida, i autobus má šťastné číslo. To se s ním musí hezky jezdit :-).

Za šestým kilometrem před sebou opět spatřuji Přísnoťačku. Má náskok, ale alespoň ten vizuální kontakt mi může v závěru pomoct. Trošku ji stahuji. Při seběhu do Tábora jsem zase tou starou dobrou kuličkou, co dolů sviští. Vážím o tři kila víc než před rokem, tak proč toho nevyužít. Mám jí!!! Na úpatí Hrdlořezáku jdu před ní. Frekvenčně. Rukama. Je mi zle. Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! 


Kilometr před cílem marně vyhlížím Slováky. Nejsou tu :-(. Tak snad tady budou v kompletní sestavě zase stát a povzbuzovat v příštím roce.

Snažím se do toho stále šlapat co můžu. Cíl se blíží a fialový dres na mě určitě moc neztrácí. Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej! Dupej!   

42:37 min. Výrazný osobní traťový rekord. Přišly mi ty Běchovice letos nějaké krátké :-).

Když jsem tu v roce 2007 s patnácti kily nadváhy zaběhla o osmnáct minut pomalejší čas než tentokrát (jednalo se o mé nejpomalejší a zároveň nejtěžší Běchovice), zařekla jsem se, že je přesně za deset let vyhraji. A ačkoliv jsem dnes sice nevyhrála, tak se mi zde poprvé podařilo se ve své kategorii prosadit na bednu!!! Já to přece jen dokázala :´). Sprchu beru hopem, protože spěchám k pódiu. Mám radost a zároveň cítím dojetí. A také obrovské zadostiučinění. Nic není nemožné.

"Věř, běž a dokážeš." 

"Odkud jsi?" "Z Chomutova." "Takže taky z Moravy." :-D ❤️

Medaili nosím hrdě. "To je druhé místo?" "Jo." "Gratuluji." "Děkuji :-)." Asi si jí z krku jen tak hned nesundám.


středa 13. září 2017

Grand Prix Praha: adidas Běh pro ženy 2017

Sobota 9.9.2017
 
Celý týden se mi hlavou mihotají myšlenky na dnešní osobák na pětku. Dobře vím, jak je důležité nikdy nic dopředu neočekávat, ale po těch mých letošních desítkách bude opravdu cokoliv jiného zklamáním.
 
Odpoledne se začínají ozývat střevní potíže :-(. To je bohužel riziko večerních závodů.
 
Ve startovním koridoru poznávám drobnou sympatickou Francouzku Lauru, kterou si dobře pamatuji z loňska. Ptá se, kdo jsou pózující dívky v barevně sladěných stejnokrojích s květinovými věnci na hlavách. Missky. Taková naše kultura tady, chtělo by se říct. V pozitivním slova smyslu samozřejmě. Holky sem k tomu prostě patří :-). Nicméně při pořizování početných selfie je na ně poněkud úsměvný pohled... :-)
 
 
"Užít si to, nebo bojovat?" táže se moderátor. Rozhodně obojí!
 

Zpočátku převládá spíše to první. Znovu se ocitám v popředí běhu s téměř dvěma tisíci účastnicemi, což pro mě představuje obrovský zážitek!
 
Ještě na Štefánikově mostě držím kontakt :-o. Ne, holky neběží pomaleji než před rokem. To já zrychlila.

"Ivano, pojď!" Jé, on mě tu někdo zná :-). Je to Jirka Holeček. Kousek vedle mě dokonce běží a povzbuzuje. Díky moc.

Vychutnávám si pohled na panorama Pražského hradu se stahujícími se mračny. Hezká modř.

U mostu hraje hudba a fandí naprosto neuvěřitelný kotel lidí. Takový jsem snad doposud nikde nezažila. Jsou úžasní!

Chvilku běžím s Laurou a jednou závodnicí v dresu AC Slovanu Liberec. Mám pocit, že mi obě utečou, ale nakonec je tomu naopak. Malinko jim poodskakuji.

Několik stovek metrů před cílem však neodolávám náporu tříčlenné skupinky, jenž nás ještě bere zezadu.


Nedokážu se zmáčknout :-(.


20:18 min. Osobní rekord. O minutu a jedenadvacet vteřin. Po jedenácti letech. Loňskou dvacátou pozici se mi podařilo vylepšit o sedm míst. Avšak dvacetiminutová hranice společně s první desítkou nebyly daleko...

"Odkud jsi? Běháš dráhu?" ptá se mě Slovanka. Ne, nezbývá mi na ní čas. Ale jinak docela běhám. Ráda :-). S láskou ❤️.


Bolí mě břicho. Křeče v něm sílí. Je mi špatně. V průběhu výklusu si musím odskočit. A pak znovu.

Na desítku letos výjimečně nezůstáváme. Pro jednou jsem upřednostnila dřívější návrat domů abych mohla jít brzy spát. No brzy... Ono člověk po takovýchto závodech stejně většinou jen dlouho do noci leží, civí do stropu a vstřebává ty krásné pocity z něj :-).

čtvrtek 7. září 2017

Lovochemie AGROFERT Run 2017

Sobota 2.9.2017

Loni se nám v Lovosicích moc líbilo, a tak se pro letošek staly jasnou volbou.

Znovu zde probíhá parádní doprovodný program zahrnující dětskou bojovku či zajímavou exkurzi do areálu chemičky. V běžeckém programu začínají dětské kategorie. V té nejmenší nazvané "Bambini" startuje náš Gustík.



Následuje Rodinný běh a v pravé poledne pak Desítka okolo komína.


Už včera mi to při rozklusání vůbec neběželo a i dnes se cítím mizerně. Tak těžce, unaveně, spala bych. Nějak nejsem ve své kůži :-(. Až mi to trošku nápadně připomíná Olomouc.

Běžíme dva okruhy. V každém z nich na nás čekají tři malá stoupání, úsek vedoucí místy po dešti rozbahněné travnaté cestě a pasáž po šutrech.


Při průběhu do druhého kola jen po očku kontroluji časomíru. Mezičas na pět kilometrů se opět pohybuje někde na úrovni mého osobního maxima. Jsem zvědavá na tu pražskou Grand Prix za týden!

Skutečně se mi neběží dobře, ale snažím se v sobě aktivovat všechny síly a utíkat co to jen jde.

Na posledních kilometrech mi pomáhá přetahování s jedním mužem. V náběhu do cílové rovinky, tedy nějakých dvě stě metrů před koncem, zcela překvapeně zjišťuji, že na mě ještě zezadu útočí dvě mladé běžkyně. Já nechci, aby mě předběhly! Zařazuji proto vyšší rychlostní stupeň. Dobrých sto metrů odolávám než následně podléhám jejich dravosti.

42:09 min. Osobní rekord. O šest vteřin. Mrzí mě ten prohraný závěr. Vždyť já překonala sama sebe a to je nejvíc čeho lze dosáhnout. Přece nemůžu být nespokojená :-). Navíc skalp Evy Slavíkové se také počítá.

Jen pro porovnání, loni bych zde s tímto časem obsadila třetí místo, což svědčí o opravdu solidní konkurenci, která se tu tentokrát sešla. Přitom jsem si svůj loňský výkon vylepšila o (takřka neuvěřitelné) tři a půl minuty. 

Líbí se mi medaile s dírkou uvnitř. Tím, že máme dohromady s Gustíkem dvě, se z nich dají dělat legrační brýle :-). Vypadají skoro jako ty ze zimních olympijských her v Turíně.

Po závodě dostáváme výborné kuřecí soté s celozrnným chlebem. Lovochemie Agrofert Run prostě opět nezklamal 👍.


Cestou domů to zase beru přes obchod. Je potřeba koupit rýži, Augustýnkovi ponožky, ... na sušenky už mi však nezbývá. Prý jsem si je projela v tom finiši :-D. Ale jogurtovou zmrzlinu s pekanovými ořechy si obhajuji. Co by to přece bylo za osobák bez odměny, že ;-).