pátek 30. června 2017

1/2Maraton Olomouc 2017

Sobota 24.6.2017
 
Emoce, emoce, emoce. Olomoucký půlmaraton je nejkrásnějším závodem světa. Nelze ho absolvovat jinak, než že ho celý valíte na plné pecky.
 
 
"Každý běžec je krásný. Nejen tím, jak vypadá, ale především tím, co má uvnitř".
 
Letošní novinkou seriálu Runczech je vodič na hodinu a čtyřicet pět minut. Já bych však potřebovala nějakého na hodinu pětatřicet :-). Budu to tedy muset zvládnout sama. Nemám ani hodinky. Řídím se pouze svými pocity. Chvilkami se sice snažím někoho držet, ale když mi tempo začne připadat pomalé, jdu vpřed.
 
Navzdory meteorologické předpovědi hlásící tropické vedro, panuje příjemně teplé počasí. Před barákem sedí paní s hadicí nataženou ze zahrady, jíž nás kropí. Romantický letní podvečer ❤️.
 
"Train hard, believe in yourself and everything is possible."
 
Postupně utíkám jedné dobře (sportovně) vypadající běžkyni, Aleně Krchákové i Ivaně Martincové. Wow! V případě druhé jmenované skoro nevěřím vlastním očím (nebo možná spíš nohám :-D). Obě patří mezi naše top veteránky.
 
Po celou dobu hodně vzpomínám na loňský ročník s Augustýnkem. I na ten dva roky zpátky, z převážné části taktéž s ním. Hláška "Maminko, pojďte!" se pro mě stala nezapomenutelnou :-D. Vracím se i ke všem těm předchozím ročníkům, kdy jsem půlmaratony běhala někde kolem dvou hodin a bílé balónky na hodinu padesát pro mě byly po dlouhou dobu metou zcela nedostižnou.
 

V nezáživné smyčce na Lazecké ulici mě předbíhá jedna žena s povědomě známým běžeckým stylem a modročernou čelenkou ve vlasech. To je přece Jitka Fojtková! Jé, jak já se jí vždycky marně snažila stíhat. Nejinak je tomu i nyní. Štíhlá postava, na níž není ani gram tuku (zjevně asi nejí tolik sušenek jako já :-D), uhání strojovým tempem. Obdivuji jí, stále je mi inspirací.
 
 
Při půlmaratonu je nejdůležitější dorazit na patnáctý kilometr v co nejčerstvějším stavu. Rozhoduje jeho poslední třetina. A ta je tady v Olomouci naprosto fenomenální. Nejdřív se ve Smetanových sadech směju na celé kolo, to prostě nejde jinak. Co já jsem se tady toho se svým miminkem naběhala. Vzápětí se pak na třídě Kosmonautů snažím sama sobě namluvit, že opravdu nemám vůbec těžké nohy :-D a když už v závěru nemůžu, snažím se ještě trošku přidat. Jdu si pro to, čemu jsem věřila, že dokážu :-).
 
 
 
1:35:21 hod. Osobní rekord. Celkové pětadvacáté místo mezi ženami. Maximálně jsem si to užila :-).

Lehce vyklusávám, ať mě zítra moc nebolí nohy. Osprchuji se a jdeme fandit na tribunu, kde Gustík šíleně řádí. Já tušila, že nebyl úplně dobrý nápad, aby jedl tu energetickou tyčinku :-D. Poslední běžec sklízí největší ovace 👍. Zahrádky restaurací na Horním i Dolním náměstí jsou pořád plná lidí. Komu by se taky chtělo končit tenhle úžasný večer.
 

Bylo to opět nádherné a jedinečné. Olomouc je ráj světa! Když nevíte v životě kudy kam nebo když vám zrovna chybí úsměv ve tváři, jeďte právě tam ;-).

Pondělí 26.6.2017

Myslím si, že jsem v sobotu jenom potvrdila, že si je skutečně zasloužím :-).


čtvrtek 29. června 2017

Olympijský běh Kadaň 2017

Středa 21.6.2017

Ve velkém vedru, navíc týden po nemoci, vůbec nic neočekávám. A tak to má být :-).


Moje třetí nejrychlejší desítka mě pak příjemně překvapuje. Sice se cítím těžká a tuhá, ale ta síla a touha tam uvnitř mě je. Já vím, musím omezit ty sušenky... :-D

Chtěla jsem Augustýnkovi z Kadaně něco přivézt. Třeba kamínek nebo tak něco. Ale pak mi na trati došlo, že nejlepším suvenýrem pro něj bude přece medaile! A taky že jo ;-).


neděle 11. června 2017

(Jirkovský crossmarathon 2017)

Neděle 28.5.2017

Projíždím si s Gustíčkem na kole část trasy Jirkovského crossmarathonu. No jo, už se zase blíží. Těším se :-).

Sobota 10.6.2017

Breberka po sobě pravděpodobně zanechala nějaká vajíčka a sebevětší množství česneku ani litry zázvorového čaje na ně zjevně nezabírají. Holt zkusím přitvrdit... Představuji si, jak tam na ně nabíhají paňáčci s kladívky :-).

Prostě mi ten jarní maraton není letos přán :-(. 

pátek 9. června 2017

1/2Maraton České Budějovice 2017

Sobota 3.6.2017


V Českých Budějovicích panuje na běhání až nepříjemně dusné vedro. Zatímco se my, půlmaratonci, na svůj závod teprve chystáme, účastníci Rodinného běhu ho již mají zdárně za sebou, a tak si v poklidu třímají v jedné ruce ledový čaj a ve druhé velkou zmrzlinu. Měnila bych s nimi hned!

Místo rovinek si beru lahev Mattonky, jejímž obsahem se neustále polévám. Jak se tak kolem sebe rozhlížím, máme ji s sebou ve startovním koridoru skoro všichni. Pořadatelé na poslední chvíli přidali na trať jednu občerstvovací stanici navíc. Rozmístili po ní také několik cisteren s kropící vodou. Připraveni jsou i zdravotníci. Po trase budou navíc jezdit na kole čtyři záchranáři s defibrilátory 👍.


Vybíhám s vodiči na hodinu a čtyřicet minut. Jejich  tempo mi přijde opět pomalé. Musím proto honem rychle učinit rozhodnutí, co teď. Vzhledem k panujícím klimatickým podmínkám si stanovuji přísný zákaz jít před ně dříve než na patnáctém kilometru. A jak se záhy ukazuje, dobře dělám. Už na druhém kilometru si totiž říkám, že bude zázrak se s nimi jen udržet. Cítím se uškvařená. Myslím si, že tohle horko potrápí i africké běžce.


Na sedmém kilometru mi vodiči začínají utíkat. Mám těžké a tuhé nohy, nestačím jim.

Pozoruji postupně se mi vzdalující skupinu, přičemž si všímám, že v ní jsou jenom samí chlapi. No a mě by se líbilo být jedinou ženou mezi nimi. To je teda motivace... :-D Stejně jako loni tady i nyní předvádím velmi bojovný výkon. Bojovat se musí za všech okolností až do úplného konce. Naděje umírá poslední. Opravdu umírá. Život prostě není vždycky fér. Běžím pro ní. Mobilizuji veškeré síly a na devátém kilometru jsem zpět ve skupince. Krize je zažehnána.

"Vyhlížím desítku." "Vychlazenou bych si dal." Při výběhu stoupání k rybníku se trochu trháme. Však oni mě chlapi zase brzy předeženou až zkapu. A je to tady. Na třináctém kilometru mi praporky znovu mizí. Tohle už bude definitivní. Jsem vyřízená, neběží se mi dobře. Doběhnutí skupinky a zdolání kopce mě stály dost sil, ale já pořád bojuji. Dneska tady ze sebe musím vydat úplně všechno. Na patnáctém kilometru se mi podaří se na ně dotáhnout i podruhé.

Předbíhám Markétku Procházkovou. Tušila jsem, že to zase přepálí. Na rozdíl od Pardubic to ale nezabalila a závod dokončí, což je moc dobře. Však ono jí to jednou klapne ;-). Je šikovná.

Čím dál tím víc cítím bolavý puchýř na levé noze. Asi nebyl úplně dobrý nápad si ho před pár dny vystřihnout. V závěrečných kilometrech na dlouhé Pražské třídě se zdá, že odpadnu do třetice, ale blonďatý František mě nepouští: "Pojď!" Snažím se ho ještě chvilku zuby nehty udržet a na dvacátém kilometru, kdy už jsem absolutně vyčerpaná, jdu před něj :-).


1:39:00 hod. Děkuji oběma vodičům, kteří spolu odvedli naprosto vynikající práci. Jsou úžasní. Gustík mě čeká v cíli s medailí na krku. Má stejnou jako já. Dostal ji od nějakého běžce. Gratuluje mi jeden muž, který prý běžel za mnou a koukal na mě. V tom případě musel mít super pohled na můj velký tlustý zadek :-D.

Následuje sprcha (tentokrát bez front), pizza a fandění na tribuně. Nádhera :-). Tak zase za rok ;-).