čtvrtek 23. března 2017

Pozvánka na NightRUN 2017

Oranžová limonáda ve skle, karamelová lízátka, žvýkačky Pedro, stavebnice Merkur, fronty na banány, Spartakiáda, ... A co se vybaví vám, když se řekne retro?


Letošní ročník série zážitkových nočních běhů proběhne právě v tomto duchu :-). Proberte šatník, vezměte s sebou své kamarády, rodinu a přijďte si v poklusu trošku zavzpomínat. Na účastníky opět čeká jedinečná atmosféra a perfektní organizace. Spousta světýlek postupně rozzáří celkem osm měst:


Tak koukejte alespoň do některého z nich také zavítat! Registrace jsou již otevřeny na http://www.night-run.cz/ ;-).

Fanděte mámám

Dvě úžasné ženy, Petra a Žaneta, stojí společně za vznikem bezvadného projektu na podporu maminek samoživitelek. Já moc děkuji za veškerou podporu, které se mi v rámci něj dostalo.

Navštivte webové stránky fandimamam.cz a pomáhejte a fanděte také ;-).



Ústecká VitaSport patnáctka 2017

Sobota 18.3.2017

Na svádovské cyklostezce jsem již loni na podzim běžela maraton, na nějž mám krásné vzpomínky :-). Tentokrát se tu však koná závod na (pouhých) patnáct kilometrů.

Nebe je zatažené, počasí sychravé, ale hlavně fouká silný vítr, který nás cestou zpět, kdy bude vát proti, velmi potrápí :-(.


První kilometr mám za čtyři nula pět :-o. Chvilku se snažím držet Zuzky Rusínové, ale nestačím na ní. Je o třídu výš. Zůstávám tak sama s Olinkou Kantovou, která mi dlouho dýchá na záda, čímž mě, ačkoliv mi to příliš dobře nejde, neustále popohání. Běží moc hezky. Jako kdyby v sobě snad měla zabudovaný nějaký motorek :-). Tuším, že brzy půjde přede mě, nicméně se před ní snažím udržet co nejdéle. Zvládnu to do osmého kilometru, kdy se mi několika lehkými krůčky během chvilky hravě vzdálí.

Zatímco tuhnu a mám dost, pomalu se ke mně zezadu přibližuje i Janička Fílová. Na desátém kilometru se dostává přede mě.

Míjí mě běžec v červené bundě. "Pojď Ivčo, jinak budeš brambora!" Jak mě ti lidé normálně znají jménem :-). Nebo také ještě můžu být linecká (tedy dle našich biatlonistů pátá) a to já bych i byla docela ráda :-D. I když osobákovou bramboru dneska beru :-). Ve velkém protivětru je to tady u vody opravdu masakr.  

Předbíhají mě běžci, kteří si své síly rozložili lépe než já. Asi jsem to v tom úvodu krapet přepískla. Ale co, prostě jsem se nebála a zkusila to :-).

Při pohledu na vyznačenou jedenačtyřicítku se táži sama sebe, jestli se mě při mé příští zdejší návštěvě bude tento kilometrovník opět týkat... :-D
 

Překonávám svůj třináct let starý osobní rekord. Kdyby se mi to nepodařilo, tak bych byla přece jen trošku zklamaná, ale dala jsem ho :-).

Na okamžik se mi lehce zamotá hlava, bolí mě břicho a docela dost nohy. Až dostávám křeče do zadních stran stehen. Vyklusávám sotva jeden kilometr, načež přecházím do chůze. Asi by to chtělo masáž. Tak to abych si zavolala maséra. Nějakého pořádného. S masérským stolem :-D. Druhý kilometr se mi už běží o poznání lépe. Nohy se uvolní a zase pošlapou ;-).

Na závěr vyhlašování přichází na řadu bedna s maminami, co běhají s kočárky s upuštěnými kolečky :-D.


Naše chomutovská (chomutovsko-mostecko-klášterecká) výprava sklidila v Ústí úspěchy, ale především jsme si to tady užili :-).

 

neděle 12. března 2017

Pečecká desítka 2017

Sobota 11.3.2017

V Pečkách, malebném středočeském městečku, jsem již běžela v letech 2013 a 2014. Z těchto dvou účastní ve mně zůstaly jenom samé pozitivní vzpomínky, a tak do nich s radostí přijíždím zas :-).

Zázemí se stále nachází v místní sportovní hale. Kromě startovního čísla a čipu dostáváme ještě tištěnou termínovku, bagetu a banán. Dopoledne patří nejmenším závodníkům ;-).


Po dětských kategoriích a nesoutěžním lidovém běhu na jednu míli přichází na řadu hlavní silniční závod na deset kilometrů. Tradiční obrátková trasa vede přes Ratenice k Cerhenicím, u nichž se otáčí zpátky do Peček.


Už při rozklusávání se necítím úplně optimálně (to obvykle bývá dobré znamení :-)). Jako bych snad ani neměla nohy :-(. Také bych potřebovala vyměnit levé koleno... Nicméně nic neočekávám. Chci si to tady jen maximálně užít :-). "Dnešní závod nemá žádného poraženého" zazní v předstartovní řeči. To je pravda :-).

Přála bych si vyrazit s vodičem na pětačtyřicet minut a pak se mu v ideálním případě pokusit trošku utéct, ale najděte ho v tomhle početném, téměř tisícovém davu :-/.


Na trať se dostávám šest vteřin po výstřelu a běžím tak akorát. Nikoho nebrzdím a zároveň ani mě nikdo nebrzdí. Po chvilce před sebou spatřuji postavu vodiče. Zrychluji proto, abych ho dohnala, načež zjišťuji, že se sice jedná o vodiče, ale o toho na čtyřicet minut. O ou, do toho nejdu.

Ratenicemi se rozléhá z reproduktorů hrající ABBA. V mírném stoupání mám sílu. Neustále se přetahuji s běžkyní v černém. Fouká protivítr, takže se těším na obrátku až se otočí a bude foukat do zad, ale on vane stále proti! Navíc ještě víc než v opačném směru :-(. Skutečnost, že běžím převážně sama, mi tak příliš nenahrává. Nějaké tři kilometry před cílem se to však mění. Chytám se super chlapa, který mi v této části velmi pomáhá, za což mu moc děkuji!


Na posledním kilometru jdu dokonce před něj a postupně se mu vzdaluji. Utíkám vstříc svému dalšímu snu.


V posledních dvou stech metrech hodně tuhnu. Poslední zatáčka, pohled na časomíru... "Jo! Jo! Jo! :-)" Takových let to nešlo a teď to najednou jde :-). 43:00 min. Osobní rekord. Tak se mi to konečně podařilo. Po dlouhých jedenácti letech o třiapadesát vteřin vylepšuji svůj čas z roku 2006. Věděla jsem, že na to mám. Vždycky potěší, když překonáte sami sebe. Dodá to sílu, odvahu a motivaci do další činnosti.

Po tomto výkonu bych si určitě zasloužila nějakou odměnu (od pondělí budou mít v Lidlu koláčky), ale nějak zjišťuji, že po ní vlastně ani netoužím... Největší odměnou jsou pro mě stejně totiž hezké chvilky strávené s mým synem :-).