pondělí 28. listopadu 2016

Adventní běh Žatcem 2016

Neděle 27.11.2016

Když jsem si z termínovky vybírala další závody, kterých bych se mohla zúčastnit, narazila jsem i na Adventní běh v Žatci. Zkoukla jsem fotky z loňského prvního ročníku a bylo jasno ;-). Miluji předvánoční čas a atmosféru nasvíceného historického centra města.
 
 
 
Venku je zima, ale jakmile mě začne hřát běh, už je zase dobře :-). Běžíme dvakrát okruh dlouhý dva kilometry a dvě stě metrů. Muži absolvují tři kola a startují pět minut před námi.
 

 
 
Myslela jsem si, že trať povede i přes schody, ale moje domněnka byla mylná. Místo nich je tu docela táhlý kopec :-D.

 
Chybí mi energie, chuť a snad i ta radost... :-( Ale co, zkusila jsem stíhat holky před sebou a opět jsem si potvrdila, že nic nemusí být nemožné. Tak třeba příště, až si restartuji nohy ;-).
 
V cíli čekají domácí koláče, jablíčka, vůně svařáku, endorfiny, perníkové prasátko s přáním do nového roku 2017 a krásná dřevěná medaile ve tvaru stromečku. Mám moc ráda tyhle originální kousky. Když to není všechno na jedno brdo :-).
 



sobota 19. listopadu 2016

Běh 17. listopadu Kadaň 2016

Čtvrtek 17.11.2016

Sedmnáctý listopad, pět dní po maratonu... A jak jinak oslavit státní svátek než během ;-).



Sluníčko svítí, nohy v kopci pálí. V Kadani je nádherně, běžíme dva okruhy parkem. Celkem pět kilometrů. Trať se mi moc líbí.


Nejsou přede mnou žádná očekávání. Pro letošek mám splněno :-). Cítím se uvolněně, závod si maximálně užívám a možná právě proto si zabíhám nejrychlejší pětku tohoto roku :-D.


Prostě další fajn den... :-)

 

Krásné a určitě i moc dobré dorty byly jen pro ty mladší, my starší už totiž běháme jenom pro radost :-D.

A jedna podzimní, běžecká, všem k potěšení ;-)

"Nohy Ti pomalu těžknou
když běžíš krajinou
kilometry přibývají
pár jich však máš ještě před sebou
z krajiny se tunel stává
v hlavě chuť vyhrát zůstává
a pak, když si až na dno svých sil saháš
ozve se Přidej, Ty na to máš!"

Ode mě to ale není. Já takový talent nemám :-D.
 

středa 16. listopadu 2016

Ústecký VitaSport maraton 2016

Sobota12.11.2016

Ústecký VitaSport maraton jsem si pro podzim vybrala záměrně. Letošní Prahu i Jirkov jsem zaběhla shodně za tři hodiny a devětatřicet minut. V prvním případě jsem se proplétala davem, v tom druhém pro změnu zase zdolávala výškové převýšení. Tady má přijít ideál. Minimum lidí a žádné kopce.

Chvilku se ocitám v takovém až mírně svázaném a trošku nervózním stavu, protože vím, že bych to pod tři třicet mohla dát, ale celkem rychle se naštěstí vracím zpátky na zem. Člověk by totiž v životě správně neměl nic očekávat. Vyhne se tak případnému zklamání a může být naopak pouze příjemně překvapený :-). Vše se má dělat s láskou, naplno a tak, abychom z toho měli radost.

Panuje chladné oblačné počasí. Je docela zima. Trošku se rozklušu, rozcvičím, přiobléknu si na sebe raději ještě jednu vrstvu navíc a jdu na start.

 
Běží s námi vodič na tři hodiny a třicet minut. Říkám mu, že to s ním zkusím a uvidím, co vydržím.

Běžíme v úžasné skupince bezva lidí. Všichni jsou zatím samá srandička. Já jen mlčím a plně se koncentruji sama na sebe. Čeká nás dvakrát obrátkový půlmaraton po cyklostezce podél Labe. Vodič Rosťa běží perfektně. Zatím jsem v pohodě, ale nevím, jak dlouho to s ním v tomhle tempu zvládnu...

Vzpomínám na jaro, Jirku Homoláče a Keňany:

"Train hard, believe in yourself and everything is possible."

 
U vody fouká dost vítr, ale ve skupince je fajn, že se za sebe můžeme schovat. Připadám si jako opravdická maratonská běžkyně :-). Skupinka, běžíme v ní dvě ženy, jinak samí chlapi. Uvědomuji si, že mám příležitost dokončit druhý maraton po sobě jako ženská vítězka. Vím, že to nebude vůbec lehké, ale budu bojovat, co budu moct, a nedám ostatním holkám nic zadarmo. 

"Na pětadvacátý kilometr si připravte vtipy a na pětatřicátý objednejte taxík :-D."

 
Na metě půlmaratonu, kde se otáčíme a čeká nás ještě jednou to samé, na chvíli přicházíme o odskodčivšího vodiče. Vrací se k nám na dvaatřicátém kilometru. Uff, to je dobře. Už máme zase vedení :-). V prvním kole odpadl prý jen jeden běžec.

Od dvacátého devátého začínám vyhlížet jednotlivé kilometrovníky. Už je to tady... :-(

Skupinka utichla. Nikdo již nevtipkuje. Každý má co dělat sám se sebou. Trošku se nám motají nohy. Občas tak někdo do někoho nechtěně narazí.

Rty mám promrzlé, fouká studený vítr, je zima a já běžím vstříc své touze.

Po poslední obrátce, zhruba deset a půl kilometru před koncem, cukáme společně s Rosťou zbytku skupiny. To jsem nečekala. Běžíme bok po boku do třiatřicátého, kdy mě opouští. Omlouvá se, že si musí odskočit a že to mám udržet sama. Pokusím se.

Na rovinkách se to snažím rozjet, co to dá. Nohy mi ale pomalu začínají těžknout.

36. kilometr... Půl roku k něčemu směřujete a pak rozhodne pouhých třicet minut a vaše momentální mentální síla v nich. Pojď! Vydrž to! Už je to JENOM kousek!

Posledních pět kilometrů mě pekelně bolí.

Ten závěrečný je snad nejdelší ze všech. Hrozně se vleče. Běží ho se mnou Láďa a já bych mu jako i moc ráda ukázala, že nejsem úplná pomaloběžkyně, ale mám dost. Tohle je prostě maraton ❤️.

 
Cílová brána, pohled na časomíru a... Jéé!!! :-) :-) :-)

  
3:29:22hod. Osobní rekord. Já to dokázala. Připadá mi to stále neuvěřitelné. Tak už mi zbývá ubrat pouze hodinu a pojedu na Olympiádu :-).

 
 
Děkuji všem za krásný den. Skvělé partě spoluběžců z naší skupinky za hezkou atmosféru, vodiči Rosťovi za podporu a pomoc, organizátorům za bezvadný závod a klukům z Mostu za příjemnou společnost.

 
Nejvíc však mému synovi, kterému vděčím za tohle všechno úplně nejvíc.

Večer dostávám zasloužené Svatomartinské menu ;-). Ve skupince o něm během maratonu také padla zmínka :-D. Tak jsem se dočkala :-).


čtvrtek 10. listopadu 2016

Běh kolem Doubravky 2016

Neděle 6.11.2016

Doubravka patří mezi moje nejzamilovanější závody. Před patnácti lety a dvěma dny jsem zde dokonce prožila nejlepší den svého života. Po tom, co jsem pár posledních ročníků vynechala, jsem ráda, že se mi letos opět naskytla příležitost sem přijet :-).

Lidi jsou tu takoví divní. Skoro vůbec se nesmějou :-(. Z koho mám čerpat energii? Ta Doubravka už asi není co bývala...

V devět hodin ráno vybíháme my vytrvalci na desetikilometrovou trať.


První ze čtyř okruhů absolvuji společně s dalšími prvními třemi ženami. Pak už však bohužel začínám ztrácet. Neběží mi to. Hodně mě bolí nohy. Ještě že ne srdce. To by bylo horší. Vždyť o nic nejde... :-)

Jak jsem si tady v srpnu při Teplickém půlmaratonu říkala, že tohle bude brnkačka, tak ačkoliv tyhle kopečky v porovnání s ním působí směšně, dávají mi přece jen zabrat.

"Paráda, dávej!" Což o to, já bych i dala, kdybych měla co...


Ale jo, myslím si, že jsem si vytvořila doubravkový osobák. Pod devětačtyřicet minut jsem ji doposud asi ještě nikdy nezaběhla.

Po závodě vyklusávám jeden okruh v protisměru. Byl by zajímavý nápad běžet to někdy obráceně. Toho 4.11.2004 jsem si odsud v plastové lahvi s vodou přivezla formu :-). Před rokem jsem ji vyhodila a od té doby je to jízda. Vzpomínám na staré dobré časy :-). Měli jsme fajn partu a užili si spoustu legrace.

Převléknu se, dám si housku se sýrem, teplý čaj, čokoládovou müsli tyčinku a jde se zase poklusávat ;-).


Nejenom Ježíškovi, ale i Mikulášovi se už začíná rýsovat nadílka.


Kolem půl dvanácté startuji znovu. Nyní v běhu na patnáct set metrů. Běžíme dohromady se staršími žáky, žákyněmi, dorostenkami a veteránkami. Pro nás dvojbojařky to může být v podstatě taková odveta za ráno.


V prvním stoupání předbíháme dost holek, co to zpočátku přepálily.


Při výběhu asfaltky jdu nebojácně před Evu Slavíkovou. Hustý! No jo, asi ještě holka nerodila... Na kopci se vrací zpátky přede mě. Sice se jí stále snažím stíhat, ale utíká mi.


Obě tentokrát končíme pod stupni vítězek. Na nich se umisťují o deset let mladší holky, které ráno neběžely desítku.

Eva mě předběhla o devět vteřin. To není moc. Začíná zima, přijdou intervaly, kruhové tréninky, ... Všechno bude! Čeká nás budoucnost, o níž se nám ani nesnilo :-).

Vyklusávám další okruh v protisměru. Nohy mi příjemně zteplaly :-). A pak že Doubravka není co bývala! Zima, mlha a tenhle úžasný běžecký double jí dělá jedinečnou. Ani mě ta patnáctistovka tolik nebolela. Zase mě to bavilo :-). Ale bylo to strašně krátké. Aby ne, když nejkratší trať, kterou běhám, jsou dvě míle.

 

úterý 1. listopadu 2016

Zombie Night Run 2016

Sobota 29.10.2016

Sedm dnů, tři závody, tři bedny. Ještě, že se ta jejich důležitost a vzdálenost postupně snižuje. Zombie už nebyly v plánu. Ovšem pouze do okamžiku než jsem na ně před pár dny vyhrála startovné.

Pořadatelé sice nedoporučují brát s sebou na tuto akci děti mladší deseti let, ale jet sama do Prahy na zombíky, to bych se bála :-D. Potřebuji s sebou mít přece pořádného chlapa, co mě ochrání.


Startovní bránu plní dým. Začíná se ozývat podmanivá hudba ze záhrobí. Jsme ubezpečeni, že na trati nebudou žádní klauni. Ještěže tak.


První kilometr vede po dlouhé rovince, na jejímž konci sbíháme po schodišti, což je ve tmě a plné rychlosti náročné.

Zhruba v polovině závodu probíháme tunelem strachu. Pokud zombíky ignorujete a zároveň běžíte svižným tempem, nemají proti vám moc šancí ;-). Stěny Starého Vítkovského tunelu elektrizují a já vybíhám ven. Uf, mám to za sebou :-).

Následuje opět jedna delší rovinatá pasáž, kterou zakončujeme brutálním výběhem krvavého schodiště. Když zvedám oči nahoru, abych se podívala, kde už bude konec, vidím před sebou stále jen a jen samé schody. Sklápím k nim zpátky zrak. Vzpomínám na svoji nedávnou kláštereckou tezi o tom, že se dá při vhodné technice výběhu schodů i odpočívat. Co je to za nesmysl? Je to tak těžké, že na chvíli i přecházím do chůze. Ze stran se po mně sápají zombíci. Znovu se rozbíhám. To dám. Další odvážný pohled nahoru a... už to bude. Jsem tu. "Au! Au!"

Kousek zase seběhneme a jde se dobýt Zombie hrad. Brutalita střídá brutalitu.


Ve velmi prudkém kopci znovu přecházím na pár kroků do chůze. Atmosféra nočního Vítkova nemá chybu. Fouká vítr, kolem šustí zlatavé listí v korunách stromů. Vše dokresluje podmanivá hudba doplněná výkřiky. O dokonalých maskách a kostýmech ani nemluvě. Jsem z tohohle závodu naprosto nadšená :-). Je to pecka!

Kilometr před cílem se kousek vracím, protože si nejsem úplně jistá, jestli běžím správně. Ztrácím tím dobrých deset patnáct vteřin. Předbíhá mě při tom jeden závodník se startovním číslem juniorky, která si při následném vyhlašování jde bez jakýchkoliv skrupulí na stupně vítězů...


Já jsem ráda, že mě, jakožto druhou ženu, tentokrát již vyhlásili :-). Ježíškovi se pomalu začínají rýsovat dárky k Vánocům.

 
Také mě těší, jak se mi navzdory bolavým nohám a únavě z předchozích dvou závodů hezky běželo. Strašně mě to bavilo! :-) Asi se dostávám do podzimní běžecké euforie :-). 
 
Opět se potvrdilo, že pokud se vám někam zrovna dvakrát nechce, rozhodně tam jděte! Nikdy totiž nevíte, co z toho zrovna může kápnout. Dneska to byl třeba úžasný zážitek! :-)