pondělí 31. října 2016

Běh kolem jezera Most 2016

Pátek 28.10.2016

Po Klánovickém 1/2Maratonu proběhla rychlá čtyřdenní regenerace v podobě klus, klus, plavčo, rozklus a už zase stojím na startu. Kolem jezera Most jsem ještě nikdy neběžela a vlastně jsem ani nikdy v těchto končinách doposud nebyla. Tak jsem zvědavá, co mě čeká. Těším se :-).




Trať je trošku zvlněná. Nejtěžší kopec zhruba v polovině závodu dává hodně zabrat. Pohled přes celé jezero na dopolední mostecké panorama, jenž následuje, je naprosto úchvatný. Panuje příjemné běžecké počasí, do něhož chvilkami prosvítá sluníčko.
 
Na posledním kilometru čeká z dálky nepříjemně táhlý kopeček po trávě.
 

Čím víc se mu však přibližuji, tím méně hrozivě působí.


V jeho nejprudší horní pasáži navíc panuje úžasná divácká atmosféra, která žene vpřed :-). Baví mě dolovat ze sebe tu vnitřní sílu, která tam někde hluboko uvnitř je.



Příště bych se to klidně nebála protáhnout i přes Hněvín. Tam jsem totiž také zatím ještě nikdy nebyla a ráda bych se tam podívala ;-).


středa 26. října 2016

Klánovický 1/2Maraton 2016

Neděle 23.10.2016

Klánovický závod jsem objevila, když jsem si pro sebe hledala nějaký kontrolní půlmaraton konaný pár týdnů před listopadovým Ústeckým maratonem. Rovina, les, minimum asfaltu - to by mohlo být fajn. A taky že je! Naprostá paráda. Byť se jedná teprve o druhý ročník, tak tady není absolutně co vytknout 👍. Nejvíc nadšená jsem asi z perfektního označení cesty z vlakového nádraží a hlavně z motta celé akce "když zážitek je víc než výkon". Běhám především kvůli dobrému pocitu a právě kvůli oněm zážitkům, které si pak zpětně promítám v hlavě a zároveň sním o nových :-).

Hned od startu do toho šlapu celkem zostra. 


První kilometry se neustále přetahuji s běžkyní "svačinářkou" (nese si s sebou v ruce gel :-)). Když mi na šestém kilometru definitivně utíká, cítím se přepáleně. Nohy mám tuhé. Bolí to :-(. No jo, ale že svižnější tempa nepředstavují žádnou velkou pohodu, už přece dobře vím. Přesvědčuje mě o tom celá letošní sezóna :-). Běžím, co můžu! Dokud můžu. 


Poprvé v životě mám náramek s GPS. První kilometry mu vychází celkem kompatibilně se značením závodu. Postupně se však opožďuje, až si po čase uvědomuji, že mi na levém zápěstí již dlouho nic nezavibrovalo. Že já ho zavařila! :-D Vydržel sotva dvě třetiny závodu. A to jsem si ho schválně předtím ani nevzala na spánkovou analýzu, aby se příliš nevybil.

Blátivé úseky, lesní cesty, štěrkové cesty, kamení, kořeny stromů, tráva, dlažba - po tom všem běžíme. Trasa často vede mírně dolů, což je bezva. Zákonitě pak místy také trochu nahoru. Před koncem by měl být ještě nějaký kopec. Akorát si teď nejsem úplně jistá, jestli dneska, nebo až v pátek při Běhu kolem jezera Most. Mám už v těch závodech nějaký bordel :-D, jak jsou pořád každý týden. B bude správně. Asi. Zjistím brzy ;-).

Všude pod nohama leží barevné listí. Před očima vidím také už jenom barevnou směsici.    
 

"Běhání je velká bolest a nejkrásnější pocit na světě."  
 
Předvádím skutečně srdnatý výkon. Aneb tak to vypadá, když pro něco pociťujete obrovskou vášeň :-). Po Jirkovském crossmarathonu se jedná o můj druhý letošní nejhodnotnější běžecký výkon.
 
 
Za cílovou bránou vykoukne časomíra. Při pohledu na ní vyprsknu smíchy a zakroutím hlavou :-D.



1:37:47hod. Osobní rekord. Ať už bude/je moje umístění jakékoliv, jsem spokojená. Dojetím mi vlhnou oči. Otáčím se čelem k cíli a sleduji, jak zrovna dobíhají další dvě holky. Panebože já jsem dobrá :-).
 
Dávám si dva kelímky výborného čaje a kostičku Margotky za odměnu. Inu odměňování, jedna z nejdůležitějších složek sportovního tréninku. Na to já jsem expertka :-D.
 
Vyklušu, osprchuji se a jde se na bednu. Velkou, klánovickou. Na pódium :-).

 
 
"Když zážitek je víc než výkon."
:-)  :-)  :-)
 

sobota 22. října 2016

Běh zámeckým parkem, Klášterec nad Ohří 2016

Neděle 16.10.2016

Co Augustýnkovi nevyšlo ve Spořicích, vychází mu o dva týdny později při Běhu zámeckým parkem v Klášterci nad Ohří :-).


V běhu nejmenších dětí, ročníku dva tisíce patnáct a mladších, na padesát metrů obsazuje celkové třetí místo. Ve své kategorii je však jediný chlap, tudíž vítěz ;-). Dostává krásnou čokoládovou medaili, diplom a balíček sladkostí. Je spokojený a pěkně řádí :-D.


Já mám dnes před sebou dvojboj. Nejprve ženských 3 400m a bezprostředně poté ještě vytrvaleckých 7 650m. Již během předzávodní procházky trasy je zřejmé, že to bude masakr. Čekají na nás zámecké schody a krátké prudké výběhy.


Nohy mě bolí už teď. Stále se mi příliš nedaří odpočívat.

12:45hod., 3 400m
Bohaté startovní pole čítá celkem devětačtyřicet účastníků. To je paráda :-). Dorostenky, juniorky, ženy, ženy veteránky, ženy běh pro radost, dorostenci a junioři - všichni dohromady. Kluci akorát absolvují o něco delší trať. Do cíle pak budeme přibíhat z opačných směrů. "Ví, že se mají vyhýbat" zazní poslední pokyn pořadatele do vysílačky a je odstartováno. Podkluzuje mi levá noha a v mžiku se mi tak začíná vzdalovat celé startovní pole, zatímco já ležím na zemi. To mi to tedy hezky začíná. No co, alespoň to nepřepálím :-).

Tempo je zběsilé a výběhy kruté. Absolutně mi to nejde :-(.

Do cíle přibíhám naprosto vyčerpaná. Nemám vůbec žádnou sílu. Co to zase bylo za nápad běžet hned znovu další závod?! Jasně, někdy před dvanácti lety jsem tyhle dvojboje provozovala moc ráda. Jenže v kombinacích dorostenky - ženy a juniorky - ženy se asi jen jednalo o kratší vzdálenosti.

 

Loučím se se svým snem o double bedně a bez jakýchkoliv očekávání se opět přesouvám na start. Holt si to jenom vyklušu no... :-/ Sbírám si ze země spadlý kaštan. Mačkám ho v ruce, čímž se z něj pokouším načerpat energii. Jestli ten mě nespasí, tak už nic :-).

13:15hod., 6 750m
V úvodu se pohybuji kolem Hanky Hahn. Doposud jsem ji zatím vždycky předběhla, nicméně momentálně by byl zázrak se jí jen držet. Moment! Vždyť ona přece před týdnem běžela Hradecký maraton. Takže jí tady ta stoupání postupně rozsekají. Ostatně nás všechny budou postupně rozsekávat :-D.

Jdu před ní. Pomalu se jí vzdaluji a předbíhám i nějaké další běžce. Celkem záhadně se začínám rozbíhat. To bude asi ta poporodní vytrvalost :-). Nějakou sílu v nohách taky zjevně trošku mám :-D. Strašně mě to baví a maximálně si to užívám!!! :-) Já bych tu snad vydržela kroužit i déle než jen ty tři okruhy, co máme určené.

Stoupání na konci parku představují takové vysoké přírodní schody, jejichž horní dvě třetiny vycházíme. Jsou skutečně strmé a těžké (ale dopoledne jsem je vydrncala s kočárkem :-D). Nahoře se zase hned rozbíhám. Uvolňuji nohy a nasazuji tempo, které se dá mezi těmito náročnějšími pasážemi dobře rozjet. Další zámecké schody vybíhám frekvenčně. Stylem, při kterém, ač to může znít poněkud zvláštně, se dá i odpočívat :-D.

Zbývá mi posledních osm set metrů, když mě volají na vyhlášení za druhé místo v kategorii žen. Jé, já se těším :-). V závěru se mi sice nabízí možnost předstihnout ještě jednoho běžce, ale nevyužívám jí. Už takhle toho má dost. Vracím čip a rovnou hurá na stupně vítězů :-). 


Vyklušu a vracím se zpět, protože ta double bedna se mi nakonec podařila! :-)


Mám ty botky krásně do páru ;-).


 
Celková organizace neměla chybu. Vše šlapalo, jak mělo. Navíc nechyběla čipová technologie či třeba hudba v prostoru startu a cíle. Strávili jsme zde prostě super den, za což moc děkujeme :-). Radost z něj mi pokazí až zcela nečekaná invaze čínských berušek do našeho bytu, která proběhla prostřednictvím otevřených oken po dobu naší nepřítomnosti. Ale to už je jiný souboj... :-)
 

čtvrtek 20. října 2016

RunCzech Final Party 2016

Čtvrtek 6.10.2016

Hilton Prague Grand Ballroom


 


 
 

pondělí 10. října 2016

Spořická šestka 2016

Sobota 1.10.2016

Před čtyřmi lety vznikl v malé obci u Chomutova bezvadný běžecký závod, na který mohou být (a také náležitě jsou) všichni Spořičáci pyšní :-).

V běhu pro nejmenší děti na padesát metrů bohužel nestartuje Augustýnek. Při on-line registraci nešel správně zadat jeho ročník narození a staršího jsem ho dělat nechtěla. No a na místě už se z kapacitních důvodů není možné přihlásit. Ale myslím si, že tím nijak nestrádá. Užívá si prolézačky na místním dětském hřišti, kde se na chvíli dokonce zapojuje do basketbalového utkání :-D. Vrcholem je pak hlídání dětí rodičům - běžcům, mimochodem moc fajn věc. Veze se v kočárku jako král, úsměv od ucha k uchu a kolem něj spousta holčiček :-).



První půlka závodu se mi běží mizerně. Je vedro, mám těžké nohy, žízeň, hlad, je mi špatně a nebaví mě to :-(.

V druhé části se ale ve mně začíná opět probouzet soutěžní duch a nohy se mi pomalu rozbíhají. Na posledním kilometru si všimnu dobře běžící Káti Zapletalové, která neustále stupňuje svoje tempo, až se dostává na mojí úroveň. Šla by i bez problémů přede mě... Néé!!! Nechci aby mě předběhla a tak také zrychluji. "Holky, vezmete ještě ty chlapy!" Vezmeme! ;-) Dopředu mě žene ten pocit, když předbíháš ostatní a víš, že jsi lepší než oni :-D.


No vida, co ze sebe člověk dokáže všechno vydolovat, když mu o něco jde :-). Fantastický závěr, 26:15min., čtvrté místo v kategorii a návrat k mému bramborovému začátku letošního roku :-).

Následuje voda, výklus, sprcha, vyhlášení, po jehož skončení se společně s chomutovskou skupinou odebíráme pěšky na cestu k domovu. Tam se nasvačím, prohodím kočárky a jdu bruslit. Honem než se spustí déšť z mraků, co se sem ženou.
 

pondělí 3. října 2016

MilešovKa(p) 17,5 km převýšení 846 m 2016

Sobota 6.8.2016

Míša se ve Stromovce zmiňuje o závodě na Milešovku. Startuje se prý ve dvou vlnách. Nejprve pěší, poté běžci.

Čtvrtek 15.9.2016

Prohlížím si fotky z minulých ročníků. Jako odměna pro vítězný tým je vždycky připravený nějaký pěkný dort. Je to jasný - pojedu tam :-). Akorát nepoběžím, ale půjdu to společně s Augustýnkem a kočárkem s tou první skupinou jako pochod. Platím startovné. Budu to mít jako takovou odměnu za Běchovice :-).

Neděle 25.9.2016

Dalibor mi říká, že s kočárkem to rozhodně nepůjde. Ať si prý raději vezmu krosničku. Tu sice vlastním, nicméně jsem ji zatím netestovala. Zkouším ji tedy hned odpoledne po příjezdu z Běchovic. Je hrozně těžká! :-( Těch sedmnáct a půl kilometru bych s ní asi nedala :-(.

Pondělí 26.9.2016

Ještě ráno se přikláním k variantě, že tu středu odpískám. Tak to bude jednodušší.

Večer se však situace mění a já jsem rozhodnutá jet. Přece nenechám propadnout již zaplacené startovné :-).

Středa 28.9.2016

Už ve frontě na prezentaci poslouchám řeči, že se to s kočárkem ("šmrdlákem" s plastovými kolečky) absolvovat nedá. Posledních dva a půl kilometru to údajně nepůjde ani náhodou. Také zjišťuji, že ačkoliv startuji v dřívějším čase, stejně téměř všichni, až na pár výjimek, poběží. Charakter pochodu to možná mělo někdy před lety... Navíc se jedná o orientační přespolní běh :-o.



Že jsem tentokrát šlápla opravdu vedle, je jasné už od samého začátku. Po polní cestě se s kočárkem jede skutečně mizerně. Tak to nevadí, že tu Milešovku dneska nedobyjeme. Zdoláme jí s Augustýnkem za pár let, až bude trošku větší. Hmm... :-/ Ale stejně, minimálně za ten pohled na radostného synka pobíhajícího v podzimním mlhavém ránu v polích mezi sytě červenými šípky a jabloněmi to stálo!


Chvíli si pohrávám s myšlenkou vrátit se zpátky, dokud ještě nejsem moc daleko, ale nakonec jdu dál. Uvidím, kam dojdu. Ty Černčice na patnáctém kilometru, ze kterých je v patnáct čtyřicet pět odjezd do Teplic, bych snad mohla zvládnout.

Po úvodní nepříjemné pasáži následuje asfalt a vesničky. Augustýnek spí, tak i trochu běžím abych něco nahnala, když to teď chvíli jde.

"Ahoj! :-) Na procházce, na procházce?" Ty jo, to byl přece kominík a já si na něj měla sáhnout pro štěstí. Sakryš, jsem to zase projela.

U silnice roste nádherná hrušeň. Leží pod ní úžasná větev, kterou se dají hrušky setřást na zem. Ňam, ty jsou dobrý :-). Beru jich ale jenom pár. Už takhle to mám docela těžký.

Devátý kilometr a občerstvovací stanice. Gustík se probouzí. Půlka je za námi. Od teďka už to má být jen a jen horší. Dostávám tu však první (a zároveň jedinou) podporu dnešního dne: "Ale vy to dáte! Vy jste šikovná. Když tak s ním chvíli pojedete pozadu."

Další hrušky a po nich odbočka do terénu. Augustýnek pobíhá po stráni pokryté vrstvou sena, jenž se mi neustále namotává na kolečka kočárku. Ten se k tomu naklání doleva a zase moc nejede :-(. Svačíme. Předbíhají nás ti, kteří startovali ve druhé skupině v pozdějším čase. Jeden běžec mi hlásí, že následující úsek na kočárek není, takže to nepůjde. Najděte pořádného chlapa, když jsou to samí takoví... "nejdetolidi". Přece to zkusím a uvidím ne?

Tak tohle je masakr. Potok. Pomáhá mi přes něj jeden moc hodný klučík. Děkuju! Šílené bahno rozdupala ta hromada párů bot, co tudy proběhla před námi. Kamení, kořeny stromů, prudké stoupání. Augustýnek mi sedí za krkem. Jednou rukou mu držím obě nohy, druhou vezu kočárek. Jdu pozadu. Nohy v blátě podkluzují... Jak vypadají ty Spartan Races? Myslím si, že to, co tady momentálně provozuji, tomu možná nebude úplně vzdálené :-D.


O kousek výš je už sice sucho, ale prudké stoupání pokračuje dál. Popovezu kousek kočárek, pak se vracím dolů pro Gustíka. A takhle pořád dokola. Kláda přes cestu je tím nejmenším. Následuje však bahnivý sešup.


Všichni běžci už nás předběhli. Nikde nikdo. Nacházíme se sami někde uprostřed lesa. Kočárek nejede nahoru ani dolů. Stojí v blátě. Popadají mě pocity zoufalství. Kleju a mám na krajíčku. Proč já jsem sem vůbec lezla :'-(. Co teď?! Tady se to s tím kočárkem skutečně... já nechci použít to slovo. Je to prostě náročné. No nic. Chce to klid a postupovat dopředu.



Tímhle relativně krátkým úsekem strávíme spoustu času. Abychom vůbec stihli ty Černčice.

Když po pár kilometrech po lepší kamenité cestě spatřuji asfaltku, už jen vyčerpaně hlesnu "Silnice. Silnice."

Kolem stojí stohy slámy a před námi - Milešovka! Ta je krásná! :-) Vůbec nevypadá hrozivě. Třeba jí možná dneska ještě nakonec pokoříme.


Do Černčic sice dorážím o něco později než jsem si stanovila svůj limit, ale do odjezdu autobusu zbývá dvě a půl hodiny, což je stále dost času. Zkusím to. Občerstvovací stanici, co tu byla, už balí.

Závěrečné stoupání začíná po travnaté cestě. V protisměru potkávám další účastníky, které jsem viděla ráno na startu. Vrací se zpět. Jeden z nich si neodpustí jedovatou poznámku, že tohle už ale opravdu zaručeně nedám! To víš, že jo, ty... Myslím si své a zároveň začínám pomalu věřit pravému opaku :-). Každým krokem jsem blíž a blíž.

Pořadatel mi volá, že jsem stále neodevzdala svůj čip. To je přece jasný, když jsem ještě na trati.

Jsem celá zpocená a špinavá. Osm set metrů pod vrcholem ukládám kočárek do křoví. Batoh dávám na záda, Gustíka si posadím za krk a jdeme. Ve finálním stoupání po velkých kamenech se jde dobře. Jako po schodech :-).

V posledních desítkách metrů mi hlavou problýsknou všichni ti, kteří mi tvrdili, že to nedám. A já to dokázala :-). To je hezký pocit.

V cíli dostáváme výborné sušenky s logem závodu, džus, čaj... a taky ten dort přece! :-) Ten za tohle všechno může :-D. Přebalím Gustíka, pokocháme se nádherným výhledem po okolí. Počasí je úplně suprový.



Při sestupu v té spodní pasáži sice úplně nechápu jak jsem to s tím kočárkem mohla vyjet, ale to je teď jedno... Je mi příjemně :-).

V Černčicích ještě chvilku čekáme na odjezd autobusu. Jsme tu trochu s předstihem. Zpáteční cesta vlakem pak probíhá ve společnosti milých běžců z Mostu.

 

Říká se, někoho potkáte právě tam, kam se vám původně vlastně vůbec jít nechtělo... :-)


Jinak pro cestu z Teplic na Milešovku kočárek moc nedoporučuji ;-).