sobota 18. července 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 5.7.2015

Neděle 5.7.2015

O první srpnové neděli opět vyrážím do Smetanových sadů na tradiční Lívancový běh. Augustýnka tentokrát hlídá babička, takže si můžu běžet sama. Už dopředu vím, že dvě míle ve spalujícím vedru a rychlém tempu budou náročné.

Hned po startu vyrážím svižně, načež postupně zjišťuji, že na první ani druhou ženu dnes stačit nebudu. O třetí pozici pak přicházím v závěrečné rovince. Když do ní vbíhám snažím se výrazně zrychlit, ale při pohledu na moje těžké tuhé nohy a na lehké a ladně běžící nohy paní ve fialovém, která mě právě předbíhá, vidím, že je to marné. Až se sama musím v duchu smát, jak komicky to muselo vypadat. S blížícím se koncem rovinky si říkám, že kdybych třeba ještě předvedla svůj drtivý finiš, tak možná... ale na otázku proč se mačkat kvůli jednomu banánu, když na mě doma čeká velká taška třešní, si nedokážu odpovědět :-).


Jsou ty holky prostě strašně dobrý a já mám ještě co dělat :-). Ono jestli běžíte tak či onak je vcelku šumák. Hlavní je, že běžíte. A taky, že jste venku, na čerstvém vzduchu, v parku, mezi usměvavými lidmi, v blízkosti voňavých stromů... :-)

pátek 3. července 2015

1/2Maraton Olomouc 2015

Když jsme loni vybíhali nahoru k náměstí Republiky, všude kolem stáli v těsné blízkosti lidé, kteří nás vehementně povzbuzovali. Připadala jsem si jako někde na Tour de France, kde něco podobného zažívají jezdci stoupající k vrcholům. Představa, že bych na Olomouckém půlmaratonu letos chyběla, pro mě byla nepředstavitelná.

Pátek 19.6.2015

Moravia Sport Expo

Původně jsem měla v plánu i Rodinný běh, ale z důvodu náročné kojící organizace se nakonec rozhoduji, že poběžím jen půlmaraton. Augustýnek si tak na svoji premiéru bude muset ještě počkat.


Dávám si slanou palačinku se sýrem a špenátem a v podvečer se účastním oficiální předzávodní rozcvičky.

Sobota 20.6.2015

Celý den jen jím těstoviny, čtu si noviny a hrajeme si s Augustýnkem. Chtěla jsem jít ven na procházku, ale nakonec nejdu. Jsem nervózní. Nevím jestli to vůbec uběhnu. Vždyť jenom už ta desítka před dvěma týdny mi dala zabrat a navíc: protože není nikdo na hlídání a Radim musí do práce na noční, vymyslela jsem, že mi Augustýnka předá na devátém kilometru a akorát to vše časově vyjde. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky" a moc se omlouvám, ale já tam prostě nemůžu chybět. Nevynechala jsem zatím ani jeden ročník. Je to nejlepší půlmaraton, co znám.

V půl sedmé vycházím z domova na start. Míjím přitom v protisměru jdoucí účastníky Rodinného běhu s krásnými velkými medailemi. Takové snad ještě nikdy nebyly. Na chvíli tak zapochybuji, zda jsem přece jen neměla upřednostnit pouze tuhle rodinnou akci (a mít už klid).

Dostat se do startovního koridoru vyžaduje výkon, ale jsem tam. V sedm je odstartováno. Běžím tempem o půl minuty na kilometr rychlejším než jsem si vytyčila. Snad to nějak vydržím. Odskočím si ještě do toiky na záchod a po proběhnutí Smetanovými sady je tady onen devátý kilometr a "pani s kočárkem" se tak rázem stává středem pozornosti.

Všude, kudy s Augustýnkem probíháme, sklízíme bouřlivé ovace. Přihlížející říkají, že je to nádhera. Takový zájem mě zaskočil. Nevnímám, že bych dělala něco extra. Myslím si, že jsou tady daleko větší borci. My všichni jsme borci.

Lidé hrozně fandí, smekají, ptají se, zda má miminko také startovní číslo (nemá, protože neběží, ale jenom se veze) a jestli vůbec v kočárku nějaké miminko mám (to mi přijde hloupé, určitě bych někde tajtrdlíkovala pro srandu králíkům s prázdným kočárkem). Jedna dobrovolnice mě pobaví povzbuzením "Maminko, pojďte!"

Za dvanáctým kilometrem vybíháme do polí. Slunce právě zapadá, okolo se červenají vlčí máky. Je to úchvatné.

O pár kilometrů dál slyším, jak se ke mně ze zadu blíží motorka. A sakryš, je to tady! Určitě je to nějaký rozhodčí a jede mi sdělit, že tady s tím kočárem nemám co dělat. "Pani, zamáváte nám do kamery?" Jo, jasně. Proč ne? :-)

Kilometry ubíhají jeden za druhým a já začínám věřit tomu, že to dokážu. I kdybych teď přešla do chůze, tak bych to měla stihnout v limitu, ale já stále běžím. Pořád to jde.

Snažím se se svým kočárkem (co má mimochodem běhání v názvu) ostatním běžcům co nejméně překážet. Zdržuji se převážně u krajů. Na občerstvovacích stanicích parkuji bokem. A taky se vyhýbám poloprázdným obalům od energetických gelů abych ho neměla zašpiněný.

"Ta holka je bezva!" Ty jo, ona je fakt bezva. Běhání buduje nejen fyzickou kondici, ale i tu psychickou.


Posledních osm set metrů vede po kostkách. Ach jo :-(. Chytám kočár pevně oběma rukama a trochu zpomaluji. Vybíhám do závěrečného kopce na Horní náměstí a najednou se přede mnou objeví v záři reflektorů osvícené historické centrum. Fandění diváků sílí na hlasitosti.


Tý brďo! Tak takhle nějak si představuji doběh... ale to si raději nechám pro sebe. Jakmile se mi na modrém koberci podaří prokličkovat mezi ostatními běžci, pouštím před sebe kočár a zvedám ruce nad hlavu. Já to skutečně zvládla. Můj symbolický dvacátý první půlmaraton :-).

Trochu nevěřícně otáčím hlavu k obrazovce s časomírou. Že nepadne antiosobák jsem opravdu nečekala. Stejně jako to, že nebudu moc zadýchaná a že mě ani vůbec nebudou bolet nohy (to přijde později :-)).

V cíli proběhne oboustranná děkovačka. Cestou k medaili neunikneme pozornosti moderátorů. Když se mi konečně podaří se vymanit z davu občerstvujících se běžců, otevřu si Mattonku a vyrážím k domovu. Augustýnek se pomalu začíná probouzet. Je krásně vyvětraný a spokojený.

Děkuji Vám všem za podporu. (Byli) jste skvělí!