sobota 12. prosince 2015

středa 25. listopadu 2015

Všechno jde

Pondělí 23.11.2015

I když to sice někdy může trošku dřít, tak to ale stejně vždycky jde. A to je dobré vědět :-).






No řekněte, neměnili byste s ním?



sobota 7. listopadu 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 1.11.2015

Neděle 1.11.2015

Je krásná první listopadová neděle plná sluníčka a barev podzimu :-).

Běžím v tříčlenné skupince se dvěma muži. Vzájemně se popotahujeme až jim v závěru trošku pouteču.


V cílové rovince na mě jeden chinmoyský chlapec zakřičí: "Užij si to!" On neřekl: "Přidej a budeš to mít za tolik a tolik" ani jaký mám třeba náskok, ale: "Užij si to!" Začnu se smát a ty poslední desítky metrů si opravdu užívám. Mám pocit, že až teď, po třinácti letech co běhám, tomu začínám rozumět. Na start chodím uvolněná. Soustředím se jen sama na sebe a svůj prožitek.

Znovu jsem si vylepšila lívancový osobák a zaběhla čas, který pro mě byl ještě do nedávna sci-fi. Navíc se mi běhá čím dál tím snáz a lehčeji :-).


Má letošní lívancová progrese:
                                                              7.6.2015      17:42 min (s kočárkem)
                                                              5.7.2015      15:49 min
                                                              2.8.2015      15:18 min
                                                              4.10.2015    14:29 min
                                                              1.11.2015    14:13 min

Můj nový kluk by měl být běžec. Musí to mít prostě stejně jako já :-).

P.S. Augustýnek dnešní bednu prospal :-).

Night Run Olomouc 2015

Sobota 17.10.2015

Můj první noční běh :-).

Startovní tašku si vyzvedávám během odpolední procházky. Večer pak babička hlídá Augustýnka a já si jdu zazávodit do parku.

Moderátor při pohledu na rozcvičující se jedince upozorňuje abychom to tolik neprožívali, že se stejně jedná především o zážitkový běh. Každopádně alespoň trochu by se člověk měl před startem protáhnout.

Po krátkém rozklusu mířím do startovního koridoru, který je už k mému překvapení téměř zaplněn. Oslovuje mě však jedna drzá slečna s tím, že společně to prý prorazíme. No tak jo no. Úplně dopředu to nešlo, nicméně výrazný posun nastal.


Jakmile se mi po startu podaří dostat se před pomalejší běžce, nasazuji tempo. Ano, i zážitek přece může být v tempu :-). Chci si zaběhnout season best, konkrétně eight seasons best.

Prvně běžím s tou nepříliš pohodlnou věcí na čele. Říkala jsem si proč je čelovka nutná, když je park osvětlený, ale nakonec musím uznat, že v některých zákoutích svůj význam opravdu má. Povrch je vlhký a na kluzké listí pod nohama je tak skutečně vhodné dobře vidět. Navíc ten pohled na nás seshora musí být nádherný!


Běží se mi dobře. Hrozně mě to běhání teď baví! :-) Silniční desítky jsou stejně nej. Představují pro mě momentálně asi nejdelší trať, na které jsem schopna udržet koncentraci po celou dobu od startu až do cíle.

Kilometrovníky značené nejsou, na hodinky se raději nekoukám. Nechávám se překvapit :-).

Předbíhám jednu slečnu, kterou jsem po většinu závodu měla před sebou. Počtvrté, tedy naposledy, vybíhám stoupání na lávku. Bez kočárku, Ivanko, bez kočárku! To musí letět! říkám si v duchu. Normálně tohle totiž dávám čtyřikrát za trénink právě s kočárkem. V závěrečném finiši předbíhám druhou slečnu, kterou jsem též měla po většinu závodu před sebou. Ona bude každá vteřinka dobrá. Jen ať mám příště co překonávat :-).

Zaběhla jsem si svoji nejrychlejší desítku za posledních osm let :-). Její skutečná hodnota sice zůstane navždy utajena, protože čisté časy se tady dneska neměřily, ale něco jsem si namačkala na hodinkách, takže představu mám.

Zážitek to byl suprovej. Jenom škoda, že z toho nemám žádnou fotku :-(.

Závěrem této porodně-běžecké sezóny by se mohla nabízet výzva "Bezručáku, třes se!" Ale tak to není. "Zážitku, třes se!"

čtvrtek 8. října 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 4.10.2015

Neděle 4.10.2015

Říjnový lívancový běh se tentokrát z důvodu pořádání podzimní Flory běží výjimečně na stezce kolem Moravy. Mám ráda trasu v parku i tady u řeky. Obě mají něco do sebe :-).

Místo rozcvičení zase kojení... Ale jak se dívám kolem sebe, tak on se tu stejně skoro nikdo nerozcvičuje.


Na startu je dalších osm žen a všechny vypadají, že běhají velmi rychle. (Ikdyž já tak dneska v těch nových elasťákách možná také vypadám :-D.) Běh si chci užít a mohla bych si vylepšit svůj čas z minula.

Konečně se mi podařilo dodržet taktiku, o které jsem již delší dobu uvažovala. A to snažit se držet člověka, u kterého je předpoklad, že poběží tak, jak já bych chtěla běžet. Jednoduché :-). Díky tomu se vyhýbám přepálenému začátku a navíc zjišťuji, že přede mnou není žádná jiná žena.


Jednu krátkovlasou běžkyni mám sice po celou dobu v patách, ale držím to. Přece se nenechám předběhnout!


Říkala jsem si, že čas pod patnáct minut by byl bezva, ale pod čtrnáct třicet jsem ho opravdu nečekala. Jsem z něj nadšená. Mám lívancový osobák :-). A to jsem byla včera nazvána pomaloběžkyní.

To je na tom běhání to krásné, jak se rychle dostavují výsledky, když se mu věnujete :-).

V cíli je připravený výborný čaj a místo lívanců pro změnu neméně dobrý perník. 


Těsně před vyhlášením výsledků se probouzí doteď v kočárku spící Augustýnek. Asi chce na bednu. Zřejmě si je vědom svých zásluh.



Ještě si hezky vyklušu a procházkou jdu s kočárkem domů. Gusta si zase na chvíli zdřímnul, ale pořád se ze spánku směje :-).

Mít to všechno s kým sdílet, tak to nemá chybu.

pondělí 5. října 2015

MAMINY RUN Olomouc, 3.10.2015

Sobota 3.10.2015

Po půl roce Olomouc znovu hostí MAMINY RUN, nikdy nekončící štafetový běh maminek celou Českou republikou. Oproti tomu březnovému se však koná v Bezručových sadech, kde nás čekají čtyři okruhy. Po trati se prohání maminky s kočárky i bez kočárků, sledge hokejisté na vozíčcích. Jiné maminky s dětmi tady pro změnu drandí na koloběžkách. Je to příjemná akce rodinného charakteru.

Jak si tak probíhám parkem naskočí mi v hlavě nový termín "single mamina", což vede k polemizování nad tím, jestli je horší být "single mamina" nebo jenom "single". No dobrý no. To jsem tomu zase dala.


Najednou na mě nějaká maminka ukáže prstem a zvolá: "Tahle maminka je nejlepší!" Tak to by mi Radim nikdy neřekl. Singlistka si přidává další dva okruhy na přeběhání smutku.


Po skončení MAMINY RUNu se s Augustýnkem přesouvám na nedaleký atletický stadion abychom se ještě podívali na Běh kolem Moravy, který tu dnes také probíhá. I účast v tomto závodě jsem zvažovala, ale na ty naše severozápadočeské přespoláky to nemá. Už se na ně zase těším.

Po běžcích přichází na stadion baseballisté. Prostě takový hezký nenáročný sportovní den. 
 

Běchovice 2015 - Potřinácté v řadě :-)

Neděle 27.9.2015

Do Prahy cestuji společně s Augustýnkem a Radimem. Gustík tak má dnes svoji vlakovou, autobusovou a tramvajovou premiéru :-).


V Běchovicích se ocitáme dvě hodiny před startem. Říkám si, že je to paráda, že se krásně stihnu i rozklusat.

No nestihnu. Nakojím, dvakrát přebalím, převléknu Gustu i sebe... Ale vyfotit se u patníku jsme se stihli :-).


Bez předzávodního rozcvičení můžou moje myšlenky na čas pod padesát minut zůstat asi opravdu jen pomyšlením.

Letošní Běchovice jsou takové neběchovické. Začíná podzim, to nejkrásnější období v roce, kdy by všechno mělo být zase pozitivní, ale já tu stojím na startu a hrnou se mi slzy do očí. No jo no. To přeběhám.

V půl dvanácté vybíháme na trať a je tady opět ta hypnotizace bílými praporky. Stejně jako loni běží na padesát minut vodička Míša. Před rokem jsem s ní vydržela do čtvrtého kilometru. Pak jsem jí pustila, protože už jsem měla v břiše bezmála třícentimetrového Gustu a nechtěla jsem se tak moc honit. Jenže dneska tam nikoho nemám, takže si jí během prvního kilometru doběhnu a opět to s ní zkusím.

Každý kilometr opatrně mrkám na hodinky abych zkontrolovala mírný náskok. Pořád tam je :-). To dám. Zatím se mi běží dobře. Jenom prosím ať mi zase neztěžknou nohy.

Vodička vybíhá Hrdlořezák stejně rychle jako sbíhala z Tábora. O ou. Ivčo drž jí! Držím zuby nehty.


Nekonečnou Koněvovu ulici dělá schůdnější cedule označující posledních pět set metrů. Nefinišuji. Jsem spokojená s časem pod padesát minut :-). A nebylo to ani moc těžké. Půjde to i pod čtyřicet.

Děkuji moc vodičce, která byla skvělá. Běžela rovnoměrným tempem, zbytečně nemluvila, ale když to bylo potřeba, tak ve správný okamžik hecla a v závěru nás nahnala před sebe. Tak to má vypadat.

Po závodě si pomalinku vyklušu. To mám nejraději. Přitom zahlédnu jednu sympatickou a usměvavou běžkyni z AGEL Sport Clinic First Timer Teamu z letošního Olomouckého půlmaratonu. Co já to blbnu! Však on mě ten pravý ještě čeká. To musí být pozitivní. Je přece podzim.

No jo, jenže než se my dva potkáme...

sobota 19. září 2015

1/2Maraton Ústí nad Labem 2015

Sobota 12.9.2015

Rodinný běh tentokrát sice v plánu nebyl, ale poté, co postupně odpadli všichni ti, které jsem obdarovala startovným a co ho měli běžet, jsem se rozhodla, že to přece nenechám propadnout.

Prolétnout si s kočárkem tři kilometry za necelou čtvrt hoďku by mi šlo :-).




Bylo to super! Gusty má svojí první medaili.

Odstříkám mléko, nakojím, přebalím a jdu na půlmaraton. 

První kilometry je to velmi příjemná klusačka, ale jen do okamžiku, než spatřím bílé praporky. Přilepím se na ně očima a nohy najednou nelze ovládat. Na desítku pod padesát bych se asi ještě možná kousla, ale na půlmaraton teď ne. To budu mít brzy zpátky i s úrokama.


A taky že jo! Už chemičkou probíhám ztěžka. Na třináctém kilometru váží každá moje noha snad dvě stě kilo. Mám hlad a nejraději bych si šla zdřímnout. Vzpomínám na maminčino předstartovní přání ať si to pořádně užiji. Užívám si to :-D. A taky na tu "pani s kočárkem" z olomouckého půlmaratonu, před níž momentálně smekám.


Závod pak dokončuji mezi těmi, kteří se v cílovém prostoru společně s moderátory snaží najít odpověď na otázku, proč to dneska nešlo. Nešlo no. Někdy to prostě nejde :-).

 

Člověk ale nikdy nesmí přestat věřit.


pondělí 10. srpna 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 2.8.2015

Neděle 2.8.2015

Po měsíci jsem se zase zúčastnila olomouckého lívancového běhu. Tentokrát při něm výjimečně nesvítilo sluníčko, ale i tak bylo velké teplo. Běželo se mi lépe než minule, z času jsem ubrala další půlminutu.


Navíc se mi podařila i bedna, o kterou sice vůbec nejde, ale která je fajn. A nemohl na ní chybět Gustíček, můj skvělý kouč a pace :-).


sobota 18. července 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 5.7.2015

Neděle 5.7.2015

O první srpnové neděli opět vyrážím do Smetanových sadů na tradiční Lívancový běh. Augustýnka tentokrát hlídá babička, takže si můžu běžet sama. Už dopředu vím, že dvě míle ve spalujícím vedru a rychlém tempu budou náročné.

Hned po startu vyrážím svižně, načež postupně zjišťuji, že na první ani druhou ženu dnes stačit nebudu. O třetí pozici pak přicházím v závěrečné rovince. Když do ní vbíhám snažím se výrazně zrychlit, ale při pohledu na moje těžké tuhé nohy a na lehké a ladně běžící nohy paní ve fialovém, která mě právě předbíhá, vidím, že je to marné. Až se sama musím v duchu smát, jak komicky to muselo vypadat. S blížícím se koncem rovinky si říkám, že kdybych třeba ještě předvedla svůj drtivý finiš, tak možná... ale na otázku proč se mačkat kvůli jednomu banánu, když na mě doma čeká velká taška třešní, si nedokážu odpovědět :-).


Jsou ty holky prostě strašně dobrý a já mám ještě co dělat :-). Ono jestli běžíte tak či onak je vcelku šumák. Hlavní je, že běžíte. A taky, že jste venku, na čerstvém vzduchu, v parku, mezi usměvavými lidmi, v blízkosti voňavých stromů... :-)

pátek 3. července 2015

1/2Maraton Olomouc 2015

Když jsme loni vybíhali nahoru k náměstí Republiky, všude kolem stáli v těsné blízkosti lidé, kteří nás vehementně povzbuzovali. Připadala jsem si jako někde na Tour de France, kde něco podobného zažívají jezdci stoupající k vrcholům. Představa, že bych na Olomouckém půlmaratonu letos chyběla, pro mě byla nepředstavitelná.

Pátek 19.6.2015

Moravia Sport Expo

Původně jsem měla v plánu i Rodinný běh, ale z důvodu náročné kojící organizace se nakonec rozhoduji, že poběžím jen půlmaraton. Augustýnek si tak na svoji premiéru bude muset ještě počkat.


Dávám si slanou palačinku se sýrem a špenátem a v podvečer se účastním oficiální předzávodní rozcvičky.

Sobota 20.6.2015

Celý den jen jím těstoviny, čtu si noviny a hrajeme si s Augustýnkem. Chtěla jsem jít ven na procházku, ale nakonec nejdu. Jsem nervózní. Nevím jestli to vůbec uběhnu. Vždyť jenom už ta desítka před dvěma týdny mi dala zabrat a navíc: protože není nikdo na hlídání a Radim musí do práce na noční, vymyslela jsem, že mi Augustýnka předá na devátém kilometru a akorát to vše časově vyjde. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky" a moc se omlouvám, ale já tam prostě nemůžu chybět. Nevynechala jsem zatím ani jeden ročník. Je to nejlepší půlmaraton, co znám.

V půl sedmé vycházím z domova na start. Míjím přitom v protisměru jdoucí účastníky Rodinného běhu s krásnými velkými medailemi. Takové snad ještě nikdy nebyly. Na chvíli tak zapochybuji, zda jsem přece jen neměla upřednostnit pouze tuhle rodinnou akci (a mít už klid).

Dostat se do startovního koridoru vyžaduje výkon, ale jsem tam. V sedm je odstartováno. Běžím tempem o půl minuty na kilometr rychlejším než jsem si vytyčila. Snad to nějak vydržím. Odskočím si ještě do toiky na záchod a po proběhnutí Smetanovými sady je tady onen devátý kilometr a "pani s kočárkem" se tak rázem stává středem pozornosti.

Všude, kudy s Augustýnkem probíháme, sklízíme bouřlivé ovace. Přihlížející říkají, že je to nádhera. Takový zájem mě zaskočil. Nevnímám, že bych dělala něco extra. Myslím si, že jsou tady daleko větší borci. My všichni jsme borci.

Lidé hrozně fandí, smekají, ptají se, zda má miminko také startovní číslo (nemá, protože neběží, ale jenom se veze) a jestli vůbec v kočárku nějaké miminko mám (to mi přijde hloupé, určitě bych někde tajtrdlíkovala pro srandu králíkům s prázdným kočárkem). Jedna dobrovolnice mě pobaví povzbuzením "Maminko, pojďte!"

Za dvanáctým kilometrem vybíháme do polí. Slunce právě zapadá, okolo se červenají vlčí máky. Je to úchvatné.

O pár kilometrů dál slyším, jak se ke mně ze zadu blíží motorka. A sakryš, je to tady! Určitě je to nějaký rozhodčí a jede mi sdělit, že tady s tím kočárem nemám co dělat. "Pani, zamáváte nám do kamery?" Jo, jasně. Proč ne? :-)

Kilometry ubíhají jeden za druhým a já začínám věřit tomu, že to dokážu. I kdybych teď přešla do chůze, tak bych to měla stihnout v limitu, ale já stále běžím. Pořád to jde.

Snažím se se svým kočárkem (co má mimochodem běhání v názvu) ostatním běžcům co nejméně překážet. Zdržuji se převážně u krajů. Na občerstvovacích stanicích parkuji bokem. A taky se vyhýbám poloprázdným obalům od energetických gelů abych ho neměla zašpiněný.

"Ta holka je bezva!" Ty jo, ona je fakt bezva. Běhání buduje nejen fyzickou kondici, ale i tu psychickou.


Posledních osm set metrů vede po kostkách. Ach jo :-(. Chytám kočár pevně oběma rukama a trochu zpomaluji. Vybíhám do závěrečného kopce na Horní náměstí a najednou se přede mnou objeví v záři reflektorů osvícené historické centrum. Fandění diváků sílí na hlasitosti.


Tý brďo! Tak takhle nějak si představuji doběh... ale to si raději nechám pro sebe. Jakmile se mi na modrém koberci podaří prokličkovat mezi ostatními běžci, pouštím před sebe kočár a zvedám ruce nad hlavu. Já to skutečně zvládla. Můj symbolický dvacátý první půlmaraton :-).

Trochu nevěřícně otáčím hlavu k obrazovce s časomírou. Že nepadne antiosobák jsem opravdu nečekala. Stejně jako to, že nebudu moc zadýchaná a že mě ani vůbec nebudou bolet nohy (to přijde později :-)).

V cíli proběhne oboustranná děkovačka. Cestou k medaili neunikneme pozornosti moderátorů. Když se mi konečně podaří se vymanit z davu občerstvujících se běžců, otevřu si Mattonku a vyrážím k domovu. Augustýnek se pomalu začíná probouzet. Je krásně vyvětraný a spokojený.

Děkuji Vám všem za podporu. (Byli) jste skvělí!

pondělí 22. června 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 7.6.2015 a Jeden běh nestačí 2015

Neděle 7.6.2015


Měsíc po porodu nastal čas vyrazit do Smetanových sadů na Lívancový běh. Běžím s Augustýnkem v kočárku. Když mám zhruba v polovině trati na dohled stupně vítězů a vidím, že momentálně třetí a čtvrtá běžkyně průběžného pořadí tuhnou, láká mě to přidat. V závěru mi však dochází síly a projevuje se tak skutečnost, že ačkoliv jsem se sice během celého těhotenství udržovala v kondici, tak naběháno nemám.


Chtěla jsem to zvládnout pod dvacet minut, nakonec to mám za sedmnáct čtyřicet dva, takže spokojenost :-). Navíc jsem předčila druhý kočárek, co tady dnes také běžel.

V cíli si beru zasloužený lívanec a přesouvám se o pár metrů dál do fronty na vyzvedávání startovních čísel k charitativnímu běhu Společnosti pro ranou péči s trefným názvem "Jeden běh nestačí". Jsem přihlášena do nejdelšího závodu na deset kilometrů, který startuje za pár hodin, takže mám čas zajít domů, kde si dám sprchu, špagety, nakojím, přebalím a předám Augustýnka tatínkovi. Desítku poběžím bez kočárku, což je vzácný okamžik.

Přicházím na čas přímo na start. Probíhá tu prezentace jednotlivých účastníků, kterých je několik desítek, proto to chvíli trvá než nás rozhodčí všechny zkontroluje až se jeden běžec ozve, že tu (v třicetistupňovém vedru) snad vychladne :-).

Po startu se ocitám na předpředposledním místě. Sice si to plánuji jen klusnout, ale být úplně poslední zase také nechci. Zkušenosti se ale s porodem nevytratily a tak se postupně dostávám před několik běžců, až se ocitám v bezpečné vzdálenosti od poslední pozice. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo.

Vzpomínám na maratony absolvované v parném počasí a také na tropickou čtyřiadvacetihodinovku na Kladně v roce 2013. Tohle je jen desítka, to dám!

Trasa pro mě byla až do poslední chvíle neznámá. Běžíme čtyři pěkné dvou a půl kilometrové okruhy. V každém kole vybíháme na lávku, až si při třetím výběhu pokládám otázku jestli ono by se to šestinedělí přece jen jako nemělo trávit jinak :-).

V pasážích vedoucích po stezce pod vonícími stromy si připadám jako v Chorvatsku u moře. Zítra nepůjdu běhat ani náhodou, dám si jen procházku a spinning na vyjetí.

Za hodinu a nějaké drobné jsem v cíli. Vypiju láhev vody a začnu se ubírat k domovu. Na vyhlášení vítězů nečekám, protože spěchám za synkem. Nepředpokládám, že bych se nějak vysoce umístila. A jestli potom následovala nějaká tombola, tak já si tu svoji už stejně vyhrála :-).


Dnešek byl pro mě moc hezkým dnem. Najednou jsem se zase ocitla mezi lidmi, kteří se na sebe usmívají a vzájemně si fandí. Co se na sebe jen podívají a ví. Jsme prostě rádi na tom světě :-).

úterý 2. června 2015

Augustýnek

Ne 3.5.2015

Den, kdy jsem se díky své šesté účasti na Pražském mezinárodním maratonu měla stát PIM Queen. Osud tomu ale chtěl jinak a já se tak nakonec stala někým jiným...

5 hod
Probouzí mě silná bolest v podbřišku. Co to jako je?! Jdu na záchod a spím dál.

7 hod
Opět to samé.

8:30 hod
Zase. Tentokrát už však vstávám. Dávám si velkou dobrou snídani (sypané ovocné müsli s banánem a domácím bílým jogurtem), s níž jdu alespoň takto fandit k televizi. Moc se jim dneska nechce běžet.
Bolesti se stále vrací. K tomu mě šíleně bolí záda. Netuším proč?! Vždyť jsem ještě včera byla plavat.

12 hod
Nedá mi to a sedám k internetu, kde do vyhledávače zadávám "příznaky porodu". A sakryš. Vypadá to, že je to tady! :-)
Kontrakce mám zatím po deseti minutách, takže ještě v mezičase stíhám uklidit byt a připravit postýlku pro miminko. Chtěla jsem jít i nakoupit, ale to už bych asi neměla, když rodím, že jo?
Kontrakce jsou jako běžecké úseky. Bolestivější okamžiky se střídají s klidnějšími odpočinkovými.

17 hod
Interval se zkrátil na pět minut. Beru si batoh a tašku a vyrážím sama pěšky do porodnice. Někdy se prostě asi vymykám normálu :-).

Po 4.5.2015

0:40 hod
Narodil se Augustýn, co nikdy nebude mít žádný splín. Mám toho nejkrásnějšího a nejchytřejšího chlapečka na světě :-). Navíc s 3 420-ti gramy je to pravý maratonec ;-).


Porod sice nebyl podle mých představ, ale zvládla jsem to. Stejně jako všechny ostatní ženy.

14 hod
Dostávám esemesku s gratulací ke včerejšímu výkonu v maratonu. Jo, byl to výkon :-).

sobota 2. května 2015

MAMINY RUN Olomouc, 21.3.2015

7.3.2015

Ačkoliv mi oslovení "mamina" připadá dost hanlivé a vůbec se mi nelíbí (existují přece mnohem hezčí výrazy pro tyto osoby), tak ale po tom, co se mi po velmi dlouhé době strávené na internetu konečně podaří najít místo konání akce, vítězoslavně zaplatím registrační poplatek a přihlásím se.

13.3.2015

Osmý měsíc těhotenství, padám ze židle a mám něco s pravou nohou. Zlomenou, nebo naraženou... je to prostě asi nejspíš nějaká abrupce v oblasti malíkové hrany. Šíleně to bolí a nemůžu s tím chodit, což není dobré :-(.

21.3.2015

Ikdyž noha stále bolí (a jen tak nepřestane, bude to na dlouho :-(), nedá se nic dělat. Chodit však potřebuji, takže i s tímto bolestivým omezením chodím a na první jarní den se tak společně s Radimem účastníme v olomouckých Smetanových sadech onoho MAMINY RUNu. 


Absolvujeme (téměř) pětikilometrovou trasu svižným chodeckým tempem (lze si vybrat mezi chůzí a během) a ani nejsme poslední. V cíli dostaneme výbornou zdravou svačinku a nějaké další drobné dárky. Navíc jsme byli pochváleni, že jdeme dobrým příkladem ;-).