středa 31. července 2013

24h Self - Transcendence - Race Kladno M ČR v běhu na 24 hodin 2013

Pondělí 22.7.2013

Předpověď počasí na víkend hlásí tropická vedra. V noci prý teplota nemá klesnout pod dvacet stupňů Celsia. Moje milované deště kde jste? :-(

Sobota 27.7.2013

Po příjezdu autobusu na Kladno všichni míří doprava do aquaparku, jenom já jdu doleva k atletickému stadionu :-D. Odprezentuji se, pomalu se připravím na závod a mezitím dorazí i Radim, který si tu na Sletišti rozbije stan. Po tradičním představení všech účastníků závodu na 24 hodin se v poledním žáru vydáváme na trať.


Prvních deset kilometrů zvládnu po boku Ilvaky za hodinu. To je rychlé :-(. Dnešní vedro nás stejně všechny postupně zkosí. Vidím, že vyjma s turbomotorem běžící Markéty Gruberové a vynikající Míši Dimitriadu, nejsou ostatní holky včetně mě v nejlepším rozpoložení. Sice se to zpočátku snažím maskovat, ale nevydrží to dlouho. Už na dvaadvaacátém kilometru sahám mp3ce, ale písničky mě vůbec nebaví. Nezabírá to. Chodidla mi v botách kloužou jako po ledě, protože jsem si je namazala olivovým olejem :-D a navíc mám, ačkoli hodně piji, stále neuhasitelnou žízeň.


Holek je celkem osm a já se postupně smiřuji s tím, že se dnes na tabuli pro sedm nejlepších nedostanu. Prostě nemám svůj den. To se přeci může stát každému ne? :-( Nedostanu medaili ani kytičku. Ta by stejně transport v tomto horku nepřežila. Zato mi všechny nehty na nohách zůstanou v pořádku.

"Jdi za, daleko za! Neomezuj se tím, že se budeš porovnávat s druhými, dokonce ani sám se sebou."


Od třicátého kilometru přecházím do chůze. Nejde mi to. 

 

Maraton mám za pět dvacet jedna, ale to je úplně jedno. Nějak úplně rezignuji a rozhoduji se tento víkend tedy pojmout spíše dovolenkově... Vybíhám z trati a jdu si aslespoň vyzkoušet cvičící stroj ve zdejší venkovní posilovně.


Fotím si  a kdyby mi někdo řekl, že tentokrát porazím Míšu Dimitriadu, tak bych se mu vysmála. Ale zítra se ještě budou dít věci.

"Chceš-li být budoucím úspěchem, nedovol své mysli, aby se obírala dnešní porážkou."

V osm hodin se odebírám do sprchy. Ve stanu povečeřím výborné tofu se zeleninou a bramborami a odpočívám. Pokusím se něco naspat a ve čtyři hodiny ráno plánuji návrat na trať. Mám zatím slabých padesát pět kilometrů. Uvidíme, co se bude dát zítra dělat.


Neděle 28.7.2013

Každou chvíli jsem vzhůru, venku se pořád něco děje. Často slyším někoho zvracet.

Před čtvrtou hodinou vstávám. Vůbec se mi nechce! :-( Hned zjišťuji, že na tabuli ztrácím dvacet sedm kilometrů. Je tak celkem nereálné se na ni vrátit. Ale co, zkusím to. Vydávám se tedy na stíhací jízdu. Musím zvládnout co nejvíc kilometrů než se na trať vrátí sedmá Petra Bielinová.

Uběhnu jeden kilometr, ale nejde mi to. Tak zase jen chodím. Jestli to takhle půjde dál, tak zvládnu nějakých devadesát pět kilometrů a zase mi akorát uteče stovka. No, jestli vůbec tohle zvládnu. Chystám se dochodit na sedmdesátý kilometr, poté se odebrat na další pauzu, v klidu posnídat ve stanu, a vrátit se na poslední dvě hodiny, kdy závod dochodím na osmdesát kilometrů.

Právě krátce před sedmdesátým kilometrem se jdu převléknout. Měním tričko za tílko a podkolenky za ponožky. Při této příležitosti si také propichuji oba patní puchýře, které se mi vytvořily. Měli by se přeci ošetřit co nejdříve. Aha, tohle už bylo pokročilejší stádium. A sakra, bolí to jako čert! To jsem tomu dala. Já snad nezvládnu ani těch osmdesát kilometrů. Půl druhého kilometru našlapuji pouze na přední část chodidla, než si puchýře dostatečně "obouchám" tak, abych na ně mohla opět normálně došlapovat. Na žádnou pauzu znovu nejdu. Není důvod, protože pak se to stane:

Uvědomuji si, že nohy mám dobré. Tak na co ještě čekám? CHCI  a mám na to! Jde jen o to se překonat. Hurá! Konečně jsme doma. Sebepřekonání je přeci to, oč tu běží :-). CHCI a mám na to! Rozbíhám se. Jde to.

"Jen jeden sen bude v našem životě vždy dokonalý, a to je sen sebepřekonání."


V okamžiku, kdy se dokážu vrátit zpátky na tabuli zažívám euforii. Zároveň mi čím dál více dochází, že se Petra, Martina ani Míša na trať už nejspíš vůbec nevrátí. Vnímám vedro a svoje neustále frekvenčně cupitající nohy. Mp3ka s Kapitánem Jackem mi konečně zabírá. To je ono :-).

Každý kilometr se polévám vodou nebo si leduji zátylek. To je v tomto počasí nezbytné. Piji vodu a ovocné džusy. Na jídlo nemám pomyšlení, ale jakmile mi zakručí v břiše, sním kousek právě upečeného jablečného koláče. Potřebuji ještě sílu. A také bych tu teď potřebovala toho Zdeňka se stopkami, aby mě podpořil :-). Radim je nanic. Jen říká, abych už neběhala. Prašivec! :-/

Postupně se mi v poslední hodině podaří zdolat svých druhých sto kilometrů...



... a posunout se vzhůru pořadím nejprve před Martinu Němečkovou, a v samém závěru i před Míšu Dimitriadu. Průběh do posledních kol fandícím kotlem, který se v zázemí vytvořil, je opravdu mimořádně krásným okamžikem!!! :-)


Jakmile je závod ukončen, ihned zastavuji a už neudělám ani jeden krok. Já jsem to dokázala. To snad není možné :-).

"Jsme-li poháněni silou vnitřní víry, dokážeme nemožné."


Během nedělního dopoledne se mi po nevydařeném včerejšku povedlo napravit maximum toho, co šlo.


Po sprše a dobrém obědě následuje vyhlášení výsledků.




Před tabulí stojíme přímo na ostrém sluci. Najednou se mi udělá hrozně zle a začíná mi blikat před očima. Honem rychle usedám na lavičku. Ještě tak půl minuty a šla bych k zemi. Bohužel tak nemohu dokoukat zbytek vyhlášení a i závěrečnou skladbu "Congratulation"...

 
... sleduji pouze z povzdálí stínu, do kterého jsem se uchýlila si odpočinout. Už je to dobré.


Výborné jídlo, skvělý pořadatelský servis, báječný tým milých vždy povzbuzujících lidí a fantastická atmosféra jsou důvodem, proč tu nikdy nechybět. Moc jim děkuji!

Loňský ročník mi dal velkou vnitřní sílu. Ten letošní pak vědomí, že ikdyž si myslíte, že je vše ztraceno, tak není :-).


No a kytička nakonec transport přežila :-).

pondělí 22. července 2013

RunTour Liberec 2013

Sobota 20.7.2013

Liberec sice původně nebyl v plánu, ale vzhledem k tomu, že byť běžecky netrénuji, mám v rámci celkového pořadí Malé RunTour nějaké ambice, tak na něj přeci jen došlo. Čekala mě však výjimečně pouze pětka, neboť tři stovky za hodinu výklusu se mi tentokrát dávat nechtělo.

Před samotným závodem jsem se zúčastnila kreativního tapování a na závod tak byla vybavena slušivými tulipány ;-).


Proběhla i exhibice přímo na pódiu, kde Mgr. Iva Bílková popsala funkčnost těchto zároveň estetických kinesiotapů.



Díky uveřejněnému videu zobrazujícímu trať jsme nyní získali možnost si ji s předstihem prohlédnout. Na mě působila tak, že se snad pořád musí běžet jenom z kopce :-D.

Pravda je však taková, že hned po startu na nás čeká první těžké stoupání. Všichni strašně funíme a spuštěné sporttestery se můžou upípat. Co to je?! Nejsem na Velké Kunratické, na závodě v běhu do vrchu či se snad šplhám na Mont Ventoux? Z kopce naopak vedou prudké sešupy po šutrech, takže se pořádně nedá běžet ani nahoru ani dolů. Do kopce se více vyplatí jen jít. Při seběhu si musím z očí sundat sluneční brýle, protože je to opravdu o pořádný pád. Ale jinak je tu v lese krásně :-)! Na trati umístěné praporky sdělují různé hlášky. "Přidej, tohle není maraton!" je obzvlášť trefná :-D. Při oběhu místní zoologické zahrady je na dlažbě nasypaný nějaký písek. Tak to dneska opravdu nebude rychlé. Navíc tu měli fandit paviáni, ale já nic neslyším... :-(

Vrcholem této brutalistické trati je závěrečný kopec, na který se sice dostanu, ale tuhé nohy už skoro nerozběhnu. Podaří se mi to až pár desítek metrů před cílem, kdy za sebou slyším nějaké nebezpečí a tak ještě raději pořádně zaberu.


Čas o tři minuty horší než obvykle, ale to tu mají vzhledem k profilu trati všichni. Napiju se, s povadlými tulipány si vyklušu a začnu zničehonic šíleně pčíkat a smrkat :-(, což mi vydrží až do nedělního večera.


Desítku si užiji v roli fanynky. Sice mě to láká se ještě na okruh vydat, ale příští týden si zaběhám ažaž :-).


Výlet do Liberce se mi moc líbil, jen závěrečná tombola zase odolala :-).

sobota 20. července 2013

1/2Maraton Olomouc 2013

Středa 12.6.2013

Zase mi změnili trať! Čtyři ročníky, na nichž jsem ani jednou nechyběla, a pokaždé po jiné trase. Pokaždé po horší. Letos absolutně po té nejhorší :-(! Jsem zvědavá na zašmodrchanou pasáž v Čechových a Smetanových sadech. Snad se tam zase nesrazím s nějakým africkým běžcem...

Na poslední chvíli se ještě také přihlásím na Rodinný běh. Obhajoba je holt obhajoba :-). Pravděpodobně se mi podařilo ulovit jedno z posledních startovních čísel, protože o dva dny později už pořadatelé hlásali vyprodáno! Superhustý! :-D

Sobota 22.6.2013

Hned po příjezdu na olomoucké hlavní nádraží je poznat, co se tu tento víkend koná za akci.

 

Naše první kroky vedou do Expa, umístěného ve Čechových sadech. Vyzvednu si oba startovní balíčky. Radim mi tradičně na stěnu napíše vzkaz, ...

 
 
 

... který se dokonce rýmuje, ...


... a já si na monitoru zkontroluji svůj čip.


Po mnoha nachozených kilometrech a prohlídce vystavovatelských stánků se před pátou hodinou odpolední už se s předstihem řadím na start nesoutěžního Rodinného běhu. 

 

Stojím dost vpředu na to, aby se mě mohli moderátoři na něco zeptat :-D, ale nestane se tak.



Po ulitém startu, kdy na trasu dlouhou něco přes tři kilometry vyráží tisíc pětset lidí, hned následuje pád malého chlapečka. Hned od prvních metrů je jasné, že na vítězství mezi ženami to dnes nebude. Běžím si tak akorát, trošku svižněji.


V závěrečném mírném stoupání se přede mě dostane jeden muž, ale na jeho vrcholu zjistím, že není zase tak daleko, a poté, co kdosi podél trati zařve "Dej ho!", nevám a jdu do něj.


No a dávám ho samozřejmě ;-). Mezi ženami to vidím na nějaké cca šesté místo.


Beru si vodu a s medailí na krku se s Radimem vydáváme povzbudit ostatní účastníky. Místní totiž absolutně vůbec nefandí! V porovnání s Karlovými Vary je to velká bída. Naštěstí jsme tu však my :-).

 



  

Celý den panuje vedro. Všude kolem Olomouce prší, jenom v ní ne. Po krátké pauze a návštěvě technického zázemí na Dolním náměstí se řadím na start půlmaratonu.


Tempo je hned od začátku příjemné. Běžíme si všichni tak nějak stejně rychle. Nikdo nepředbíhá, nikdo nebrzdí. Prostě si pár tisíc lidí vyrazilo jen tak zaklusat. To jsem snad ještě nezažila. Je to příjemné, ale samozřejmě to nevydrží dlouho :-). 

Ve Smetanových Sadech jsem zklamaná z výrazného prořídnutí fanouškovského pole. Rok od roku je to tady slabší.


Hned po startu Rodinného běhu mě zatahalo asi v nějakém svalu či co a celý půlmaraton jsem z toho celá rozhozené. Závod si tentokrát výjimečně nemůžu moc užívat. Seitan k obědu taky nebyl správná volba. Chce ven všemi způsoby. A prostě mi to vůbec nejde no :-).


V závěru druhého okruhu dostanu prvně v životě na závodu tohoto typu kolo od vedoucích závodníků. Nechápu to, ale dostává ho i vodič na hodinu padesát, takže to bude způsobené tou divnou tratí, protože ani africký vítěz neběží nic extra. A ti, co ho pronásledují, se musí prodírat davem běžců. Čtvrtý japonec je totálně zbržděn. Tohle nebylo dobře vymyšlené.


Kilometr a půl před cílem si plácám s holčičkou, která hlásí, že rozdává sílu. Jo tak to bych chtěla vidět, tu sílu :-D. Předbíhá mě růžová podkolenka a já pořád v hlavě přemýšlím, že musíme v závěru ještě nějak oběhnout Horní náměstí, protože je to nějaké krátké. No není, vychází to. Posledních třista  metrů. V posledním stoupání před náběhem do cílové rovinky se mě nejdříve při plácnutí pokusí zachytit romský klučík (to jsem ještě neviděla, holt nejsou všichni romové dobří), načež začnu nabírat obrovskou rychlost (že by ta síla? :-)) a konečně se dokážu uvolnit a zase si to užívat. Vždycky jsem si přece přála finišovat v Olomouci za stmívání. Kdoví, kdy se mi to zase naskytne. Příště zase určitě poběžím rychle. Růžovou podkolenku jsem dávno nechala za sebou.


Nádherný drtivý finiš :-).



V cíli mi hned jeden z pořadatelů děkuje. Dostávám tradičně medaili a od jednoho dobrovolničivšího nadějného florbalisty tašku s občerstvením. 

Přesouvám se k cílové rovince a asi dvacet minut si to tu se slzami v očích jen tak vychutnávám. Je to nádhera.

A vzhledem k tomu, že pro mě přestal závod končit výstupem z koridoru, se po převléknutí do suchého oblečení vracím opět k trati, protože i poslední závodník potřebuje mít při doběhu pořádnou atmosféru! Slečna, kterou jsem v dvou a půl tisícovém startovním poli tipovala na poslední místo, skončila předposlední. Mám docela dobrý odhad :-).


Na následné after party v Čechových Sadech si dám svůj první popůlmaratonský guláš a spočinu si na lavičce v parku :-).


Trať se mi nelíbila, ale ikdyž si na ní zvyknu, tak ona stejně zase příští rok povede jinudy...