úterý 26. března 2013

Bratislava marathon 2013

Do Bratislavy vyrážím s obavami, zda stihnu zdejší pětihodinový limit. Poslední dva podzimní maratony, které jsem kdoví proč absolvovala za pět a čtvrt hodiny, mi na sebevědomí nepřidají. Navíc jsem unavená, bolestivě mě tahá v lýtkách a bolí kolena :-(.

Sobota 23.3.2013

Ráno odjíždím z Florence nejnovějším typem žlutého autobusu s elektřinou pod nohama. A právě z tohoto důvodu se nesmí na palubu brát batohy. Opravdu nejezdím autobusem proto, abych si nabila mobil. Během cestování potřebuji mít u sebe jídlo, pití, noviny, doklady, ... Tady se tak nějak předpokládá, že současný člověk nejí, nepije, pouze kouká na monitor. To vážně ne. Nastupuji s batohem.

V Bratislavě panuje slunečné počasí. Proč třeba nemůže pršet nebo sněžit? :-( Moje první kroky vedou přes ty šílené semafory, od loňska neproběhla žádná změna, strávím na nich opět celou věčnost než nakonec stejně po vzoru místních musím přejít na červenou, do expa. Jako novinku požaduje pořadatel po zahraničních závodnících kopie zdravotních kartiček. Žádný problém, dokonce i speciální pojištění jsem si sjednala. Co mě však zklame je skutečnost, že už nejsou krásná žlutá trička Adidas :-(.


Co na tom, že jsou zpoplatněna, já si na něj přivezla potřebná eura, ale hlavně jsem s předstihem kontaktovala pořadatele, že o něj mám zájem a on takhle :-(. Připravil akorát tak sám sebe o zisk. Tohle mě docela posmutnilo, protože jsem se na něj těšila. No nic, eura zbydou do Rajce, ale žluťásková trička budu zítra všem těm, co v nich poběží, závidět.

Na pasta party se bežci konzumující těstoviny (včetně mě) probírají nad hromádkami všemožných letáků. Pravá běžecká idyla :-).

Ubytování mám stejné jako loni, jen mi letos přidělili hotový apartmán:


Podívám se na další vítězství Sáblíkové a konečně se trochu vyspím. Večer ještě zkouknu "Českou miss". Obě moje favoritky vyhrály, což o to, ale pojetí celé soutěže, byť bylo bezesporu zajímavé, postrádalo tu klasiku jako je volná disciplína a podobně. To jsem zase jednou měla k dispozici televizi... :-)

Neděle 24.3.2013

Probouzím se a venku sněží. Hurá! Sněží! Mám radost. Tohle jsem si přála :-).

Po snídani, která oproti loňsku již nebyla součástí ubytování, takže jsem ji vyřešila provizorně polovinou sáčku vícezrnných lupínků, vyrážím pěšky na start. Po zralé úvaze proč být zase někde s hodinovým předstihem a čekat, jdu tentokrát na čas. Trošku mě vyděsí dlouhé fronty u úschovny, ale rychle odsýpají.


"Žijeme len raz práve tu a práve teraz, ..." ve startovním koridoru to spíše vypadá, že se tu rozjíždí nějaká diskotéka :-), ale přeci jen z tanečního pohupování pomalu přecházíme do poklusu.
Nohy se mi ne a ne rozběhnout. Lýtka jsou sice v pořádku, neboť proběhlo jejich uvolnění a namasírování s následným navléknutím kompresek, kolena trápí všechny běžce, ale stejně mi to nějak nejde :-( Jak já mám dneska uběhnout svůj dvacátý třetí maraton? Možná tak půlku zvládnu...

Na občerstvovacích stanicích mě zaskočí voda s ledem. Co jsem při teplotě kolem nuly taky mohla čekat? :-) Takže se snažím vodu vždy v puse předtím než ji polknu alespoň trochu ohřát. Jinak ji střídám s čajem.

Trať v porovnání s loňským ročníkem doznala výrazných změn. K mé nelibosti, jak jinak :-). Namísto přeběhu přes most Apollo a příjemné cyklostezky, na které se mi líbilo, probíháme sídlištěm :-(. Na čtrnáctém kilometru, kdy si konečně odskočím do toiky, do níž od prvního kilometru akutně potřebuji, a která je konečně volná (už jsem myslela, že si budu hrát na Paulu :-)), zajásám. Kopeček mi tu nechali! Hurá! :-) A s ním i kousek pasáže vedoucí historickým centrem města. Radostí ho doslava vylétnu. Následuje pět, pro mě nekonečně dlouhých, kilometrů na nábřeží podél Dunaje.

Těsně před metou půlmaratonu odbočují půlmaratonci do cíle, my maratonci pokračujeme do druhého kola. Čeká nás ještě jednou to samé. Při pohledu na časomíru zjišťuji, že dílčí limit s náskokem stíhám, takže ještě můžu klidně i zkapat. Dokonce bych snad i mohla pokořit svůj loňský bratislavský čas, což je však spíše sci-fi :-).

No nebylo to sci-fi! :-D Najednou jako bych jsem se během první části jen tak rozkusala a teď teprve začínám opravdu běžet. Baví mě to :-). Krůček po krůčku předbíhám další a další běžce. Celkem jich vezmu šedesát jedna, to znamená desetinu maratonského startovního pole.


Pouliční hodiny ukazují 14:00 hodin a já už to mám jenom jednou k Praturovi :-). Podél pobřeží se ještě stihnu pokochat hradem, který se nad námi tyčí, a blížím se k cíli.

 

Nemám v plánu moc finišovat. Není pro koho a ani to není moc zdravé. Jeden rychlostní stupeň však přidám. Na dvě zdenky v zelených tričkách soupeřících mezi sebou to nestačí, ale stejně jsem jim dala dvě minuty, tak co :-).

Tak se mi to přeci jen podařilo :-). Na krku mi visí nádherná zlatá medaile. Nedovedu si představit, že bych odjížděla bez ní. Běžela jsem hezky, po celou dobu rovnoměrným tempem. Druhá půlka jen o půl minuty pomalejší než první. To kdybych věděla, tak jsem přidala. Jenže to bych musela sledovat mezičasy a to já raději nedělám.

Po dlouhé horké sprše následuje v Eurovee jeden kopeček zmrzliny s příchutí vlašského ořechu. Asi za ten o pět vteřin pokořený bratislavský osobák či co... :-)

No a domů opět žlutým, tentokrát normálním, autobusem s šikovným stewardem. V Brně přistoupivší francouzka se mi omlouvá za přeplněný batoh, ze kterého každou chvíli něco vypadne. Když cestuje, potřebuje mít po ruce hodně věcí :-).

úterý 12. března 2013

Pečecká desítka 2013

 ... aneb jak jsem v Pečkách pekla na Radima :-)

Sobota 9.3.2013

Nevím co má tenhle závod za kouzlo, ale byl naprosto bombastický. Srovnávat ho s Kbely nemá smysl. Prostorná tělocvična, bezvadné zázemí, informační tabule, parčík s měkkým povrchem na rozklusání, jen to tričko opět stejné. Ale zjistila jsem, že je na jedné straně cedulky uvedeno "english L" a na druhé "czech S". V tom to asi bude :-).

Do Peček jsme vyrazili ráno vláčkem společně s mým mužem Radimem, který hned posnídal bagetu, což bylo jediné v čem Kbely převálcovaly Pečky. Tamější těstoviny neměly chybu.

 
Před hlavní závodem jsem se stihla povozit ve vláčku...


... rozcvičit se...


... a v rámci Lidového běhu na 1 609 m, v němž jsem obsadila čtvrté místo, se rozklusat :-).



Samotná desítka se mi pak běžela naprosto parádně, s velkou chutí a v naprosté pohodě. Perfektní sychravé počasí, trať taktéž. Jednak byla obrátková, takže jsem mohla sledovat ostatní a nebyla to placka, jednalo se o lehce zvlněný profil. V obci Ratenice, kterou jsme dvakrát probíhali, pokaždé hrála z rozhlasu motivační hudba, místní povzbuzovali a ani atmosféra tak neměla chybu.

Šlo se mi to opravdu příjemně. Vždy jsem někoho doběhla, chvíli s ním běžela, abych se vzápětí o kousek vzdálila a tak pořád dokola...
 
 
... než mi kilometr a půl před koncem ztěžkly nohy, ale i tak jsem dokázala udržet tempo a v závěrečném krásném drtivém finiši vzala ty, co jsou na obrázku níže ještě přede mnou.


Z času před týdnem ukrojeny dvě minuty. Po závodě výklus v parku, sprcha, vícezrnný chléb s krůtí šunkou, zjištění, že jsem v bohaté tombole nic nevyhrála, masáž a můžeme vláčkem zpátky domů :-).


Jedná se o opravdu pěkný závod, na který rádi znovu vyrazíme ;-).

neděle 3. března 2013

Kbelská desítka 2013

Sobota 2.3.2013

Letošní sezónu jsem vyrazila zahájit výletem do Kbel :-). Vzhledem k tomu, že i běžecký trénink jsem zahájila teprve před čtyřmi dny, nohy bolí a já bych raději dala přednost spánku, čeká mě jen příjemné proběhnutí bez jakýchkoliv ambicí. Ono běžet deset nebo patnáct minut za osobákem je celkem šumák :-).

Na místě se ocitám s předstihem, jak jinak. Takže se v šatně v klidu nasnídám, přečtu si noviny, připravím se na závod, tašku odevzdám do úschovny, vystojím frontu na wc, rozklušu se v parku a ve startovním koridoru se stihnu ještě krátce protáhnout. Paráda. Ráno bylo pod nulou, teď však svítí sluníčko, tak bych ještě jednu vrstvu ze sebe sundala, ale na to už je pozdě. Mám na sobě funkční tričko značky Mizuno, které jsme všichni obdrželi při prezentaci. Ač jsem si v registraci s velkým předstihem zadávala "S" dostávám "L" se slovy, že se jedná o "S". Trošku nechápu tu pointu vybrat si předem jakou velikost chci, když mi stejně pořadatel dá úplně jinou :-/.

Startovní bránou vybíhám půl minuty po výstřelu. Tempo celkem v klidu.



Na třetím kilometru nás čeká první menší kopeček, ty já ráda :-). Preferuji, když závod není úplná placka. Běžím stále konstantě až do nějakého šestého kilometru, kdy mi brutálně ztěžknou nohy a já mám pocit, že už nezvládnu udělat ani krok. No zvládnu no :-), ale stojí to o něco více sil. V závěrečné pasáži zase mírný kopeček, ve kterém znovu ožiji a vrátím se do původního tempa. Pět set metrů před cílem je seběh. Ne že bych nějak zrychlovala, jen prostě nechám tu kuličku svalit se dolů a finišem hurá do cíle. Trať se mi líbila. Profilem i povrchem.


Mám žízeň, voda není :-(. Aha je, ale velká fronta se na ní stojí. Pořadatelé dnes nezvládli zajistit dostatečné zázemí pro tisícovku běžců. Počet účastníků na tomto závodě každým rokem rapidně vzrůstá a tomu musí odpovídat i kapacita zázemí a služeb. Málo toiek, málo místa, ... hodně sportuchtivých lidí :-).

Po závodě po chvilce bloumání kudy se dostanu k budově s úschovnou (cíl byl jinde než start) si vyklušu, převléknu se, zajdu na masáž a následně zavítám zpátky do prostoru cíle, kde se koná závěrečné vyhlášení výsledků s tombolou. Dám si výborné těstoviny, zjistím, že v tombole nic :-( (pán pořád losoval čísla začínající 11.., dohlédla bych na to notářsky :-)) a jedu domů. Konečně dospat týdenní spánkový deficit :-).