neděle 1. prosince 2013

Maraton na atletické dráze

Sobota 23.11.2013

Závěrem roku jsem zavítala na ještě jeden maraton do Plzně. Běželo se sto pět a půl kolečka na atletické dráze základní školy ve Skvrňanech a cílem byla pohodová "redukční pětihodinovka" :-). Bohužel jsem zde s touto vizí byla jediná a tak poslední tři čtvrtě hodiny běhu patřil ovál pouze mně.


Jednalo se o jediný maraton, který jsem běžela se sluchátky. V uších mi mimo jiné zněly i vánoční koledy a já si přála, aby k tomu začalo ještě sněžit. To se mi sice nesplnilo, ale den to byl pěkný. Příjemně jsem se proběhla, krásně si zatrénovala a večer se za odměnu cítila fantasticky.


Na organizaci závodu mě překvapilo předání medaile již u prezentace. To jako kdyby někdo závod nedokončil, tak ji bude muset vrátit? :-o Mají to tu v Plzni nějaké obrácené. Občerstvovací stanici pořadatel umístil trochu nešikovně na vnitřní plochu stadionu hned vedle první dráhy, což mohlo vést ke zbytečným strkanicím, pokud se zrovna ten, kdo běžel před vámi, zcela nečekaně rozhodl občerstvit. Měla by být umístěna normálně někde ve třetí, čtvrté dráze tak, aby si tam každý dle potřeby mohl odběhnout a nenarušoval tempo ostatních. U kelímků chyběly popisky ohledně jejich obsahu a když jsem ke konci závodu dostala hlad až mi začalo kručet v břiše, na stole se krčila už jen rozglajdaná hromádka banánů, z které se člověku spíše zvedl žaludek :-(. Změny směru běhu jsem se nedočkala, ale při takovéto jednorázové záležitosti nebyla nezbytná. Někteří běžci si okruhy permanentně zkracovali. Ono když někdo běží u mantinelu, tak ho prostě nelze předběhnout zleva...  A jiní zase nemístně vyřvávali, že mají startovné zdarma, protože se znají s pořadatelem.




Samotný závod nás příliš nenadchl. Vzhledem k pozitivním recenzím, jaké v minulosti obdržel, jsem čekala víc. Chyběla tu atmosféra, prostě nic extra. Ale kolečka běhám ráda :-).

Úterý 24.12.2013

Tak směr se na dráze měnit nesmí. Pokud by k tomu došlo, nebyl by výsledek závodu platný. Je však otázkou, jak dalece byl platný, když část závodníků odstartovala před startovní čárou...

sobota 19. října 2013

München Marathon 2013

V Mnichově jsem maraton už jednou běžela. Stalo se tak před pěti lety a líbilo se mi tam natolik, že bylo jasné, že sem opět zavítám.

Sobota 12.10.2013

Do Německa cestujeme prvně vlakem. Ihned po příjezdu se vydáváme ubytovat do stejného hostelu, ve kterém jsme byli ubytováni i minule a který se nachází na prvním respektive třicátém devátém kilometru, což pro nás představuje velmi výhodnou polohu. Vedu já a daří se mi, takže vše probíhá bez problémů :-).



Následuje návštěva nedalekého expa s vyzvednutím startovního balíčku. Ten však k mému zklamání kromě nezbytného čísla, čipu a drobných tiskovin obsahuje už jenom nepraktickou krabici těstovin a pytlíček energetických pistácií :-(. To je velmi slabé v porovnání s dřívějškem :-).


Pojíme těstoviny na jedné z nejlepších pasta party, získám svou druhou mnichovskou pamětní minci :-) a pomalu se procházkou odebereme zpátky do hostelu.


Neděle 13.10.2013

V noci začalo pršet, takže posouvám budík na sedm hodin. To bude stačit. Nemusíme být všude s velkým předstihem. Ve zdejších pohodlných postelích se spí dobře. Překvapí mě akorát notebook, který se na ní mezi nás s Radimem záhadně vklínil :-/.

Po grandiózní snídani vyrážíme k Olympijskému stadionu.


Déšť ustal teprve před chvílí. Venku je nádherně. Začíná další nový den :-). Dáváme si tedy ještě ranní procházku parkem.




Z Olympijského stadionu už nejsem tolik na větvi tak jako před pěti lety, kdy jsem vzpomínala na Paulin tehdejší evropský rekord na desítce, který tu zaběhla. Ostatně s Paulou už jsem se taky přímo na trati setkala.


Začínám se chystat k závodu. Dnes poběžím v celkem stylovém tričku, co jsem si před dvěma lety přivezla z frankfurtského expa. Věděla jsem, že jeho čas přijde :-).


Do startovních koridorů si stoupáme každý podle svého uvážení, což je nejlepší a nejsnazší. Není potřeba cokoliv kontrolovat. Přeci jen se na závod registrujeme s velkým předstihem a člověk má pak třeba větší formu než předpokládal a tak se tlačí více dopředu, nebo naopak. Postačují soudní a rozumní závodníci a ty tu stejně tak jako v srpnu na záříjovém We Run Prague jsou. Vidím kolem sebe samé příjemné a usměvavé lidi, kteří zjevně mají radost ze života. Žádný stres ani fanatické výrazy ve tvářích běžců. Je to hodně o pohodě, která tu panuje. Prostě se jen tak vyrazit proběhnout ulicemi podzimního Mnichova :-).

Už při průběhu startem zjišťuji, že mám hlad a potřebuji na záchod :-D.

 
Už na čtvrtém kilometru proto navštěvuji toiku. Po pasáži vedoucí parkem někde kolem šestnáctého kilometru stojí jedna soukromá občerstvovací stanice. Místní mládež vyšla ven před barák, pustila muziku, čepuje pivo a má tu i své občerstvení. Píšou banány, ale jaké - nabízejí čokobanány. To mě celkem zaujalo :-). Jinak na těch oficiálních občertvovačkách je nabídka nic moc. Piji tedy jenom vodu, neboť můj oblíbený čaj tady není :-(, a několikrát zakousnu kousek banánu. Při doběhu na dvacátý šestý kilometr přichází krize. Vypadá to na k.o., ale naštěstí se po pár kilometrech vedle mě objeví jeden postarší chlapík, který mi ukáže svoje drobné "easy" krůčky, a já se díky němu opět normálně rozběhnu. Krize zažehnána :-). Ono opravdu pokud si chcete zaběhat, tak ta desítka nebo půlmaraton stačí, ale maraton, to je jiná. Představuje příběh o čtyřech kapitolách, v nichž nikdy nevíte co se stane :-). Na Marienplatz trošku brzdím a honem se kolem sebe rozhlížím ať toho z Mnichova vidím co nejvíc. Musím taky zvládat tu turistiku ne :-). Na třicátém třetím kilometru se běžci obvykle tváří jinak, ale já se tady zrovna raduji, že už mi jich zbývá jenom devět.


O dva kilometry dále už začíná poměrně hodně lidí přecházet do chůze. Ze závodu se tak pro mě navíc stává slalomová záležitost.


Na třicátém osmém kilometru mě hodně povzbudí hudba. V podstatě mi stačí pouze pustit nějaké "duc duc" a už jedu :-). Jedná se stejně jako v případě fanoušků o zcela regulérní doping. Celý závod si náležitě užívám. Mnohokrát slyším své jméno, které je uvedeno na startovním čísle, což je moc super. Na Pimu jsou třeba jména běžců na číslech také uváděna, ale jsou jednak psána společně s příjmením, tudíž hodně dlouhá, a pak také na úkor reklamy příliš malá, tudíž pro podporovatele podél trati nečitelná.

Předbíhám dvě holky, s nimiž jsem chvíli běžela a které mi někde v půlce závodu utekly. Mám z toho radost :-). Zbývá už jen zdolat nekonečně dlouhou Elisabethstraße, naposledy proběhnout kolem našeho hostelu a vyběhnout závěrečný kopeček na stadion, kde je cíl. Tedy aspoň před pěti lety to na mě působilo jako kopec, když jsem se tudy opozdilecky šourala, ale dneska z toho takový pocit nemám. Kličkuji mezi davem ostatních běžců. Trochu mi to připomíná, když jsme tudy šli ráno společně na start :-). Jenže teď jsme kousek před cílem a měli bychom se připravovat na finiš, ikdyž to tak na pohled na ostatní zrovna moc nevypadá.

Konečně odbočuji do útrob stadionu. Na tohle se těšíte celých čtyřicet dva kilometrů.



 

A taky na tohle - pravý mnichovský preclík :-). Nejlepší na světě! Jinde takové neumí.


Máme ho dokonce nakreslený i na srdíčkové medaili. Tak moc dobrý je :-).


Občerstvení je celkově uspokojivé. Voda, konečně čaj, ochucená mléka, ovoce, ... Chvíli ještě pobudeme na tribuně stadionu, následně znovu zavítáme na pasta party - ano, je i po závodě. Osprchuji se a zbývá nám spousta času na potulování se parkem i romantické posezení u jezera.

Už za tmy se pak metrem přesuneme na Fröttmaning, kde strávíme poslední čtyři hodiny čekáním na autobus do Čech. Škoda, že ten fočus nebyl o týden dřív.


Jednalo se o výlet do říše snů :-). Určitě se sem vrátím :-).

RunTour Praha 2013

Pátek 4.10.2013

Jak to po pozitivních Běchovicích vypadalo, že bych ještě v týdnu před posledním rychlým závodem sezóny mohla něco potrénovat, tak z toho pro mé zrovna ne příliš ideální vnitřní rozpoložení bohužel nic nebylo :-(. Mojí jedinou přípravou na zítřejší závod se tak stává večerní nalakování nehtů na fialovo.

Sobota 5.10.2013

A dobře jsem udělala! Obě startovní čísla jsou totiž taky fialový :-D. To mě potěšilo.


Letošní ročník zakončím na pražské Ladronce tradičním doublem. Po chvilkovém bezduchém bloumání po areálu se jdu podívat na první dětské závody. Poté se však přesunu k pódiu, u něhož už zůstanu, protože se zde koná vystoupení skvělé a úžasné taneční skupiny Caramella, které nemá chybu! Na úkor tohoto vystoupení však další dětské závody přicházejí, stejně jako se tomu stalo před nedávnem v Ústí nad Labem, o diváckou kulisu, což je škoda. Nevím, kdo ten časový pořad sestavuje :-(.


Jakmile se rozklušu a rozcvičím, vysvléknu se do závodního, tedy krátkých elasťáků a trička s krátkými rukávy. Svítí sluníčko, ale už je chladněji. Rukavice, jejichž čas právě nastal, si však nakonec nevezmu. Prostě zvítězila estetika nad výkonem :-). Přece ty nehty neschovám, když už jsem si s nimi dala takovou práci. Abych se tu chvilku, co zbývá do startu, udržela v zahřátém režimu, rovinkuji si v blízkosti prostoru loňského startu v domnění, že tady bude i letos. Jenže ouha, pět minut před startem už mi přijde opravdu divné, proč tu stále nikoho nevidím. Takže se tedy honem přemisťuji na blízkou silnici a řadím se dopředu startovního koridoru. Stojí tu i jedna paní, kterou kdyby její kamarádka na tuto akci nevytáhla, tak by nejspíš seděla doma a koukala na televizi - a o tohleto při RunTour šlo :-).


Krátce po startu se dostávám před Davida Svobodu, který již nejspíš dočetl časopis belhej.com a už zase běhá. Že by byl skalp? Nebude. Po chvilce mě předběhne. Přeci jen klus pro něj představuje rychlejší tempo než pět minut na kilometr.

Už na začátku celá totálně zatuhnu. Jo, kdybych tak měla aspoň ty rukavice... Snažím se i tak běžet co to jde, byť to bez tréninku a s kily navíc není úplně nejlehčí. "Všech běžců láska: cílová páska." V druhé polovině trati bojuji s jistým Alexandrem v neonově svítivém žlutém tričku. Vždycky mi svými pár dlouhými kroky o kousek uteče a já ho pak akorát doháním. Taky bych chtěla, aby moje malé nohy uměly takové kroky... Na posledním kilometru mi opět poodskočí. Tentokrát se to zdá být definitivní. Jenže já si uvědomím, že to je už jenom můj poslední letošní krátký a tudíž rychlý závod, takže bych se ještě mohla trošku zmáčknout. Navíc nestojím o to, aby mě Alexandre porazil a také před sebou vidím jednu běžkyni. Mohla bych si navíc polepšit o jednu příčku mezi ženami :-). Před cílem je celkem táhlý kopeček. Nastupuji do finiše a nemají šanci - ani jeden :-).



 
Zvládla jsem to, hurá! Čas mám tradiční "runtourovský". Jako jsem letos běžela tři stejně rychlé půlmaratony, tak i pětky v rámci tohoto seriálu, vyjma liberecké krosové vložky, byly vždy v maximálním rozmezí osmnácti vteřin.

Občerstvím se, vyzvednu si batoh z jedné úschovny, převléknu si tričko, vyměním číslo, odevzdám batoh do druhé úschovny a už zase stojím na startu. Je to krásná desítka na pohodu. Běh si užívám :-). V závěru pak už jenom na parádu a pro fanoušky, kteří mě povzbuzují, zafinišuji.


No a je to :-). Vzpomínám, jak se mi na jaře Ladronka zdála být v nedohlednu. Uteklo to. Jestli se tohoto seriálu zůřastním i v budoucnu prozatím těžko říct. Uvidíme :-). Rozhodně mě zaujal kvalitní moderátor s osobitým smyslem pro humor. Ten se jen tak někde nevidí. Líbilo se mi seriálové pojetí. To, že v průběhu celé sezóny sbíráte body do žebříčku a že jedním závodem nic nekončí. Každý měsíc potkáváte známé tváře, poznáváte nová místa. Proto jsem využila svého aktuálního pobytu ve strategicky výhodné Praze a objela si, co se v rámci mých možností dalo. Dostala jsem celkem devět stejných triček, (v Praze dokonce i jedno liberecké, jak jsem později zjistila), což se mi moc nelíbilo. U těch trapných runczechovských batohů si alespoň můžete pokaždé zvolit jinou barvu a to samé bych také uvítala i tady. Třeba. Mrzí mě skutečnost, že pořadatelé nevyšli vstříc mému přání, které by bylo logickým vyústěním mého běžeckého života a pro které byla zároveň runtourovská desítka ideálem :-(.

Že jsem ani jednou nevyhrála v tombole, to se holt nedá nic dělat :-), ale za svých devět účastí jsem se těšila na slíbený titul dvojnásobné stříbrné RunTour Masterky. Měli jsme dostat certifikát, ale nic neprobroběhlo. Ani žádná informace, nic :-(. Tak se na to musím zeptat.

Neděle 6.10.2013

V celkovém pořadí Malé RunTour jsem nakonec obsadila sedmou pozici. Radim s ní byl spokojen. Cituji: "Sedmička je krásné číslo, líbí se mi. Jako sedmikráska." :-D

Pondělí 7.10.2013

Info od organizátorů zní: "Sříbrní Mateři budou oceněni v blízké době"...

Pátek  18.10.2013

Tak certifikát nakonec úspěšně dorazil. Sice obyčejnsky, v nezáživné formě, e-mailem... Čekala jsem ho třeba ve startovní tašce jako ty známky, co nevím co s nimi. Takhle si ho ani nevystavím. Tohle mě moc nezaujalo, to umí každý. Už jenom ty předtištěné podpisy. Je to takové neosobní.

 

Běchovice 2013 - Pojedenácté v řadě :-)

Neděle 29.9.2013

Dnes jsou to mé jedenácté Běchovice a zároveň první, kdy mi nikdo neřekne jak dobře vypadám a kdy se o mně diváci v cíli nic nedozví... :-(


Už ve vestibulu základní školy, kde tradičně probíhá prezentace, potkávám Janu. Bohužel to není ta Jana Vildová, co skončila čtvrtá na We Run Prague ve Žlutých lázních. Škoda, myslela jsem si, že už umí desítku za osmatřicet minut. Každopádně na to má. Všichni na to máme :-). Před závodem se společně rozcvičíme. Při první rovince mi spadne náušnice. Teda né náušnice, naštěstí jenom ten čudlík, co ji drží. Takže holt poběžím jenom s tou jednou. Snad mě budou fotografové zabírat jen z pravé strany :-D. Ze země si ještě seberu jeden kaštan, s nímž poběžím. Před čtyřmi lety jsem například běžela s tímhle:

 
Hustý, co? :-D Jana s sebou kaštan nepotřebuje, poběží jí to i bez něj.

Po krátkém představení několika běžkyň nepřipravenou moderátorkou, která jejich jméno buď zkomolí nebo nezná vůbec, se o půl dvanácté ozývá startovní výstřel a my ženy vybíháme na trať. Na prvním kilometru stál vždycky někdo, kdo hlásil mezičas, tentokrát tady ale nikdo není. Ptám se tedy Jarmilky Holasové za kolik byl. Čtyři padesát sedm. Hm, tak to nebude moc rychlé. První kilometr by měl být svižnější, protože je jednak mírně z kopce a také proto, že druhá polovina závodu bude pomalejší.


Na Běchovice jsem se ze všech zářijových závodů těšila nejmíň. Je to pěkný humus. Slunce, asfalt, funění :-). Žádná pohodička jako třeba před dvěma týdny v ústecké chemičce. Rezignuji na rychlejší čas, zase mi to nejde. Na čtvrtém kilometru mě předbíhá nějaký muž zahalený do mikiny s kapucí. Co ten tady? Aha, on dělá vodiče jedné běžkyni. Představuji si, že by tohle udělal Milan Kalousek. Trocha úcty k závodu a pravidlům by neuškodila...

Při seběhu do Tábora dostanu loktem od běžkyně, které prý křížím cestu. Prosím? Mám chuť jí za to podkopnout nohy. Jako sorry, ale koukám se pouze před sebe a pokud někdo běží rychleji, tak se logicky musí vyhnout. Slečna dnes nejspíš běží svůj první závod, tak to asi ještě nezná...

Z kopce neběžím naplno, pár holek tak jde přede mě, ale já vím svoje. Nejsem tu přeci poprvé, nýbrž po jedenácté :-). Začínám vyhlížet městský autobus, abych zjistila, jak rychle běžím. Jízdní řády jsou pořád stejné, autobus však stále nikde. Předjede mě až na osmém kilometru! Tý jo, zdeno makej. Třeba to nebude úplně ztracené. Naskakuje mi husí kůže. Krásně to rozjede fialová podkolenka, která vyhlásí "Jdu do něj" a zbývající částí kopce prolétne.




Nekonečná Koněvova ulice. Kde je ta cílová brána? Kde? Už jí vidím. Hurá. Lidi fandí, přidávám do kroku. Spatřuji časomíru a pěkně na ni čučím. Pocitově jsem to totiž čekala tak o pět minut pomalejší... Nebude to pod padesát, ale pod jednapade jo. Je to moje druhá nejrychlejší desítka za posledních hodně let. To snad není možný! Vždyť netrénuji, akorát denně chodím patnáct kilometrů pěšky... Zvedám jeden prst, jakože pojedenácté, a posílám polibek k nebi. On se dívá.

Nejsem ani skoro vůbec zadýchaná. Celkem hezky jsem to šla. Mám radost, směju se. Zase jsem potkala lidi, se kterými se celý rok nevidím a které mám ráda. Pěkně si domů vyklušu, dám si sprchu, najím se, je to super. V nohách mám šestnáct kilometrů a cítím se báječně. Letošní Běchovice se moc vydařily. Byly tam pěkný kluci a tak... :-). Prostě začíná podzim, nejkrásnější období v roce a všechno je zase tak nějak pozitivní.

*****

Wilson Kipsang, ten kluk, co jsem s ním před dvěma lety běžela maraton ve Frankfurtu a co to tenkrát o čtyři vteřiny nedal, to dneska v Berlíně konečně dal :-).

1/2Maraton Ústí nad Labem 2013

Neděle 15.9.2013

V Ústí nad Labem se konal poslední a zároveň nejslabší závod z letošní série Runczech. Negativně mě zaskočilo trapčení nějakého týpka s hakisákem, kvůli němuž se po patnácti minutách úplně utnulo moderování Rodinného běhu a pozornost se tak přesunula ke zdejšímu pódiu :-/. To jsem opravdu nepochopila a fakt nevím, co to mělo znamenat :-(. Účastníci tohoto nesoutěžního běhu si rozhodně zasloužili více přízně.

Po vloženém závodě handbikerů přišla v jednu hodinu konečně řada i na nás půlmaratonce. První dva kilometry jsem běžela po boku vodiče s bílým balónkem, ale naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že tohle je pro dnešek příliš rychlé a raději se přesunula do svého příjemného tempa. Ono by to šlo i podstatně rychleji než s tímhle balónkem, ale to by člověk musel mít natrénováno... Tak někdy příště :-).

Běží nás hrozně moc! :-) Velký dav se žene městem.


Lidi podél trati tady fandí mnohem víc než tomu bylo v předchozích letech. Tak jako je v Olomouci opačný tend, tedy že fandění slábne, v Ústí pro změnu sílí. Panuje tu báječná atmosféra :-).




Do cíle doběhnu po krásném finiši víceméně stejně rychle jako letos v Praze či Karlových Varech.


Po závodě se pak bohužel nedočkám guláše, na který jsem se čtvrt roku marně těšila. Budu si holt muset počkat zase až do května :-D. Chvíli to vypadá, že zas budou křehké plátky se sýrem, ale nakonec je slunečnicový chléb s tofu pomazánkou a zeleninou Bonduelle. Takže to ve finále dopadlo možná i lépe než kdyby guláš byl. Paráda a krásný výlet :-).