pondělí 22. října 2012

Pražský maratón Stromovka 2013

Sobota 20.10.2012

Ve Stromovce jsem snad ještě nikdy nebyla, vyjma in-line závodů konaných v rámci maratonského víkendu před několika lety. To jsem si řekla, že to jednou z toho kopce pustím, a už jsem byla na zemi. :-D (V dalším kole jsem to raději nepouštěla.) Je tedy na čase se jí také proběhnout.

Organizátoři hlásí možnost startu o hodinu dříve nejen veteránům, ale také těm, kteří plánují běžet nad pět hodin. Ráda bych tedy vyrazila již v devět, ale nakonec máme smůlu kvůli tajtrdlíkům, kteří si začali vymýšlet jak by byli rádi dříve doma, vyhnuli se polednímu vedru, které u nás teď na podzim panuje, a podobně. Zcela nepochopili smysl tohoto úmyslu a já nechápu jejich hloupost. Jdu si tedy na hodinku lehnout na lavičku do šatny.

Chybí tady úschovna! :-( Přitom by stačilo oštítkovaná zavazadla poskládat po stan, kde je dostatek místa. Klidně bych si vyrobila vlastní cedulku. Vyrobila bych ji i ostatním... ;-) Tohle je pro mě prostě základní služba při závodě, která by pro svoji nenáročnost neměla chybět. Ale hlavně, že se chystá internetový on-line přenos! Určitě někdo nemá o víkendu co na práci a bude u počítače sledovat běžce ve Stromovce :-D.

Před desátou hodinou vycházím ven. Batoh jsem nechala tak jako ostatní v šatně. Snad tam zůstane. Pro jistotu s sebou ale stejně potáhnu mobil, kdyby něco. Zbytečná přítěž :-(. Venku je chladno, pod mrakem, barevné listí, nádherný podzim :-). Shromažďujeme se na silnici před branou. Pořadatel říká ať jdeme na start. Super, ještě by mohl říct, kde se ten start nachází... Dav necelých pěti set běžců se najednou kdesi zastaví a po chvilce se dá do pohybu. Čekala jsem aspoň nějaký proslov pořadatele před startem. Jedná se o padesátý ročník závodu. A nic... :-/


 27. s ;-)

Běžíme nejprve jeden malý okruh, poté osm pětikilometrových. Značení trati perfektní, okruhy "utíkací", ikdyž pro mě celkem nezáživný. V prostoru cíle a zároveň průběhů do dalších kol stojí Ivo Domanský, který celé dění komentuje. Nejprve mi poprvé po deseti letech zkomolí jméno, načež o mně řekne něco, co není pravda a dost se mě to dotkne :´(. Dva kilometry bojuji s tím, abych se nerozbrečela, protože běžet a zároveň brečet se nedá, to už vím. Nejde pořádně dýchat a není to dobrý. Ale rozběhám to :-).


Klušu si na pohodu, dýchám jenom nosem. Z občerstvovačky si beru pouze vodu. Normálně bych si dala čaj, ale když jsem viděla jak do něj sypali to kilo cukru a že netroškařili, tak se bez něj dnes obejdu. Ke konci každého kola už mívám velkou žízeň a taky hlad. Jednou si vezmu kousek banánu, mám v plánu si ho vzít ještě dvakrát (každých deset kilometrů), ale pak už není. Rádoby čokoládovou cukrovinku, co nemá s čokoládou nic společného, nechci. Sponzoruje to tu důvěrně známá pekárna Kabát, tak proč třeba nenakrájí rohlík na kolečka a neposypou solí? :-( Když už jsou někteří v cíli a já ještě pokračuji v závodě, musím si o ten kelímek zabojovat. Chtělo by to příště více ohleduplnosti k soupeřům. Taky tu mají ty jedovatě barevný vodičky a soukromé občerstvovačky na autech stojících opodál. Takové malé chemické stanice. Co by tomu řekla IAAF? A nejlepší je, když jeden běžec přede mnou zahodí tubu od gelu v parku, přičemž mine koš, takže "úklidová služba zdena" běžící za ním udělá pár kroků zpět, ohne se, trefí koš a pokračuje dál :-D. Na velkých městských závodech si tohle člověk může dovolit, tam to po něm pořadatelé uklidí, ale tady nebo na Kladně... Nechápu ty lidi no.

 

Nemůže tu samozřejmě chybět Ivo Zejda. V půlce závodu si odběhnu do toiky. Nejrychleji zaběhnu páté kolo, které běžím s Tomášem Dittrichem. Má o kolo víc, asi jako skoro všichni tady. Nikdy jsem na žádný svůj maraton zatím netrénovala, ale vždycky jsem věděla, že to bude pod pět pět, nevím co se teď děje :-). Když potřebuji, dokáži se rozběhnout, ale nechce se mi, takže v šestém kole zase zpomaluji na to příjemné tempo :-). V sedmém se mi dokonce podaří vyběhnout z trati :-D. To když se mě myšlenky unesou. Ale hned si toho všimnu, takže v pohodě. V parku je během závodu také na co koukat. Školení jízdy na segwayích, nácvik velmi efektivní sportovní sestavy maminek s kočárky...

Dlouho se předbíháme s Adellaide, až mi nakonec uteče. Kousek před cílem to na mě pak zkouší slovenský běžec, ale já si jen přeřadím, zlehka zafinišuji a je to. Těšila jsem se v cíli opět na vodu, tam však vidím už jen prázdné stoly, přitom jsou na trati ještě závodníci! :-( No mám svojí vodu, jako vždycky všude, tedy jestli je stále ještě můj batoh v šatně. Je tam :-). Dám si dlouhou teplou sprchu.

Měla bych tu dostat nějaký certifikát a taky tašku s jablkem, banánem, tatrankou, slevovou poukázkou a něčím, co bych ráda věnovala jako dárek k Vánocům, jenže kde nic, tu nic. A přeci jen - Mirek Vostrý si sbalil hned dvě igelitky! Pak to má vyjít na všechny... Jednu mi daruje, akorát místo jablka a banánu, jsou tam dva banány, ale to nevadí :-). Tatranku bráškovi, poukázku do koše (mám co na sebe, hlavně spoustu funkčních triček!) a Ježíšek je připraven ;-).

Cesta domů se pak dosti protáhne díky zlému a bezcitnému řidiči, který mě nevzal posledním autobusem do Chomutova. Prochodím si tak další kousek Prahy a nakonec jsem v půl desáté doma.

Nechápu necelou padesátku běžců, co nedokončila tento nenáročný rovinatý závod. Vůle a nadhled jsou vlastnosti, které se tady daly perfektně posílit a mají své uplatnění i mimo bežecký svět. Také jsem zjistila, že navzdory čipům nám ty časy stejně měří v hrubém, protože jsem na startu neviděla žádné kabely, tudíž nechápu tu pointu proč s nimi musíme zbytečně běhat. Do devíti přeci každý závodník napočítat umí a pořadatelé se to za úkol do příštího ročníku naučí do pětistovky ;-).

Byl to moc hezký den.  

Velký borec na konec:   


Út 6.11.2012

Zrovna mě nedávno napadlo co bude až tu jednou s námi nebude. Ukonejšila jsem se tím, že to ještě hodně let potrvá. Jednou však někdy může znamenat jen několik dní... Ta zpráva mě dneska dopoledne zaskočila a ranila. Mrzí mě, že už ho nikdy neuvidím ani neuslyším. Deset let jsme se vídali na závodech. Že se ve Stromovce zmýlil už bohužel bude sledovat ze shora. Mám ho ráda a nikdy na něj nezapomenu. Čest Vaší památce!

neděle 21. října 2012

Run tour Praha 2012

Neděle 14.10.2012

Jdu pěšky z Dědiny na Ladronku a je to celkem do kopce :-). K prezentaci tedy opět přicházím již parádně rozcvičená. Běžím samozřejmě pětku i desítku. Když už, tak už :-). Zklamání přichází v okamžiku, kdy zjišťuji, že v jedné ze dvou startovnich tasek chybi avizovaná tycinka :-(. Nezaměstnaný člověk se na ní těšil a holt se někde stala chyba :-). No co, stejně nebyla moc kvalitní.

Je chladno, nebe pod mrakem. Po tom, co odevzdám svůj batoh do úschovny, si střihnu dvě rovinky a čekám v koridoru na start. Při pětce se chci prohnat, desítku pak vyklusnout. V první řadě se fotí nastoupení asi herci? Nevím, kdo to je, neviděla jsem je nikdy. Poznávám jen Etzlera, kterého od dob "Soukromých pastí" opravdu hodně nenávidím.

Hned od startu běžím svižně. Moc se mi nechce, ale jedu :-). Kilometr a půl před cílem mě nejprve předběhne nějaká maškara, načež se chytnu jedné holky se kterou se dlouho taháme, až jí pět set metrů před koncem uteču. Předbíhám další běžce přede mnou včetně oné maškary a rozjíždím svůj drtivý finiš. Za cílem se pak na chvíli sehnu do předklonu, je mi špatně. Ta rychlá tempa :-). Odevzdám čip, vezmu si jediný(!) kelímek s vodou. Ostatní kelímky obsahují jedovatě barvičkovatý vodičky. Ještě že vedle toiek stojí vůz s pitnou vodou. Můžu si dotáčet do svojí lahve. Hurá! K tomu přiberu pár kousků jablek na později (a dobře dělám, po desítce už totiž žádná nebudou).

Vyzvednu batoh z jedné úschovny, dojdu si akorát na záchod a už se řadím na konec megadlouhé fronty vedoucí ke druhé úschovně. Trošku mám obavy, aby se to včas stihlo, ale holky, co nás odbavují, jsou perfektní. Vyjde to přesně na čas a já aspoň můžu až do předposlední minuty před startem desítky zůstat krásně zachumlaná ve vestě :-).

Druhý závod si už běžím v poklidu. Žádná nevolnost na trati ani v cíli nebude. Užívám si to.


Při náběhu do druhé čtvrtiny závodu (běží se dvě "osmičky", trať je fajn) vidím probíhat do druhé poloviny vedoucí závodníky. Hlavně abych nedostala kolo. Nedostanu, jak jinak :-). Běží se mi dobře. Ono je příjemnější to zezadu sbírat, než zepředu zkapat :-). Zatažené nebe se pomalu protrhalo a vykouklo sluníčko. Až budu dobíhat do cíle, ideálně aby nebyl nikdo blízko za mnou ani přede mnou, ať nemusím finišovat. Ale co se nestane! Najednou začne hrát tak parádní muzika, že nejde jinak než přeřadit několik rychlostních stupňů a naprosto famózně zafinišovat. Diváci šílí a já letím. To je báječný, ještě nikdy mi hudbu takhle naprosto přesně nenačasovali. To bylo fakt kouzelný! :-)

Po převléknutí bych ještě ráda viděla vyhlášení, ale čekat dvě hodiny na další autobus se mi nechce, a tak pomalu vyrážím zpátky směr Dědina. Mrzí mě, že tam už nebudu na losování tomboly. Co kdyby? :-) Ve hře je ale kolo za dvacet pět tisíc a uznejte sami, na tak drahý kolo aby se člověk bál i sednout. Nedávno jsem měla půjčenou florbalku za tři a půl. Přátelé, ta střílela úplně sama! Takže soudím, že i tohle kolo by pádilo samo a já bych si na něm moc nezajezdila. :-D

Cestou na autobus vidím děti pouštět draky. Je tady krásně. Všude kolem mě barevné listí a  najednou začínám vnímat tu pozitivní energii, která na mě každoročně doléhala při Běchovicích. Letos ne, letos byly Běchovice, nevím proč, divný. Každopádně dneska to přišlo. Zase bude zima, Vánoce, všechno bude dobrý :-).

čtvrtek 11. října 2012

Plzeňský půlmaraton 2012

Sobota 6.10.2012

Po desátých Běchovicích přišel i jubilejní desátý půlmaraton, jak jsem později při své statistické chvilce zjistila :-).

Dopoledne jedu až druhým vlakem, takže nestíhám Rodinný běh VZP, což se nedá nic dělat. Mám to dneska všechno tip ťop. Z vlakového nádraží je to k hotelu Courtyard by Marriott, kde má celá akce zázemí, asi tak jeden kilometr, ale já si to musím samozřejmě prodloužit :-). Takže když se ocitnu v závodní kanceláři, jsem už rozklusaná. Batoh jim tam musím vnutit, protože úschovny tady bohužel nevedou, což je jediná chyba tohoto závodu. Přitom kapacity na to jsou. Já vím, že běžci nekradou :-).

Půl hodiny do startu vyplním procházkou po okolí. Taková malá akcička to tu je. Podívám se na start koloběžkařů, dojdu si na záchod a řadím se do startovního koridoru. Je tu celkem těsno.

Po vyběhnutí už je ale pro každého místa dostatek. Čekají nás tři sedmikilometrové okruhy. Chtěla bych se chytit nějaké skupiny s pomalinkatým tempem :-). Panuje vedro s větříkem. Snažím se tedy schovat za jednoho statného běžce, abych vzápětí zjistila, že vedu celou skupinku běžců. Představuji si, že mám nad sebou balónek na dvě třicet :-D (no, spíš na dvě deset). Ráda bych si tuhle roli vyzkoušela. Teď ale nemusím, a tak jim postupně poodběhnu a už si to jen sama klušu. 


První polovina okruhu se mi jeví celkem nezáživně, druhá už o něco atraktivněji. Nacházejí se v ní totiž kaštánky a já bojuji s touhou jeden si sebrat. Nakonec jsem to zvládla :-). Na okruh vycházejí dvě občerstvovačky, pokaždé si vezmu kelímek s vodou. Paráda. Kilometrovníky tu trochu haprují. Desátým kilometrem probíhám celkem dvakrát, což je ale bezva, protože od toho druhého desátého už je to jenom kousek na jedenáctý :-).

V závěru posledního okruhu při výběhu na most uteču jedné běžkyni, která si asi myslela, že by mě mohla předběhnout :-). Já kopečky moc ráda. Z mostu následně zase seběh, kde už to napálím a drtivě mířím do cíle. Billa Poolea z Colorada nakonec těsně nedám, protože jsem měla za to, že cílová brána je až ta další. A ono ne. Kdo se tady má v těch bránách vyznat. Za cílem si hned u zrcátka automobilu vyndavám z oka mušku, která se na mně po většinu trati vezla. Jinak mám na sobě spoustu mušek. Všichni na sobě máme spoustu mušek :-). Dostávám na krk medaili, hned vypiji jednu láhev vody, druhou si vezmu na cestu.

Mám dobrý čas, stíhám jediný zpáteční vlak, je to dobrý :-). Dokonce se zvládnu i převléct a opláchnout. Mířím pěšky zpátky na nádraží. Cesta domů je příjemná. Na šňůrce mezi dvěma stromy visí bicykl :-). Bylo to fajn.

čtvrtek 4. října 2012

Běchovice 2012 - Podesáté v řadě :-)

Neděle 30.9.2012

Po rozklusání se zařadím do startovního koridoru, kde s potěšením zjišťuji, že tyhle stránky někdo čte :-).


Jako (téměř) vždycky následuje klasika: vedro, asfalt, funění a dusot spoluběžkyň. První kilometr za čtyři čtyřicet. Uff, to je rychlost. Na druhém kilometru se mi stopky na hodinkách přepnou, stačilo by zmáčknout jeden čudlík a zjistila bych za kolik byl, ale proč? Takovéhle hlouposti (nejen) dneska neřeším. Brzy mi ztěžknou nohy a tak trošku slevuji z tempa. Neměla jsem přes týden tolik lítat v Bezručáku :-). Zjišťuji, že i Běchovice se můžou běžet v klidu na pohodu :-). Co na tom, že naruším křivku :-). Na pátém kilometru předbíhám jednoho z veteránů. Myslím že to byl spolurekordman pan Otčenášek, kterého mám v plánu překonat, pokud zdraví dá, protože jenom na tom záleží.

Zase se trať lehce zvedá nahoru a nohy ožívají. Předbíhám jednu běžkyni, celou skupinku běžkyň... :-). Svižně sbíhám dolů pod Hrdlořezák a je to tady. Běchovice vítejte, jsem tu zas! :-D Zvláštní, že mě dnes druhý autobus předjížděl daleko před tímto kopcem. Buď změnili jízdní řády, nebo jsem tak pomalá. (Nezměnili. :-)) V kopci fandí Sára. Jde přede mě nezvykle celkem dost běžkyň. Njn, s kily navíc to jde pomaleji. Trápení se na břiše vždycky projeví :´(, to nezapřete :-). Koněvova ulice, lidi fandí, jsou bezva.


Podesáté - jsem tam :-).


Zvedám ruce nad hlavu. Ukazuji symbolicky deset prstů.


Jakmile "vpadnu" do cíle, strhávají ze mě čip. Bych jim s ním tak někam utekla... Dostávám Corny tyčinku (višňovou neměli, tak brusinkovou). Voda je k dispozici jenom perlivá :-(, takže si ji musím třepáním pořádně odperlit. Při pohledu na její množství v cílovém prostoru mám obavy, aby vystačila pro všechny muže běžící po nás. Nevidím to moc optimisticky.

Výklus je jen krátký. Vezmu si batoh, skočím do jídelny pro tatranku Radimovi, osprchuji se na bazéně a procházkou jdeme Vítkovem na Staroměstské náměstí do kavárny a přes Country life na Florenc. V nohách další desítečka, nohy už mě nebolí, a frčíme domů. Je to fajn, jen jedna věc mi ke štěstí chybí.