středa 19. září 2012

Kladenský Maratón, Rodinný běh a Mattoni Ústecký půlmaraton 2012

Bude trojboj :-).

Sobota 15.9.2012

Brzy ráno z Chomutova přes Prahu do Kladna :-). Po rychlé prezentaci odevzdám věci do úschovny, pivo ze startovního balíčku věnuji pánovi, co ty věci hlídá, a na chvíli si sedám na místní tartan. Jó tady už jsem běžela steepla, ultra i maraton :-). Tady to mám ráda. Pozoruji závodníka se startovním číslem 61. Jeden krátký sprintík, zakroužit levou nohou, pravou nohou, druhý krátký sprintík... Asi si to kluk trošku spletl :-). Určitě nějaký čutálista a tipuji, že to dnes nedá (ačkoli bych mu to přála).

Za nedlouho zazní startovní výstřel a dvěstě běžců jde na to. Čeká nás klasicky osm okruhů.


Zpočátku běžím ve trojici s paní v růžovém a pánem v bílém tričku. Hrozně ráda bych, aby mi utekli, ale pořád se jich nějak nemohu pustit :-( :-). Až po dvou kolech je konečně nechávám poodskočit a klušu si svoje. Tak to bude dnes po celou dobu závodu. Překvapuje mne, že nám každých pět kilometrů nehlásí mezičasy (ne že by mě zajímaly :-)) Ivo Domanský, myslela jsem, že je to zdejší tradice :-).

Když dobíhám na metu půlmaratonu, říkám si, že jsem ve víkendové třetině, tak ještě dvě mi zbývají. A byť mám kilometrážní polovinu dnešní porce za sebou vím, že časově však za půlkou ještě neocitám. Piji vodu, jednou si dám kousek banánu, dvakrát kousek jablíčka (strašně dobrý mají, ze zahrádky). Mám celkem hlad, ale nic moc vhodného tu není :-(.



Nebe pod mrakem. Nějaký běžec zahodí plastovou tubu od gelu do lesoparku! Hm, tak ta se asi nerozloží. Některý lidi opravdu nikdy nepochopím :-/. Závodník Vostřička zase pro změnu něco usilovně hledá pod svými chodidly. Nechtěla bych být jeho zády! Mimochodem poběží i zítra, ale jenom desítku. Na dvacátém třetím kilometru se ke mně začíná přibližovat známý hlas. Vlkodlak. Předběhne mě, přejde do chůze a jde se vymočit ke stromu. Božínku! :-) Je to borec! Pořád nemůžu pochopit, jak se mě tenkrát v Bratislavě mohl ptát jak to dělám. Vždyť by to mělo být obráceně. Já bych se měla ptát jeho!

Od dvacátého čtvrtého to začíná být těžší. Musím to dnes celé uběhnout. Dvě kola zbývají do konce, když míjím jiného kluka v bílém tričku. To je taky hrozný borec! Zase to tu dnes několik chlapů zabalilo (taky nechápu proč, je na to šest hodin a stojí to za to:-)), ale tenhle to dá. To vím a jsem najednou dojatá :-). To, čím disponujeme, je vůle a obrovská mentální síla. V posledním kole už nikdo za mnou ani nikdo přede mnou. Na trati nás zůstalo pár opravdových běžeckých gurmánů.

Ale i to je úspěšně za mnou a od cíle mě dělí posledních čtyři sta metrů:


V cíli se ocitám po skončení vyhlášení. Zvláštní, loni jsem byla na bedně a dozvěděla se to až večer doma, protože jsem na vyhlášení nepočkala. Inu ve dvaceti předchozích případech jsem byla o něco pomalejší :-).


Neomezený bufet zas nabízí akorát párek a čínskou polévku, takže si naplním jeden kelímek jablíčky :-) a jdu do sprchy. Poté odjezd domů. Večer ještě dva krátké sprinty s mým bratrem v naší ulici. Příprava na náš zítřejší finiš Rodinného běhu ;-). A šedesát jednička běžící za FC závod nedokončila. No neříkala jsem to? :-) Trošku se v tom vyznám.


Neděle 16.9.2012

Fronta na Expo na Mírovém náměstí je luxusní, ale já za půl hodiny startuji Rodinný běh na tři kilometry, takže sorry, ale mířím si to rovnou k pultíku s výdejem. Trvalo to asi patnáct vteřin, tak snad jsem nikoho moc nezdržela.

Bratry beru ve startovním koridoru dopředu, tam je to bezva! Hlavně v okamžiku, kdy moderátor strčí mikrofon před ústa mého bratra se slovy: "Mladý muži, kolik jste toho naběhal?" a ticho :-D. Takže přistoupí ke mně no a to už znáte: " Včera jsem běžela maraton, dneska mě čeká Rodinný běh a půlmaraton" :-D. A za písně "Beatiful day" vybíháme. Já s tichým bratrem, druhý bratr (taky tichý) poběží sám o něco rychleji než já s Brusem. Je dneska velký hic. Vedro. Někde na prvním kilometru nás dobíhá rodina Konečných, tak se jich chvíli držíme, než nám vzápětí utečou. Lukáš běží hrozně nabalený! Boxeři no...

Pojď, předběhneme toho malého chlapečka.


Musím si pořádně upravit brýle!


Bratr kroutící se za mnou.


Ach, zase ty brýle.


Rodinný běh je parádní! Krásně si po včerejšku uvolním nohy a připravím je na půlmaraton. Před cílem pak ještě oba předvedeme to, co jsme včera večer trénovali.

 

A druhý bratr, který nám utekl již na začátku: Sakra, nedal jsem ho.


Převléknu si tričko, vyměním číslo a jdu zpátky do koridoru. Rozklusaná, připravená. Těším se. Jen moderátor by mohl trošku ubrat na své živosti :-).

Podruhé dnes vbíhám na trať. Je jiná než loni. Hned po startu do chemičky. Po občerstvovačce a hudebním dopingu následuje příjemný seběh dolů. Přes most, na kterém v protisměru vidím s náskokem vedoucí Ivču a trápícího se Sokola ze Sokolova, co by dnes nemohl dělat vodiče ani Kamínkový, do další pasáže závodu. Představa, že tudy dnes poběžím ještě jednou... je lepší než představa, že bych tudy musela běžet ještě sedmkrát :-). Ulice Železničářská, Střekov, na chodníku před barákem sedí krásně vedle sebe romské děti a fandí nám :-). Celkově je atmosféra parádní :-). OPRAVDU FANTASTIČTÍ FANOUŠCI. We run Prague běželi nagelovaní tajtrdlíci, včera na Kladně běžečtí fanatici, ale dneska mi jsou ti lidé nejbližší :-). Hrozně fajn to je. "Pimácký" akce miluji.

 

Desátý kilometr za mnou, vbíhám do druhé části závodu. Kolo nikdy nedostávám (ani den po maratonu :-)). Po celou dobu povzbuzuji ty, kteří přešli do chůze. Ten pocit, když dají na moje slova a ještě to zkusí, je nádherný. Mám radost. Jeden, kterého jsem zrovna nerozběhala, mi odvětil, že prý křeče. Křeče? Co to je? :-) Asi by to chtělo jinak jíst.

Hrozně dlouho nebyla občerstvovačka. Chemička podruhé. Vedro. Pít!!! Kopeček nahoru, kopeček dolů a vzápětí zase nahoru. To já ráda :-). Jasně, že to moje nohy cítí. A snad asi po šesti kilometrech konečně voda. Hurá! Piju jenom vodu, na jídlo nemám ani pomyšlení v tom horku. Ještě jednou pasáž za řekou, romské děti už jsou fuč :-(. Nějaký pitomec nám pouští svého psa na trať! :-/ Škoda, že neběžíme podél řeky po cyklostezce jako loni. Koukala jsem na druhou stranu na vlaky. Dneska koukám zase po Nike tričkách a čtu si. Jsou bezva!

Když podbíhám most, zrovna na něm projíždí vlak a mě míjí oranžový balónek. Nebo to bylo v prvním kole a balónek měl červenou barvu? :-)

Naposledy přes most zpátky do centra. Fantastická (a vytrvalá!) skupinka křičí: "Už jenom kousek! Už jenom kousek!" :-) No, mě se do toho cíle ještě ani moc nechce. Tady je to dobrý. Seběh a hned po něm výběh :-). Posledních pár set metrů do cíle a finiiiš.


Jakmile mi už nikdo nestojí v cestě, zvedám ruce nad hlavu.



Uběhla jsem to celé. Paráda! :-) Poslední půlka byla nejrychlejší z  celého víkendu. Jde to. V cíli hodně vody a můžem jet domů. 

No domů :-D. Předtím ještě mířím na hoďku na spinning, ať mě zítra nebolí nohy. ;-) :-)

Víkendová bilance:



úterý 11. září 2012

Nová hodina Indoor Cyclingu v neděli

Od 16. 9. 2012 každou neděli nová odpolední hodina Indoor Cyclingu         16:30 - 17:30 s lektorkou Ivanou.


neděle 9. září 2012

We Run Prague 2012

Sobota 1.9.2012

Protože se trošku stěhuji, táhnu s sebou z Olomouce do Prahy velký kufr. Z vlaku jdu na první tramvaj, ta je ok. Druhá tramvaj už má však zpoždění a když se zpoza rohu konečně vynoří jeden vagónek, je přecpaný tak, že už se tam nikdo další nemůže vejít. No, může :-). Nebojácně s kufrem vpřed a ono to jde. Pořadatelé hlásili zvýšenou posilu tramvajových linek do Žlutých lázní...

Inu nějak jsme na ty Dvorce všichni v pořádku doputovali. Setkávám se tady bratrem, který má dnes svou premiéru (asi tak před půl rokem si koupil běžecké boty a teď před závodem byl jednou běhat šest kilometrů), a panem trenérem - nezbytné foto před závodem:


Dojít si na záchod je tady nereálné, dojít si tady kamkoliv je nemožné. Spousta lidí, málo místa. Pořadatelé neměli mozek, když neustále neomezeně navyšovali kapacitu startovního pole. Akce s tolika účastníky ano, ale musí na to být prostor, a ten zde opravdu není. Nedá se nikam hnout, nakonec se mi zázrakem přeci jen podaří dostat do toiky, rozklusat se už však bohužel nestíháme. A i kdybychom stíhali - tak kam?

Lidi jsou tu divný. Nikdo nereaguje na moje předzávodní vtípky, nikdo mi neopětuje úsměv, ... co to je tohleto?! To mě neba :-/. Maratonská mentalita je úplně jiná :-).

Ocitám se úspěšně v koridoru, celkem vepředu, což je fajn, protože dobře vidím toho Carla Lewise (taky nechápu proč neběží). Ve 14:00 start a jedem, tedy spíše ti kolem mě jedou. Jako blázni šílení! Funí, hekají, šklebí se. Asi nepochopili happeningovou podstatu akce. Chytám se chlapce "Running makes me happy". To máme společné, tak s ním můžu běžet :-). (Třeba "Now pain beer later" mi vůbec nic neříká a není to ani tak tím, že jsem pivo nikdy neochutnala... ) Kluk má svižné tempo, vypadá i tempařsky, mohla bych s ním běžet dlouho. No nemohla, po chvilce mu mizím a to vypadal tak dobře - tempařsky.


Po celou dobu trošku prší. Fanoušci jsou tu bezva. Předbíhá mě maminka s malou Terezkou v kočárku. Kde mají tatínka? Po chvilce je ale beru zpět. Snad to holky nepřepálily a vydrží. Po celou dobu si čtu, co kdo má napsáno na zádech. Zaujal mne třeba výraz "runtastic". Václavák, tady se trochu napiji, pak už ne, Staromák, jsme za půlkou a je tu náplavka. Troška kostiček, malý výživný kopeček (přesně takové já miluji) zpátky nahoru na silnici. Směju se v něm, zrovna předbíhám jednoho nagelovanýho tajtrdlíka :-).

Při průběhu mostem pod Vyšehradskou skálou si plácnu s fanoušky. Držím krátké frekvenční krůčky. Poslední kilometr si říkám, že už jenom jeden okruh na Kladně :-). Jsem v cíli. To byl zase jednou fofr :-). Beru si šimpanze, pamětní odznáček, lahev vody a honem rychle zpátky k trati ať vidím běžet Toma. Normálně bych se na ten výklus šla přiobléct, ale tady se prostě nikam nedá dostat (jo, ani úschovny nebylo před závodem reálné využít). Snad nenastydnu. Nejprve musím oběhnout půlku areálu abych se dostala k silnici (tady ze mě vypadne "zlatej Berlín"), pak pokračuji klusem na devátý kilometr. Když se vynoří Tom běžím s ním podél trati opět poslední kilometr do cíle (další ostrý kilometr :-)).

Úspěšně v cíli:


Převléknutí proběhne venku pod stříškou. Rozloučíme se a jdu procházkou pěšky na hlavní nádraží. (Kufr už putuje jinam.) (Kdyby bylo s kým, zůstala bych déle, ale bohužel někdo takový mi stále chybí :-(.) Po obou stranách ulice plynou zástupy lidí, před námi pražský hrad. Nádhera! :-) Tak tomuhle já říkám happening! Idylu kazí, když se člověk zaposlouchá do jejich hovorů o tom, jak je všechno bolí a jestli je jejich čas už na facebooku. Ty lidi jsou fakt divný :-).

Za ušetřené korunky za jízdenku (šla jsem pěšky :-)) si ještě v bioPontu koupím celozrnný višňový koláč s pudinkem. K němu si dávám ve vlaku mátový čaj a cesta je bájo. Byl to super výlet!!! :-)