pondělí 22. října 2012

Pražský maratón Stromovka 2013

Sobota 20.10.2012

Ve Stromovce jsem snad ještě nikdy nebyla, vyjma in-line závodů konaných v rámci maratonského víkendu před několika lety. To jsem si řekla, že to jednou z toho kopce pustím, a už jsem byla na zemi. :-D (V dalším kole jsem to raději nepouštěla.) Je tedy na čase se jí také proběhnout.

Organizátoři hlásí možnost startu o hodinu dříve nejen veteránům, ale také těm, kteří plánují běžet nad pět hodin. Ráda bych tedy vyrazila již v devět, ale nakonec máme smůlu kvůli tajtrdlíkům, kteří si začali vymýšlet jak by byli rádi dříve doma, vyhnuli se polednímu vedru, které u nás teď na podzim panuje, a podobně. Zcela nepochopili smysl tohoto úmyslu a já nechápu jejich hloupost. Jdu si tedy na hodinku lehnout na lavičku do šatny.

Chybí tady úschovna! :-( Přitom by stačilo oštítkovaná zavazadla poskládat po stan, kde je dostatek místa. Klidně bych si vyrobila vlastní cedulku. Vyrobila bych ji i ostatním... ;-) Tohle je pro mě prostě základní služba při závodě, která by pro svoji nenáročnost neměla chybět. Ale hlavně, že se chystá internetový on-line přenos! Určitě někdo nemá o víkendu co na práci a bude u počítače sledovat běžce ve Stromovce :-D.

Před desátou hodinou vycházím ven. Batoh jsem nechala tak jako ostatní v šatně. Snad tam zůstane. Pro jistotu s sebou ale stejně potáhnu mobil, kdyby něco. Zbytečná přítěž :-(. Venku je chladno, pod mrakem, barevné listí, nádherný podzim :-). Shromažďujeme se na silnici před branou. Pořadatel říká ať jdeme na start. Super, ještě by mohl říct, kde se ten start nachází... Dav necelých pěti set běžců se najednou kdesi zastaví a po chvilce se dá do pohybu. Čekala jsem aspoň nějaký proslov pořadatele před startem. Jedná se o padesátý ročník závodu. A nic... :-/


 27. s ;-)

Běžíme nejprve jeden malý okruh, poté osm pětikilometrových. Značení trati perfektní, okruhy "utíkací", ikdyž pro mě celkem nezáživný. V prostoru cíle a zároveň průběhů do dalších kol stojí Ivo Domanský, který celé dění komentuje. Nejprve mi poprvé po deseti letech zkomolí jméno, načež o mně řekne něco, co není pravda a dost se mě to dotkne :´(. Dva kilometry bojuji s tím, abych se nerozbrečela, protože běžet a zároveň brečet se nedá, to už vím. Nejde pořádně dýchat a není to dobrý. Ale rozběhám to :-).


Klušu si na pohodu, dýchám jenom nosem. Z občerstvovačky si beru pouze vodu. Normálně bych si dala čaj, ale když jsem viděla jak do něj sypali to kilo cukru a že netroškařili, tak se bez něj dnes obejdu. Ke konci každého kola už mívám velkou žízeň a taky hlad. Jednou si vezmu kousek banánu, mám v plánu si ho vzít ještě dvakrát (každých deset kilometrů), ale pak už není. Rádoby čokoládovou cukrovinku, co nemá s čokoládou nic společného, nechci. Sponzoruje to tu důvěrně známá pekárna Kabát, tak proč třeba nenakrájí rohlík na kolečka a neposypou solí? :-( Když už jsou někteří v cíli a já ještě pokračuji v závodě, musím si o ten kelímek zabojovat. Chtělo by to příště více ohleduplnosti k soupeřům. Taky tu mají ty jedovatě barevný vodičky a soukromé občerstvovačky na autech stojících opodál. Takové malé chemické stanice. Co by tomu řekla IAAF? A nejlepší je, když jeden běžec přede mnou zahodí tubu od gelu v parku, přičemž mine koš, takže "úklidová služba zdena" běžící za ním udělá pár kroků zpět, ohne se, trefí koš a pokračuje dál :-D. Na velkých městských závodech si tohle člověk může dovolit, tam to po něm pořadatelé uklidí, ale tady nebo na Kladně... Nechápu ty lidi no.

 

Nemůže tu samozřejmě chybět Ivo Zejda. V půlce závodu si odběhnu do toiky. Nejrychleji zaběhnu páté kolo, které běžím s Tomášem Dittrichem. Má o kolo víc, asi jako skoro všichni tady. Nikdy jsem na žádný svůj maraton zatím netrénovala, ale vždycky jsem věděla, že to bude pod pět pět, nevím co se teď děje :-). Když potřebuji, dokáži se rozběhnout, ale nechce se mi, takže v šestém kole zase zpomaluji na to příjemné tempo :-). V sedmém se mi dokonce podaří vyběhnout z trati :-D. To když se mě myšlenky unesou. Ale hned si toho všimnu, takže v pohodě. V parku je během závodu také na co koukat. Školení jízdy na segwayích, nácvik velmi efektivní sportovní sestavy maminek s kočárky...

Dlouho se předbíháme s Adellaide, až mi nakonec uteče. Kousek před cílem to na mě pak zkouší slovenský běžec, ale já si jen přeřadím, zlehka zafinišuji a je to. Těšila jsem se v cíli opět na vodu, tam však vidím už jen prázdné stoly, přitom jsou na trati ještě závodníci! :-( No mám svojí vodu, jako vždycky všude, tedy jestli je stále ještě můj batoh v šatně. Je tam :-). Dám si dlouhou teplou sprchu.

Měla bych tu dostat nějaký certifikát a taky tašku s jablkem, banánem, tatrankou, slevovou poukázkou a něčím, co bych ráda věnovala jako dárek k Vánocům, jenže kde nic, tu nic. A přeci jen - Mirek Vostrý si sbalil hned dvě igelitky! Pak to má vyjít na všechny... Jednu mi daruje, akorát místo jablka a banánu, jsou tam dva banány, ale to nevadí :-). Tatranku bráškovi, poukázku do koše (mám co na sebe, hlavně spoustu funkčních triček!) a Ježíšek je připraven ;-).

Cesta domů se pak dosti protáhne díky zlému a bezcitnému řidiči, který mě nevzal posledním autobusem do Chomutova. Prochodím si tak další kousek Prahy a nakonec jsem v půl desáté doma.

Nechápu necelou padesátku běžců, co nedokončila tento nenáročný rovinatý závod. Vůle a nadhled jsou vlastnosti, které se tady daly perfektně posílit a mají své uplatnění i mimo bežecký svět. Také jsem zjistila, že navzdory čipům nám ty časy stejně měří v hrubém, protože jsem na startu neviděla žádné kabely, tudíž nechápu tu pointu proč s nimi musíme zbytečně běhat. Do devíti přeci každý závodník napočítat umí a pořadatelé se to za úkol do příštího ročníku naučí do pětistovky ;-).

Byl to moc hezký den.  

Velký borec na konec:   


Út 6.11.2012

Zrovna mě nedávno napadlo co bude až tu jednou s námi nebude. Ukonejšila jsem se tím, že to ještě hodně let potrvá. Jednou však někdy může znamenat jen několik dní... Ta zpráva mě dneska dopoledne zaskočila a ranila. Mrzí mě, že už ho nikdy neuvidím ani neuslyším. Deset let jsme se vídali na závodech. Že se ve Stromovce zmýlil už bohužel bude sledovat ze shora. Mám ho ráda a nikdy na něj nezapomenu. Čest Vaší památce!

neděle 21. října 2012

Run tour Praha 2012

Neděle 14.10.2012

Jdu pěšky z Dědiny na Ladronku a je to celkem do kopce :-). K prezentaci tedy opět přicházím již parádně rozcvičená. Běžím samozřejmě pětku i desítku. Když už, tak už :-). Zklamání přichází v okamžiku, kdy zjišťuji, že v jedné ze dvou startovnich tasek chybi avizovaná tycinka :-(. Nezaměstnaný člověk se na ní těšil a holt se někde stala chyba :-). No co, stejně nebyla moc kvalitní.

Je chladno, nebe pod mrakem. Po tom, co odevzdám svůj batoh do úschovny, si střihnu dvě rovinky a čekám v koridoru na start. Při pětce se chci prohnat, desítku pak vyklusnout. V první řadě se fotí nastoupení asi herci? Nevím, kdo to je, neviděla jsem je nikdy. Poznávám jen Etzlera, kterého od dob "Soukromých pastí" opravdu hodně nenávidím.

Hned od startu běžím svižně. Moc se mi nechce, ale jedu :-). Kilometr a půl před cílem mě nejprve předběhne nějaká maškara, načež se chytnu jedné holky se kterou se dlouho taháme, až jí pět set metrů před koncem uteču. Předbíhám další běžce přede mnou včetně oné maškary a rozjíždím svůj drtivý finiš. Za cílem se pak na chvíli sehnu do předklonu, je mi špatně. Ta rychlá tempa :-). Odevzdám čip, vezmu si jediný(!) kelímek s vodou. Ostatní kelímky obsahují jedovatě barvičkovatý vodičky. Ještě že vedle toiek stojí vůz s pitnou vodou. Můžu si dotáčet do svojí lahve. Hurá! K tomu přiberu pár kousků jablek na později (a dobře dělám, po desítce už totiž žádná nebudou).

Vyzvednu batoh z jedné úschovny, dojdu si akorát na záchod a už se řadím na konec megadlouhé fronty vedoucí ke druhé úschovně. Trošku mám obavy, aby se to včas stihlo, ale holky, co nás odbavují, jsou perfektní. Vyjde to přesně na čas a já aspoň můžu až do předposlední minuty před startem desítky zůstat krásně zachumlaná ve vestě :-).

Druhý závod si už běžím v poklidu. Žádná nevolnost na trati ani v cíli nebude. Užívám si to.


Při náběhu do druhé čtvrtiny závodu (běží se dvě "osmičky", trať je fajn) vidím probíhat do druhé poloviny vedoucí závodníky. Hlavně abych nedostala kolo. Nedostanu, jak jinak :-). Běží se mi dobře. Ono je příjemnější to zezadu sbírat, než zepředu zkapat :-). Zatažené nebe se pomalu protrhalo a vykouklo sluníčko. Až budu dobíhat do cíle, ideálně aby nebyl nikdo blízko za mnou ani přede mnou, ať nemusím finišovat. Ale co se nestane! Najednou začne hrát tak parádní muzika, že nejde jinak než přeřadit několik rychlostních stupňů a naprosto famózně zafinišovat. Diváci šílí a já letím. To je báječný, ještě nikdy mi hudbu takhle naprosto přesně nenačasovali. To bylo fakt kouzelný! :-)

Po převléknutí bych ještě ráda viděla vyhlášení, ale čekat dvě hodiny na další autobus se mi nechce, a tak pomalu vyrážím zpátky směr Dědina. Mrzí mě, že tam už nebudu na losování tomboly. Co kdyby? :-) Ve hře je ale kolo za dvacet pět tisíc a uznejte sami, na tak drahý kolo aby se člověk bál i sednout. Nedávno jsem měla půjčenou florbalku za tři a půl. Přátelé, ta střílela úplně sama! Takže soudím, že i tohle kolo by pádilo samo a já bych si na něm moc nezajezdila. :-D

Cestou na autobus vidím děti pouštět draky. Je tady krásně. Všude kolem mě barevné listí a  najednou začínám vnímat tu pozitivní energii, která na mě každoročně doléhala při Běchovicích. Letos ne, letos byly Běchovice, nevím proč, divný. Každopádně dneska to přišlo. Zase bude zima, Vánoce, všechno bude dobrý :-).

čtvrtek 11. října 2012

Plzeňský půlmaraton 2012

Sobota 6.10.2012

Po desátých Běchovicích přišel i jubilejní desátý půlmaraton, jak jsem později při své statistické chvilce zjistila :-).

Dopoledne jedu až druhým vlakem, takže nestíhám Rodinný běh VZP, což se nedá nic dělat. Mám to dneska všechno tip ťop. Z vlakového nádraží je to k hotelu Courtyard by Marriott, kde má celá akce zázemí, asi tak jeden kilometr, ale já si to musím samozřejmě prodloužit :-). Takže když se ocitnu v závodní kanceláři, jsem už rozklusaná. Batoh jim tam musím vnutit, protože úschovny tady bohužel nevedou, což je jediná chyba tohoto závodu. Přitom kapacity na to jsou. Já vím, že běžci nekradou :-).

Půl hodiny do startu vyplním procházkou po okolí. Taková malá akcička to tu je. Podívám se na start koloběžkařů, dojdu si na záchod a řadím se do startovního koridoru. Je tu celkem těsno.

Po vyběhnutí už je ale pro každého místa dostatek. Čekají nás tři sedmikilometrové okruhy. Chtěla bych se chytit nějaké skupiny s pomalinkatým tempem :-). Panuje vedro s větříkem. Snažím se tedy schovat za jednoho statného běžce, abych vzápětí zjistila, že vedu celou skupinku běžců. Představuji si, že mám nad sebou balónek na dvě třicet :-D (no, spíš na dvě deset). Ráda bych si tuhle roli vyzkoušela. Teď ale nemusím, a tak jim postupně poodběhnu a už si to jen sama klušu. 


První polovina okruhu se mi jeví celkem nezáživně, druhá už o něco atraktivněji. Nacházejí se v ní totiž kaštánky a já bojuji s touhou jeden si sebrat. Nakonec jsem to zvládla :-). Na okruh vycházejí dvě občerstvovačky, pokaždé si vezmu kelímek s vodou. Paráda. Kilometrovníky tu trochu haprují. Desátým kilometrem probíhám celkem dvakrát, což je ale bezva, protože od toho druhého desátého už je to jenom kousek na jedenáctý :-).

V závěru posledního okruhu při výběhu na most uteču jedné běžkyni, která si asi myslela, že by mě mohla předběhnout :-). Já kopečky moc ráda. Z mostu následně zase seběh, kde už to napálím a drtivě mířím do cíle. Billa Poolea z Colorada nakonec těsně nedám, protože jsem měla za to, že cílová brána je až ta další. A ono ne. Kdo se tady má v těch bránách vyznat. Za cílem si hned u zrcátka automobilu vyndavám z oka mušku, která se na mně po většinu trati vezla. Jinak mám na sobě spoustu mušek. Všichni na sobě máme spoustu mušek :-). Dostávám na krk medaili, hned vypiji jednu láhev vody, druhou si vezmu na cestu.

Mám dobrý čas, stíhám jediný zpáteční vlak, je to dobrý :-). Dokonce se zvládnu i převléct a opláchnout. Mířím pěšky zpátky na nádraží. Cesta domů je příjemná. Na šňůrce mezi dvěma stromy visí bicykl :-). Bylo to fajn.

čtvrtek 4. října 2012

Běchovice 2012 - Podesáté v řadě :-)

Neděle 30.9.2012

Po rozklusání se zařadím do startovního koridoru, kde s potěšením zjišťuji, že tyhle stránky někdo čte :-).


Jako (téměř) vždycky následuje klasika: vedro, asfalt, funění a dusot spoluběžkyň. První kilometr za čtyři čtyřicet. Uff, to je rychlost. Na druhém kilometru se mi stopky na hodinkách přepnou, stačilo by zmáčknout jeden čudlík a zjistila bych za kolik byl, ale proč? Takovéhle hlouposti (nejen) dneska neřeším. Brzy mi ztěžknou nohy a tak trošku slevuji z tempa. Neměla jsem přes týden tolik lítat v Bezručáku :-). Zjišťuji, že i Běchovice se můžou běžet v klidu na pohodu :-). Co na tom, že naruším křivku :-). Na pátém kilometru předbíhám jednoho z veteránů. Myslím že to byl spolurekordman pan Otčenášek, kterého mám v plánu překonat, pokud zdraví dá, protože jenom na tom záleží.

Zase se trať lehce zvedá nahoru a nohy ožívají. Předbíhám jednu běžkyni, celou skupinku běžkyň... :-). Svižně sbíhám dolů pod Hrdlořezák a je to tady. Běchovice vítejte, jsem tu zas! :-D Zvláštní, že mě dnes druhý autobus předjížděl daleko před tímto kopcem. Buď změnili jízdní řády, nebo jsem tak pomalá. (Nezměnili. :-)) V kopci fandí Sára. Jde přede mě nezvykle celkem dost běžkyň. Njn, s kily navíc to jde pomaleji. Trápení se na břiše vždycky projeví :´(, to nezapřete :-). Koněvova ulice, lidi fandí, jsou bezva.


Podesáté - jsem tam :-).


Zvedám ruce nad hlavu. Ukazuji symbolicky deset prstů.


Jakmile "vpadnu" do cíle, strhávají ze mě čip. Bych jim s ním tak někam utekla... Dostávám Corny tyčinku (višňovou neměli, tak brusinkovou). Voda je k dispozici jenom perlivá :-(, takže si ji musím třepáním pořádně odperlit. Při pohledu na její množství v cílovém prostoru mám obavy, aby vystačila pro všechny muže běžící po nás. Nevidím to moc optimisticky.

Výklus je jen krátký. Vezmu si batoh, skočím do jídelny pro tatranku Radimovi, osprchuji se na bazéně a procházkou jdeme Vítkovem na Staroměstské náměstí do kavárny a přes Country life na Florenc. V nohách další desítečka, nohy už mě nebolí, a frčíme domů. Je to fajn, jen jedna věc mi ke štěstí chybí.

středa 19. září 2012

Kladenský Maratón, Rodinný běh a Mattoni Ústecký půlmaraton 2012

Bude trojboj :-).

Sobota 15.9.2012

Brzy ráno z Chomutova přes Prahu do Kladna :-). Po rychlé prezentaci odevzdám věci do úschovny, pivo ze startovního balíčku věnuji pánovi, co ty věci hlídá, a na chvíli si sedám na místní tartan. Jó tady už jsem běžela steepla, ultra i maraton :-). Tady to mám ráda. Pozoruji závodníka se startovním číslem 61. Jeden krátký sprintík, zakroužit levou nohou, pravou nohou, druhý krátký sprintík... Asi si to kluk trošku spletl :-). Určitě nějaký čutálista a tipuji, že to dnes nedá (ačkoli bych mu to přála).

Za nedlouho zazní startovní výstřel a dvěstě běžců jde na to. Čeká nás klasicky osm okruhů.


Zpočátku běžím ve trojici s paní v růžovém a pánem v bílém tričku. Hrozně ráda bych, aby mi utekli, ale pořád se jich nějak nemohu pustit :-( :-). Až po dvou kolech je konečně nechávám poodskočit a klušu si svoje. Tak to bude dnes po celou dobu závodu. Překvapuje mne, že nám každých pět kilometrů nehlásí mezičasy (ne že by mě zajímaly :-)) Ivo Domanský, myslela jsem, že je to zdejší tradice :-).

Když dobíhám na metu půlmaratonu, říkám si, že jsem ve víkendové třetině, tak ještě dvě mi zbývají. A byť mám kilometrážní polovinu dnešní porce za sebou vím, že časově však za půlkou ještě neocitám. Piji vodu, jednou si dám kousek banánu, dvakrát kousek jablíčka (strašně dobrý mají, ze zahrádky). Mám celkem hlad, ale nic moc vhodného tu není :-(.



Nebe pod mrakem. Nějaký běžec zahodí plastovou tubu od gelu do lesoparku! Hm, tak ta se asi nerozloží. Některý lidi opravdu nikdy nepochopím :-/. Závodník Vostřička zase pro změnu něco usilovně hledá pod svými chodidly. Nechtěla bych být jeho zády! Mimochodem poběží i zítra, ale jenom desítku. Na dvacátém třetím kilometru se ke mně začíná přibližovat známý hlas. Vlkodlak. Předběhne mě, přejde do chůze a jde se vymočit ke stromu. Božínku! :-) Je to borec! Pořád nemůžu pochopit, jak se mě tenkrát v Bratislavě mohl ptát jak to dělám. Vždyť by to mělo být obráceně. Já bych se měla ptát jeho!

Od dvacátého čtvrtého to začíná být těžší. Musím to dnes celé uběhnout. Dvě kola zbývají do konce, když míjím jiného kluka v bílém tričku. To je taky hrozný borec! Zase to tu dnes několik chlapů zabalilo (taky nechápu proč, je na to šest hodin a stojí to za to:-)), ale tenhle to dá. To vím a jsem najednou dojatá :-). To, čím disponujeme, je vůle a obrovská mentální síla. V posledním kole už nikdo za mnou ani nikdo přede mnou. Na trati nás zůstalo pár opravdových běžeckých gurmánů.

Ale i to je úspěšně za mnou a od cíle mě dělí posledních čtyři sta metrů:


V cíli se ocitám po skončení vyhlášení. Zvláštní, loni jsem byla na bedně a dozvěděla se to až večer doma, protože jsem na vyhlášení nepočkala. Inu ve dvaceti předchozích případech jsem byla o něco pomalejší :-).


Neomezený bufet zas nabízí akorát párek a čínskou polévku, takže si naplním jeden kelímek jablíčky :-) a jdu do sprchy. Poté odjezd domů. Večer ještě dva krátké sprinty s mým bratrem v naší ulici. Příprava na náš zítřejší finiš Rodinného běhu ;-). A šedesát jednička běžící za FC závod nedokončila. No neříkala jsem to? :-) Trošku se v tom vyznám.


Neděle 16.9.2012

Fronta na Expo na Mírovém náměstí je luxusní, ale já za půl hodiny startuji Rodinný běh na tři kilometry, takže sorry, ale mířím si to rovnou k pultíku s výdejem. Trvalo to asi patnáct vteřin, tak snad jsem nikoho moc nezdržela.

Bratry beru ve startovním koridoru dopředu, tam je to bezva! Hlavně v okamžiku, kdy moderátor strčí mikrofon před ústa mého bratra se slovy: "Mladý muži, kolik jste toho naběhal?" a ticho :-D. Takže přistoupí ke mně no a to už znáte: " Včera jsem běžela maraton, dneska mě čeká Rodinný běh a půlmaraton" :-D. A za písně "Beatiful day" vybíháme. Já s tichým bratrem, druhý bratr (taky tichý) poběží sám o něco rychleji než já s Brusem. Je dneska velký hic. Vedro. Někde na prvním kilometru nás dobíhá rodina Konečných, tak se jich chvíli držíme, než nám vzápětí utečou. Lukáš běží hrozně nabalený! Boxeři no...

Pojď, předběhneme toho malého chlapečka.


Musím si pořádně upravit brýle!


Bratr kroutící se za mnou.


Ach, zase ty brýle.


Rodinný běh je parádní! Krásně si po včerejšku uvolním nohy a připravím je na půlmaraton. Před cílem pak ještě oba předvedeme to, co jsme včera večer trénovali.

 

A druhý bratr, který nám utekl již na začátku: Sakra, nedal jsem ho.


Převléknu si tričko, vyměním číslo a jdu zpátky do koridoru. Rozklusaná, připravená. Těším se. Jen moderátor by mohl trošku ubrat na své živosti :-).

Podruhé dnes vbíhám na trať. Je jiná než loni. Hned po startu do chemičky. Po občerstvovačce a hudebním dopingu následuje příjemný seběh dolů. Přes most, na kterém v protisměru vidím s náskokem vedoucí Ivču a trápícího se Sokola ze Sokolova, co by dnes nemohl dělat vodiče ani Kamínkový, do další pasáže závodu. Představa, že tudy dnes poběžím ještě jednou... je lepší než představa, že bych tudy musela běžet ještě sedmkrát :-). Ulice Železničářská, Střekov, na chodníku před barákem sedí krásně vedle sebe romské děti a fandí nám :-). Celkově je atmosféra parádní :-). OPRAVDU FANTASTIČTÍ FANOUŠCI. We run Prague běželi nagelovaní tajtrdlíci, včera na Kladně běžečtí fanatici, ale dneska mi jsou ti lidé nejbližší :-). Hrozně fajn to je. "Pimácký" akce miluji.

 

Desátý kilometr za mnou, vbíhám do druhé části závodu. Kolo nikdy nedostávám (ani den po maratonu :-)). Po celou dobu povzbuzuji ty, kteří přešli do chůze. Ten pocit, když dají na moje slova a ještě to zkusí, je nádherný. Mám radost. Jeden, kterého jsem zrovna nerozběhala, mi odvětil, že prý křeče. Křeče? Co to je? :-) Asi by to chtělo jinak jíst.

Hrozně dlouho nebyla občerstvovačka. Chemička podruhé. Vedro. Pít!!! Kopeček nahoru, kopeček dolů a vzápětí zase nahoru. To já ráda :-). Jasně, že to moje nohy cítí. A snad asi po šesti kilometrech konečně voda. Hurá! Piju jenom vodu, na jídlo nemám ani pomyšlení v tom horku. Ještě jednou pasáž za řekou, romské děti už jsou fuč :-(. Nějaký pitomec nám pouští svého psa na trať! :-/ Škoda, že neběžíme podél řeky po cyklostezce jako loni. Koukala jsem na druhou stranu na vlaky. Dneska koukám zase po Nike tričkách a čtu si. Jsou bezva!

Když podbíhám most, zrovna na něm projíždí vlak a mě míjí oranžový balónek. Nebo to bylo v prvním kole a balónek měl červenou barvu? :-)

Naposledy přes most zpátky do centra. Fantastická (a vytrvalá!) skupinka křičí: "Už jenom kousek! Už jenom kousek!" :-) No, mě se do toho cíle ještě ani moc nechce. Tady je to dobrý. Seběh a hned po něm výběh :-). Posledních pár set metrů do cíle a finiiiš.


Jakmile mi už nikdo nestojí v cestě, zvedám ruce nad hlavu.



Uběhla jsem to celé. Paráda! :-) Poslední půlka byla nejrychlejší z  celého víkendu. Jde to. V cíli hodně vody a můžem jet domů. 

No domů :-D. Předtím ještě mířím na hoďku na spinning, ať mě zítra nebolí nohy. ;-) :-)

Víkendová bilance:



úterý 11. září 2012

Nová hodina Indoor Cyclingu v neděli

Od 16. 9. 2012 každou neděli nová odpolední hodina Indoor Cyclingu         16:30 - 17:30 s lektorkou Ivanou.


neděle 9. září 2012

We Run Prague 2012

Sobota 1.9.2012

Protože se trošku stěhuji, táhnu s sebou z Olomouce do Prahy velký kufr. Z vlaku jdu na první tramvaj, ta je ok. Druhá tramvaj už má však zpoždění a když se zpoza rohu konečně vynoří jeden vagónek, je přecpaný tak, že už se tam nikdo další nemůže vejít. No, může :-). Nebojácně s kufrem vpřed a ono to jde. Pořadatelé hlásili zvýšenou posilu tramvajových linek do Žlutých lázní...

Inu nějak jsme na ty Dvorce všichni v pořádku doputovali. Setkávám se tady bratrem, který má dnes svou premiéru (asi tak před půl rokem si koupil běžecké boty a teď před závodem byl jednou běhat šest kilometrů), a panem trenérem - nezbytné foto před závodem:


Dojít si na záchod je tady nereálné, dojít si tady kamkoliv je nemožné. Spousta lidí, málo místa. Pořadatelé neměli mozek, když neustále neomezeně navyšovali kapacitu startovního pole. Akce s tolika účastníky ano, ale musí na to být prostor, a ten zde opravdu není. Nedá se nikam hnout, nakonec se mi zázrakem přeci jen podaří dostat do toiky, rozklusat se už však bohužel nestíháme. A i kdybychom stíhali - tak kam?

Lidi jsou tu divný. Nikdo nereaguje na moje předzávodní vtípky, nikdo mi neopětuje úsměv, ... co to je tohleto?! To mě neba :-/. Maratonská mentalita je úplně jiná :-).

Ocitám se úspěšně v koridoru, celkem vepředu, což je fajn, protože dobře vidím toho Carla Lewise (taky nechápu proč neběží). Ve 14:00 start a jedem, tedy spíše ti kolem mě jedou. Jako blázni šílení! Funí, hekají, šklebí se. Asi nepochopili happeningovou podstatu akce. Chytám se chlapce "Running makes me happy". To máme společné, tak s ním můžu běžet :-). (Třeba "Now pain beer later" mi vůbec nic neříká a není to ani tak tím, že jsem pivo nikdy neochutnala... ) Kluk má svižné tempo, vypadá i tempařsky, mohla bych s ním běžet dlouho. No nemohla, po chvilce mu mizím a to vypadal tak dobře - tempařsky.


Po celou dobu trošku prší. Fanoušci jsou tu bezva. Předbíhá mě maminka s malou Terezkou v kočárku. Kde mají tatínka? Po chvilce je ale beru zpět. Snad to holky nepřepálily a vydrží. Po celou dobu si čtu, co kdo má napsáno na zádech. Zaujal mne třeba výraz "runtastic". Václavák, tady se trochu napiji, pak už ne, Staromák, jsme za půlkou a je tu náplavka. Troška kostiček, malý výživný kopeček (přesně takové já miluji) zpátky nahoru na silnici. Směju se v něm, zrovna předbíhám jednoho nagelovanýho tajtrdlíka :-).

Při průběhu mostem pod Vyšehradskou skálou si plácnu s fanoušky. Držím krátké frekvenční krůčky. Poslední kilometr si říkám, že už jenom jeden okruh na Kladně :-). Jsem v cíli. To byl zase jednou fofr :-). Beru si šimpanze, pamětní odznáček, lahev vody a honem rychle zpátky k trati ať vidím běžet Toma. Normálně bych se na ten výklus šla přiobléct, ale tady se prostě nikam nedá dostat (jo, ani úschovny nebylo před závodem reálné využít). Snad nenastydnu. Nejprve musím oběhnout půlku areálu abych se dostala k silnici (tady ze mě vypadne "zlatej Berlín"), pak pokračuji klusem na devátý kilometr. Když se vynoří Tom běžím s ním podél trati opět poslední kilometr do cíle (další ostrý kilometr :-)).

Úspěšně v cíli:


Převléknutí proběhne venku pod stříškou. Rozloučíme se a jdu procházkou pěšky na hlavní nádraží. (Kufr už putuje jinam.) (Kdyby bylo s kým, zůstala bych déle, ale bohužel někdo takový mi stále chybí :-(.) Po obou stranách ulice plynou zástupy lidí, před námi pražský hrad. Nádhera! :-) Tak tomuhle já říkám happening! Idylu kazí, když se člověk zaposlouchá do jejich hovorů o tom, jak je všechno bolí a jestli je jejich čas už na facebooku. Ty lidi jsou fakt divný :-).

Za ušetřené korunky za jízdenku (šla jsem pěšky :-)) si ještě v bioPontu koupím celozrnný višňový koláč s pudinkem. K němu si dávám ve vlaku mátový čaj a cesta je bájo. Byl to super výlet!!! :-)

neděle 29. července 2012

24h Self - Transcendence - Race Kladno M ČR v běhu na 24 hodin 2012

Sobota 21.7.2012

Po roce se opět účastním běhu na 24 hodin :-). Startujeme tradičně v sobotním poledni (účastníci závodu na 48 hodin jsou právě v jeho polovině). Hned od startu všichni pádí kupředu. "Kam se tak ženete, vždyť na to máme celý den!" divím se. Běžím si v poklidu, tak aby mi to bylo příjemné, no prostě jako vždycky, jinak to neumím.

  



Po chvilce se spustí déšť, takže si beru pláštěnku. Včera bylo nepříjemné dusno, jsem ráda, že teď něco málo sprchne a bude lepší vzduch. Přece se nebude opakovat loňský rok (bude :-)). Njn, vysvitne sluníčko, aby se vzápětí znovu přihnaly mraky a spustil se vytrvalý (stejně jako my :-)) liják. Je mi fajn. Kousek běžím s Davidem. Moc se mi líbí jeho tempo, ale nedokážu ho udržet. Utíkám mu :-). Celé to tak nějak utíká. Maraton mám prý pod pět hodin.

 

 

Od devátého kilometru každé tři kilometry něco jím. Kousíčky chleba s pomazánkami, meloun, toasty, hroznové víno, tvarohový koláč (bílkoviny pro rychlejší regeneraci), sushi, ... Mám chuť víc na sladké, soli má tedy tělo zřejmě dostatek. Někdy si dám místo jídla džus. K tomu piji vodu a čaje. V každém kole zamávám svému počítači kol a usměji se na něj :-). Narozdíl od loňska se tu sešla téměř celá ultravytrvalecká špička. Poprvé běžím s Míšou Dimitriadu, ona je úplně jiná kategorie než my všichni ostatní. Loňské vítězce Renče dávám kolo, druhé kolo (dobíjí mě to). Gábinu po čase předbíhám (dobíjí mě to). Ale hlavně - pořád běžím! A pořád stejně :-). Prvně v životě se ocitám za hranicí maratonu. Nikdy jsem neuběhla víc, až dnes. Za hranicema je krásně :-)! Od teď se mohu nazvat ultraběžkyní.

Pořád prší, v uších mi hraje Kapitán Jack. Až po šedesáti jedna kilometrech přecházím do chůze. No chůze, H.E.A.T.uji :-). Poté to zkusím a zase něco odběhnu (jde to). Znovu jdu a je mi zima na ruce. Vždycky bojuji s tím, jak zkřehlými prsty uchopit kelímek s pitím nebo kousek jídla. Přemýšlím a mám to. Navlékám si ponožky jako rukavice :-).

 
Prvně také zažívám půlnoc a změnu směru trati (původní směr mi vyhovoval víc).

Neděle 22.7.2012

Plácáme si s těmi, co běží naproti. Je to moc hezké. Devadesát kilometrů za mnou. S blížící se stovkou se nohy opět rozbíhají. Nechci ponechat nic náhodě. Loni mi těsně unikla, ale dneska ne. Je asi tři čtvrtě na dvě v noci, leje a takhle vypadá mých prvních zdolaných sto kilometrů v životě (dobíjí mě to):


:-) :-) :-) :-) :-) :-)

Sto dva a ubírám se na pauzu. Proč? Já nevím, zrovna když jsem se tak krásně rozjela, běžím si, je nádherná noc, prší (to miluji). Chtělo se mi jenom spát, ale to se přece dá potlačit... :-/

Tak tedy pauza. V tělocvičně se ozývá jeden chrápot za druhým. Jdu proto raději ke Gábince (zradila ji noha, ráno dojde stovku a skončí) do šatny. Ikdyž se snažím být potichu, asi ji trochu ruším. Rychle se vysprchuji (teplá sprcha po studeném dešti je příjemná), vyčistím si zuby, propíchnu pár rašících puchýřů (v porovnání s loňskem pohoda) a zalézám na dvě hoďky do spacáku. Je to spánek/nespánek. Převaluji se, občas k nám do šatny někdo nakoukne, najednou slyším hlasité chrápání (že by i Gábina?).

No prostě odpočatá nejsem. Kolem půl šesté se vracím na trať právě v okamžiku, kdy mě předbíhá Giribhu Muhs. Držela jsem se po celou dobu kolem pátého místa (prvních sedm je na tabuli), teď klesám na šesté. Osobák už mám, tak ještě udržet první sedmičku, abych dostala medaili a kytičku, to bych si moc přála. Čeká mě tedy ještě dřina. Před pauzou jsem se cítila dobře, zatímco nyní nic moc. Kousek palačinky k snídani a jdu na to. Předvádím něco mezi během a chůzí, šourání tomu říkám :-). To je když chcete běžet, ale ono to úplně moc nejde :-). Tedy jde, jedno kolečko si odběhnu s Markétou Gruberovou, abych se o tom přesvědčila, ale pekelně to bolí. Takže většinou jdu, sem tam šournu :-). Kapitána Jacka už nemohu ani slyšet, zato se mi moc líbí zdejší hudební doprovod:


Ráno chvíli neprší, ale pak zase začne. Včera mi to náramně utíkalo, zatímco posledních šest hodin se neuvěřitelně vleče. "Jsem víla nebo babizna?" Víla to přece je, ne. "Kdo to pozná?" Já to poznám!

Bojuji! Chci kytičku, medaili a zůstat na tabuli :-). Déšť ustává, v poslední hodině závodu ztrácím šestou pozici, předbíhá mě Ilvaka Němcová (ta, co mě loni připravila o bronz v rámci M ČR, letos mě odsouvá akorát z brambor). Giribhu i Ilvace to dopoledne jde. Já už si jenom navyšuji osobák. Mirek soupeří s Vilmou, Dan už si v klidu fotí :-).

Nejradši bych šla na zem a lezla po čtyřech. Ať už je kooonec! Chodidla obolákovaná, spala bych. Kola navíc zvládám rychleji než bych si představovala, proto dvacet minut před koncem ještě pytlíček s číslem nedostávám, ach jo! To znamená téměř dvě další kola. (Až asi na pátý pokus je to k tomu Praturovi a zpět OPRAVDU NAPOSLEDY :-D.) Naposledy také zamávám a usměji se na svého počítače kol a je to.


Po dvaceti čtyřech hodinách konec. Jdu se osprchovat, převléct. Mrzí mě, že mám zase poničená chodidla :-(. Chvíli potrvá než se vzpamatují. K jídlu namísto těstovin volím brambory s tofu a zeleninou (asi).


Na tabuli jsem se udržela a v podstatně větší konkurenci a s lepším výkonem (z toho mechanicky měřitelného pohledu samozřejmě :-)) než loni obsadila celkové sedmé místo z třinácti závodnic, na M ČR pak páté. Přichází tedy vytoužený a pro VŠECHNY zasloužený okamžik:





Krásná kytička! :-)


Celou akci zakončuje tradiční píseň "Congratulation" :-). Jen škoda, že refrén nezazněl víckrát.

Víkend byl moc pěkný, organizátoři perfektní - DĚKUJI / DĚKUJEME MOC!!! (příště minimálně mě a švédy tam máte zas ;-)), všichni lidi byly moc fajn. Mám tuhle akci ráda!

Oproti loňsku jsem si ani jednou nepoložila otázku "proč to ti lidé dělají?" Mě to bavilo :-) :-) :-) :-).

Jen tři věci mi trošku vadily. Přítomnost Zdeňka, který mě po celou dobu naháněl se stopkami. Když řeknu desetkrát, že mě ty mezičasy nezajímají, tak mě OPRAVDU (!!!) nezajímají! Jinými slovy, nechci je slyšet. No nic. Podívat se na závod, to jo, určitě ano, podpořit mě, ale tohle bylo příliš a celkem mě to otrávilo. (Btw. mezičasy zaznamenávají pořadatelé, jsou zkreslené, protože jím, piji, čůrám, vyndavám kamínek z boty, ... a navíc si ho můžu ze světelné tabule jednoduše odvodit.) No nic. Dále mi vadila restaurace v areálu. Proč asi? Vloni byla zavřená a já si nemohla vynachválit jak perfektní ten víkend bez kuřáků byl. Kdyby ji bylo možné pro příště uzavřít, bylo by to moc fajn. Já budu moct chodit do restaurací, ale na ulici, do parků, sportovních areálů, na hřiště, tam je to pořád problém. O zastávkách se nezmiňuji, to nemá smysl :-/ :-(. Nejvíc mě na tom stejně fascinuje, že jsem jediná komu záleží na vlastním zdraví a proti těmto primitivům se ohrazuje (mezi aktivníma a pasivníma nedělám rozdíl). No nic (raději). A za to poslední si můžu sama. Ta pauza... :-( Jeden půlmaraton s rodinným během se za tři a půl hodiny určitě daly stihnout... :-( :-) Celých dvacet čtyři hodin se prostě musí využít naplno, pokud to jde. Příště budu o zkušenost bohatší.

Dobrá zpráva na závěr: cestu se Zdeňkem autem jsme ve zdraví přežili. Uff a hurá :-).

Úterý 24.7.2012

Chodidla mažu kalciovou mastí, puchýře se hojí, nejhorší jsou ty mezi palcem a ukazováčkem (patní se mi naštěstí neudělaly, ty bývají vůbec nejbolestivější), ale je to v pohodě, starost mám naopak o nehty na obou palcích u nohy. Snad jejich strhávání zůstane výsadou mých bratrů! Pod jedním je puchýř (teče z něj vodička), pod druhým modřina (teče z něj krev). Nic moc mě nebolí, ale jsem hodně unavená. Jen bych spala. Při výklusu nedám čtyři kilometry pod čtyřicet minut. Lidi na mě koukají :-).

Středa 25.7.2012

Boty na spinning neobuji (respektive obuji, ale hodně tlačí), naštěstí mi Libor půjčí svoje o několik čísel větší, tak mají palce dostatek místa. Děkuji. Konečně zase mohu normálně běžet :-). Čtyři kilometry dávám pod třicet minut a přidávám pátý.

Čtvrtek 26.7.2012

Hrozně mě to posílilo. Paní u trati říkala: "To je krásný, co ty lidi vydrží!" Záleží jenom na nás co chceme a co proto děláme :-). Jsem na správné cestě.

Pátek 27.7.2012

Regenerace po ultra trvá. Trošku mě překvapilo, že jsem se nic o tomto skvělém víkendu nedočetla na stránkách behej.com :-(.

úterý 24. července 2012

Maratonský Bebe finish

"Bez Bebe to nejede, základem je extra zdravá snídaně!" :-)

sobota 30. června 2012

Resumé 1-6/2012


2012
Běh
Chůze
Spinning
H.E.A.T.
Ranní rozcvička
Leden
55,8 km
125 km
12,5 + 8,5 = 21 h
3 x
31 x
Únor
47,6 km
152 km
24,5 + 8,5 = 33 h
3 x
29 x
Březen
181,5 km
181,7 km
30,5 + 1,5 = 32 h
3 x
31 x
Duben
317,2 km
147,9 km
23 + 0 = 23 h
2 x
30 x
Květen
313,8 km
176 km
12 + 0 = 12 h
3 x
31 x
Červen
269,4 km
143,6 km
5 + 5 = 10 h
3 x
30 x


úterý 26. června 2012

Rodinný běh a Půlmaraton Olomouc 2012

Pátek 15.6.2012

Dnes jsem prvně viděla pozměněnou trasu letošního ročníku. Je nejhorší ze všech tří variant! :-( Zmizely všechny moje oblíbené pasáže, včetně přeběhu mostu spojujícího parky. Ten jsem pokaždé vylétla :-D. No nic, bude nezáživná placka :-/ :-(.

Neděle 17.6.2012

Během večerního tréninku jsem to přeci jenom vymyslela! :-) Poběžím Rodinný běh a zkusím to se čtrnáctiletýma klukama nakopnout o vítězství! :-D Vzápětí se doma hned přihlašuji. Bude to bezva. Naopak trať Rodinného běhu, taktéž pozměněná, mě nadchla. Vede rozáriem a "mojím" parkem. :-)

Pátek 22.6.2012

V expu vyzvedávám startovní čísla a opět zoufale koukám na oněch šest barevných kombinací batůžků. Už jsem na to přišla, kdo se zúčastní všech šesti "pimáckých" akcí v roce 2012, bude mít doma celou sérii! Super, ty baťohy jsou k ničemu, nekvalitní, bez pevné konstrukce... Proč?! Co s nima?! Když na podzim slavil Frankfurtský marathon třicáté výročí, každý účastník dostal batoh, ale pořádný, kvalitní! Stejně tak hned vyhazuji všechny papírové nesmyslné letáky. Šetřte životní prostředí, pošlete mi to raději na mail. Takže pro příště: stačí mi číslo, čip, jedna tyčinka a třeba ponožky (čelenka, šátek, ..., prostě něco co využiju - místo toho zbytečnýho baťohu; btw. už mám vybranou barvu do Ústí), tečka. Taky tu chyběl registrační stánek Rodinného běhu, trička na něj rozdával promotér Českých drah. Kdybyste vyhodili tu trapáckou zkorumpovanou sigmáckou trofej, vešel by se tam ;-) :-).

Sobota 23.6.2012

Hodinu a půl před startem jdu ještě nakoupit do Billy a protože na start to mám sotva pět set metrů, procházím náměstím, kde už vrcholí přípravy na akci, která tu za chvíli vypukne. Atmosféra mě ihned pohltí a už se nemůžu dočkat! :-)

Kombinaci Rodinný běh + Půlmaraton jsem v Olomouci absolvovala již před dvěma lety při jeho prvním ročníku. Byl z toho krásný půlmaratónský antiosobák a na krku mi celý večer cinkaly dvě medaile :-).

Klusem se přesouvám na start Rodinného běhu, dlouhého tři a půl kilometru. Jsem tu s předstihem, do výstřelu zbývá dvacet pět minut, ale musím držet druhou lajnu, jdu to přece o vítězství se čtrnáctiletýma klukama :-D. Postupně se zařadí tisícovka účastníků.

V 17:00 je to tady. Spousta dětí se řítí Pavelčákovou ulicí dolů z náměstí, aby vzápětí postupně zkapala. Klasika :-). Kluci mi utíkají, čelo závodu bohužel nekontroluji, ale zkusím vyhrát aspoň ženy :-). Běží se mi dobře, příjemně, extrémně se nehoním, povzbuzuji ostatní, trať je príma :-). Mám za sebou obrátku a vracím se do cíle, zatímco na druhé straně parku proudí dav ostatních účastníků. Po výběhu z parku jdu před slečnu a pokud to vepředu nenapálila nějaká jiná, možná vedu. Pořadatelé troubí klaksony, já stupňuji tempo. Poslední stoupání po kostkách zpátky na Horní náměstí, holky za mnou jdou do finiše, ale já mám náskok a ještě přidám, abych si v klidu pohlídala své prvenství. Ano, vyhrála jsem Rodinný běh (v ženách), cíl splněn!!! :-D

 

Vyhrát nesoutěžní běh je bezva. Jen v roce 2010 vítěz získal velkou kouli sýra Gran Moravia. Jinak nikdy nic, takže při průběhu cílem zvedám ruce nad hlavu, začínám se hrozně smát (dneska už nepřestanu), dávám rozhovor, v němž oznamuji, že to byla teprve jenom rozcvička na pozdější půlmaraton :-D a výklusem s první medailí na krku to beru podél trasy Rodinného běhu domů. Musím přece povzbudit ty, co ji ještě nemají ;-).

Sprcha, müsli tyčinka, převléknutí a znovu se ocitám na Horním náměstí :-D. Ráda bych někdy vyzkoušela ty módní tejpy, co teď frčí, abych taky byla in! :-D Ale dávají tu jenom nějaký černobílý, ne ty barevný :-(, navíc strašně dlouho trvá než je nalepí. Tak nic :-(. Taky tady má moderátor celkem odvahu, když Olomoucký půlmaraton přirovnává k Berlínskému marathonu, co se fanoušků týče. Ani omylem chlapče! V Berlíně není na trati ani jeden centimetr volný, kde by nebyl žádný fanoušek. Pořád jsem si říkala, že si za rohem "orazím", ale nešlo to. Oni tam jsou opravdu všude! V Olomouci můžou pokrývat sotva tak dvacet procent trati. Nesrovnávejte prosím to, s čím nemáte osobní zkušenost. Navíc tohle je opravdu NESROVNATELNÉ. Do Olomouce se pravidelně vracím, do Berlína ne :-).

V 19:00 zní druhý výstřel. Zase jsem docela vepředu, vybíhám v klidu, "nešpuntuji" a dneska asi nikdo, protože co jsem pochopila, startuje se z více vln, což je super řešení! Perfektní! :-D Bílý balónek (můj PB) se mi hned svižným krokem vzdaluje. U RCÓčka spatřuji na zemi padesátikorunu! Pět metrů, deset metrů, sakra já ji nesebrala! :-( Mohla jsem dneska za vítězství v Rodinném běhu mít i nějaké prize money a koupit si za odměnu špaldové sušenky nebo sladovník, ale já je nechala ležet na silnici... :-/

Běžím si na pohodu, krásně, plácám si s dětmi podél trati, pořád se směju :-D, povzbuzuji ostatní. Je to nááádhera!!! Nechápu jak tady dneska někdo může nebýt. Na Velkomoravské fandí snad nejmíň lidí za všechny tři ročníky. Už to pro ně asi není žádný vzrůšo, když je to každý rok. Lidi ze sídlišť vylezly, řekly že viděly dvanáct černochů, přitom jich bylo ve skutečnosti jen šest a proběhli kolem nich dvakrát... Mě ta moravská mentalita prostě nesedí. Těším se na (snad brzký) návrat zpátky k nám do Čech :-).

Po průběhu ulicí Štítného je tady "olomoucký Berlín" :-). Tedy Smetanovy sady - místo, kde se nejvíc fandí. Nohy tak nějak trošku letí :-D. "Jsme rychlý šípy... " hrají. Při výběhu z parku (místo mostu a druhého parku běžíme silnicí) se mi do cesty připlétá cosi vyhublého afrického :-O. Kluku co tu děláš, Kibetova zkratka je přece jinde! :-D Opravdu nechápu a je mi záhadou, kde se tam ten elitní běžec vzal?! Kdyby to byl vodič, nebude odstupovat tři kilometry před cílem. Buď to vzdal, nebo prostě zase zabloudil... :-)

No nic, vbíhám do druhého okruhu. Kolo od čela nikdy nedostávám. Čeká mě teď nezáživná pasáž. Je nás míň, desítkáři odbočovaly do cíle. Na třídě 17. listopadu krásně fandí skupina v černých tričkách a mě frnká červený balónek. RCO podruhé. Pečlivě hledám, ale už tu překvapivě není :-D. Snad si ji vzal nějaký běžec, který na trati stráví víc času a zaslouží si ji tím pádem taky víc. A třeba si za ní koupí špaldové sušenky nebo sladovník :-D.

V dálce vidím sedmnáctý kilometr, páni, to to letí! :-D Za nezáživnou pasáží podruhé "olomoucký Berlín", ale už prořídlejší. Vytrvalost jim tu trošku chybí. Nohy se mi tady zase parádně rozjíždí! Smutně koukám na můj milovaný uzavřený most, jak já bych na něj teď tak ráda vylítla! Stahuji zpátky červený balónek, je o kus přede mnou, ale... :-D

 

Prvně v životě dneska běžím na 200%tní pohodu a UŽÍVÁNÍ SI. Buď můžete běžet na výkon nebo na pohodu. Kombinovat to nelze, protože když vám výkon nevyjde podle představ, pohoda už to pak nikdy není. Na tuhle cestu mě přivedl Sándór, ale tenhle příběh až jindy :-). Je nádherné, kam jsem dospěla a jak fantistické okamžiky momentálně prožívám. Celý závod udýchám nosem. :-)

Blíží se cíl. Zbývajících sedm set metrů je značeno po sto metrech (novinka). Stupňuji tempo, stahuji balónek, předbíhám ostatní, v cílové rovince nasazuji svůj obvyklý drtivý finiš :-D. No, být to o dvěstě metrů delší, tak ho mám :-D. Taky mým prvním slovem po doběhu je "krááátký"! :-) Carlo nám hezky česky děkuje. Na krku se mi houpe druhá medaile! :-D Pomeranče, měřítko mojí půlmaratonské úspěšnosti, ještě jsou, takže jsem prošla :-D. K antiosobáku jsem se ani náhodou nepřiblížila. Celé jsem si to moc užila, netrápila se, smála se, bavila se tím, pohoda, perfektní!!! :-D Tohle je prostě úplně jiná dimenze! :-D Jinak doublovala dneska minimálně taktéž Zdeňka Tvrdá.

Sprchy (novinka) nezkouším, protože domů to mám sotva pět set metrů :-). Hlavně, aby byly v Praze na marathonu :-). Jinak rozhodně velký pokrok proti ledovce s nahatými muži! Děkujeme! :-)

Je mi krásně, jen mě mrzí, že už je to zase celé pryč. Ještě bych vyrazila někam na romantickou večeři třeba, ale bohužel není s kým... To jediné mi k dokonalé spokojenosti chybí.

Stejně jako loni jsem celá v euforii a vzrušením nemůžu usnout. Poslouchám hudbu a uvědomuji si, jaké máme štěstí, že toho Carla vlastně máme! :-)

Neděle 24.6.2012

Ranní výklus bosky po travičce je boží!!! :-D

Včera jsem vyhrála Rodinný běh. :-D To byl super nápad ho běžet, co? ;-) Krásně se tak oslavil Zdenin svátek a první výročí tohoto blogu :-).

A to jsem ještě mohla běžet firemní štafetu! :-)

neděle 17. června 2012

Jirkovský crossmarathon 2012

Maraton, který se běhá nejblíže mému rodnému bydlišti :-). Na start to mám jenom zhruba sedm kilometrů. Běžela jsem ho prvně už loni, letos to tedy bude podruhé, celkově podvacáté :-). Nádherná příroda, skvělí pořadatelé, perfektní organizace. Těším se.

Sobota 9.6.2012

Ráno se do Jirkova nechám odvézt (téměř po roce jsem zase jednou jela autem). Zaplatím startovné, vyfasuji symbolické číslo 42 pro 42 kilometrů a už se pomalu řadím na start. V devět hodin vyráží na stejnou trať cyklisté, o deset minut později my běžci.

Prvních pět kilometrů rovinka, pohodička, popovídání si s ostatními. Prostě ideální rozklusání.


První občerstvovací stanice a začínáme stoupat. Trháme se a každý si už běží to svoje. Je tu nádherně!!! Letos došlo k pozměnění trasy právě v této části závodu. Zatímco loni ačkoli se běželo dlouho nahoru, moc mi to nepřišlo, letos je stoupání podstatně prudší. Vzpomínám na loňský závod Perštejn - Klínovec, ale dneska to bude i z kopce :-). Předbíhám poslední účastnici závodu cyklistů. Na záda mi dýchá Gábina (vyklusává devadesát kilometrů z předešlého týdne :-)). Prý to nejhorší teprve ještě přijde. Houbelec, občerstvovačka na dvanáctém kilometru, ještě kousek do kopečka a je to.

Místo na Lesnou odbočujeme doprava. Pro změnu je to teď chvíli z kopečka. Nohy se krásně uvolní a opět pořádně rozběhnou. Znovu se sbíháme, povídáme. Je to moc příjemné, paráda :-). Po chvilce odbočka zpátky na Lesnou. Co jsme si seběhli, vybíháme zpátky nahoru. Travička, nádhera. Šestnáctý kilometr a prvně vidím Radima. Má mě dneska doprovázet na kole. To bylo řečí jak bude rychle nahoře... Říkám mu ať vyjede dopředu na kopec, tam počká a udělá nějaké fotky. Realita: ujel dvacet metrů a takhle to dopadlo:


Lesná, náš nejvyšší vrchol, od teď už je trasa totožná s loňskou. Nejhorší mám za sebou, už budeme převážně klesat. Na občerstvovačkách piji vodu s ionťákem, který jinak nemusím, ale tenhle mi nějak nevadí. Asi je víc ředěný :-). Pomalu začínám stahovat a následně předbíhat běžce před sebou. Tempo z kopce mám opravdu rychlé. Zákon o kuličce (do kopce ztěží, dolů nejrychleji) dnes prostě funguje. Zvláštní, že loni tomu zde bylo právě naopak. No každopádně příště už bych mohla být kompletní. Frčet nahoru i dolu :-). 



Tady bych si moc přála bydlet!!!


Během stoupání mě předběhl Kostka. Teď se dostávám před něj a utíkám mu, jenže ne na dlouho. Druhé největší stoupání je tu a Kostka mě znovu dobíhá. Strašně šoupe nohama!!! Je to opravdu děsný!!! Nedá se to poslouchat a tak přidávám rychlostní stupeň a definitivně mu pro dnešek unikám.

Na útěku před Kostkou:


Do konce závodu zbývá třináct kilometrů. Čekají mě vesničky Mezihoří, Radenov, Blatno, Šerchov a Březenec. Na kole jsem tudy jela nespočetněkrát. Před každou vesničkou je malý kopeček, jenž na kole vyjedete zadarmo a ani ho nepocítíte. Při běhu je tomu však naopak :-). Je třeba kratšího kroku, větší frekvence. Běží se mi parádně. Tempo zběsilé, krize žádná, nic nebolí, krajina s výhledy nádherná, moc se mi to líbí!!! :-)

Pozdrav z jedné z vesniček:


Předbíhám jednoho běžce za druhým, je jich celkem dost. Mj. muže, který cinká a chrastí. Tak tebe taky poslouchat nehodlám. Šup další rychlostní stupeň!!!


V Radenově mě stíhá krátký, zato velmi prudký a vydatný slejvák :-). (Asi tradice, loni pršelo taky.) Z Blatna je to posledních sedm kilometrů, které jsou jako jediné z celého závodu značeny jednotlivě. Pořád běžím strašně moc rychle, je to super, úplně letím.


V Březenci poslední občerstvovačka. Do cíle necelé tři kilometry. Jak jsme běželi pořád buď jenom nahoru nebo dolů, bylo to ok, ale teď je kousek po rovině a nohy si s ním moc neví rady. Naštěstí není dlouhá. Poslední seběh, ještě jednoho běžce vezmu a čeká mě posledních sedm set metrů do cíle podél přivaděče. Ty jsou nejtěžší, protože zase vedou po rovině :-D. Kousek před cílem přidám a je hotovo :-).



Jubilejní dvacátý maraton mám úspěšně za sebou. Dnešním dnem se Jirkov definitivně zařadil vedle Mnichova mezi moje nejzamilovanější maratony. Krásné je to samozřejmě pokaždé, ikdyž Berlín ani Chřiby mě již více nelákají. Ale Jirkov, ten je z kategorie opravdu elitních! Nebude-li mi v tom nic bránit, budou mě tu v budoucnu pokaždé mít.

V cíli se převléknu, převezmu ocenění (vyhrála jsem svojí kategorii), nechám si hodněkrát dolít od malé pořadatelky Natálky kelímek vodou (nechtěla nám věřit, že máme vodu velkou až do nebe :-)), poděkuji milým a dobrosrdečným pořadatelům, řeknu že příště zas ;-), pogratuluji si s několika ostatními běžci, vezmu kousek jablka s pomerančem a vyrážíme sedm kilometrů domů po svých :-). To já totiž nejradši. Někdo chodí na masáže, já chodím pěšky. Někdo bere protikřečové tablety, já ráno před závodem posnídám jahody... :-)

Cestou z Jirkova do Chomutova se stavíme v Kauflandu pro něco slaného k jídlu. Oblíbených mandlí v karobu se dnes nedotknu, tělo chce sůl, má jí mít :-). Ve stínu stromů pak na kameni s výhledem na nejvyšší bod dnešního závodu v dáli posvačím :-).


Po stezce pokračujeme pěšky dál. Na závěr si ještě sedám na kolo a upřímně nic krásnějšího po závodu člověk nemůže udělat. Je to tak příjemný!!! :-)

Tolik toho na pimu nedostanu :-). (Jenom škoda, že na památečních skleničkách není uveden ročník. Za chvíli tak budu mít sadu pro celou rodinu :-).


Ještě jednou děkuji organizátorům závodu. Dělejte to dál, děláte to dobře! A jak už jsem říkala, příště zas :-). Naše Krušný hory jsou totiž nejkrásnější.