čtvrtek 3. listopadu 2011

Frankfurt marathon 2011

Finiš po červeném koberci v záři reflektorů? Frankfurt přece!!! :-)

Pá 28.10.2011

Večer vyrážíme (jak jinak) žlutým autobusem směr Frankfurt. Padesát kilometrů před Prahou začíná autobus zvláštně zpomalovat. Vždyť jsou vedle dva prázdné jízdní pruhy, kdyby nás někdo brzdil, jednoduše ho předjedeme. Jsme přece na dálnici! Z autobusu se najednou začíná valit hustý smradlavý dým. Vykřikuji "Hoří!", bleskurychle odepínám bezpečnostní pás, v jedné ruce deka, v druhé batoh a jsem připravena k úniku. Samozřejmě, že sedíme co nejblíže dveřím :-). No, ven nás sice nepustili, dým však ustal, tak aspoň že tak. Po chvilce přestupujeme na košickou linku, kde mě stevardka usadí na své místo úplně vpředu hned u toho skla. Mám podobné pocity jako v letadle, takže okamžitě přesedám směrem dozadu a pak už je to dobrý.

So 29.10.2011

V půl osmé ráno přijíždíme do Frankfurtu. Venku se teprve rozednívá. Cestou k Imperialu na Friedrich-Ebert-Anlage potkáváme africké favority rozcvičující se na zítřejší závod:


Krátký odpočinek v hotelu a hurá na expo. Letos každý účastník dostává k 30. výročí batoh.


Nechybí tradiční energy eggs, což mě těší :-). Beru letáky zvoucí na další zajímavé závody, jedno tričko, tři tyčinky a jdeme se podívat do Festhalle, kde budu zítra finišovat do cíle dalšího ze svých maratonů. Cestou zpátky na hotel se ještě stavujeme v mém oblíbeném originál Alnatura shopu :-). Jídlo, spousta letáků a v televizi Kvitová se Stosurovou. Dlouhá teplá sprcha (to doma už dva týdny nemáme a pravděpodobně ještě dlouho mít nebudeme, někteří muži jsou holt VELMI neschopní...) a spánek. Na zítra vše připraveno.

Ne 30.10.2011

Počasí naprosto ideální. V deset hodin se pomalu dává do pohybu vyprodané patnácti tisícové startovní pole - včetně mě :-). Po několika minutách se také rozbíhám. Na protější straně silnice už si to ale o pár kilometrů dál mastí početná skupina afrických běžců, sem tam nějaký běloch, nejlepší africké ženy, osamocená (za pár hodin olympionička) Katarína Bérešová a tak dál... :-) Mě se běží dobře, atmosféra fantastická. Fanoušci křičí, hudba hraje.



Po třinácti kilometrech přebíháme po mostě Mohan a do pětadvacátého kilometru běžíme po jeho druhé straně. Tady dostáváme od pořadatelů informaci, že Kipsang cosi (německy nerozumím). Následuje krátké vzrušení některých okolních běžců (těch, co zjevně rozuměli). Že bych byla dneska při tom, když se přepisují maratonské dějiny? To se dozvím později.

Na občerstvovacích stanicích piji vodu s čajem, na banán nemám sílu, asi bych se poblinkala, kdyby tak raději dali místní slaný preclík! Kilometry ubíhají (doslova) jeden za druhých. Já si krásně běžím a hrozně mě to baví. Mezi třicátým a čtyřiatřicátým kilometrem na chvíli cíleně zpomaluji, abych si odpočinula. Na pětatřicátém má čekat (jako vloni), ale nic. Ani jednou mě (nejen) dnes na trati nepodpořil. Najednou mě zas přepadá smutek a taková ta vnitřní sklíčenost. Na třicátém šestém závidím klukovi, který se tu objímá se svými blízkými. Taky bych si přála prožívat tu radost s někým :´(. Už nám toho do cíle mnoho nezbývá.

Tři kilometry před cílem mě předbíhá Ivana Pilařová. Tak ji vidím poprvé naživo a zaujatě sleduji ten její atypický běžecký styl. Vzhledem k tomu, že již od startu potřebuji na záchod a v cíli si pak budu vychutnávat atmosféru, tudíž se k němu jen tak nedostanu, mířím na něj na čtyřicátém. Poslední dva kilometry vedou mírně z nepatrného kopce. Dlouho očekávaná Festhalle se nezadržitelně blíží a já ho netrpělivě vyhlížím po levé straně - a úspěšně. Aspoň že tady stojí. Podává mi vlajku a já vyrážím vstříc těm nejkrásnějším okamžikům:


Jen možná škoda, že je to v té hale tak krátké. Ještě jednou se ohlížím a jdu si pro medaili. Balím se do folie, ze startovního čísla odepínám přišpendlený sáček. Ano, sáček. Nejsem tu poprvé a jíst teď nechci, tak to beru do sáčku, což je pohodlné :-). Dávám si horký zeleninový vývar, ve kterém už došli nudle :-(. Asi budu muset příště přidat, loni jsem je měla. V cílovém prostoru u občerstvení je velký nával. Prodírám se ven. Sprcha, pravý Frankfurtský preclík a můžeme pomalu vyrazit zpátky domů. Rozhodně jsem tu dnes nebyla naposledy!!! :-)


A jak dopadl onen zmiňovaný Kipsang? O čtyři vteřiny to nedal.