neděle 16. října 2011

Chřibský maraton 2011

... aneb pět hodin boje o holý život mezi jedoucími automobily a vesnickými psy. Jsou závody, na které již víckrát velmi pravděpodobně nezavítám. Dnes se mezi ně zařadil Chřibský maraton.

Pátek 14.10.2011


Krásné podzimní ráno, hodinu kroužím na atletickém stadionu. Poté jedu na kole do školy. Odpoledne zase na kole, teď pro změnu do fitka. Třeba dnes nikdo nepřijde, říkám si v duchu a hle: šest sportu chtivých lidiček je tu, takže frčíme. Následuje super hoďka spinningu :-). No a zítra že mám zase běžet? :-)

Sobota 15.10.2011

Když jsem v létě na internetu narazila na tento závod, moc mě zaujaly fotografie zobrazující barvy podzimu a příjemnou krajinu. Bude to fajn, stejně jako náš Jirkovský crossmarathon, myslela jsem si. Sice jen 300 m převýšení, takže nic extra. Jirkov měl víc a ani mi to nepřišlo. Navíc pouhých 40 kilometrů od Olomouce, takže je jasno: brzy ráno vyrážíme s Drahým směr Kroměříž.

Prezentuji se jako první žena. Venku panuje obrovská zima. Před dvěma týdny jsem běžela maraton v honkongáči a dnes téměř v mrazu. Jaká to změna :-). Obloha je jasná, bez mráčků. Divím se polonahým závodníkům chystajícím se na závod. To já si na sebe beru čtyři vrstvy, přeci jen budu se kochat krajinou o něco déle a svléknout se můžu vždy. S blížícím se časem startu závodu se začínáme řadit . Nechybí zde ani největší favoriti: Dan Orálek si přijel vyklusat Spartathlon, Petr Vabroušek zase havajského ironmana :-).

V 10:30 jde devadesát osm závodníků - účastický rekord (jak jinak že) - na to:



Pomalu mi začíná být navzdory velké zimě překvapivě teplo. Čím to? :-) Poměrně velmi rychle začíná účinkovat také nová hřejivka. Ano nová, ta stará prošlá se již spotřebovala a nová hřeje jako čert! Mám pocit, že mi každou chvílí uhoří stehna. První tři kilometry vedou městem a pak bude ten hezký lesní okruh, těším se :-). Ale ouha, vydáváme se na hlavní silnici, závod se samozřejmě koná za plného silničního provozu, auta si to v obou směrech mastí jako šílení. Nejprve uskakuji do křoví, pak zase do pole... Jednu nohu mám stále ve škarpě, druhou na krajíčku silnice. Naprosto ideální pro vznik puchýřů. Řítí se na mě traktory, hasiči, motorkáři, náklaďáky, autobusy (ty jsou úplně "nejlepší"!). Pořád se ptám, zda-li to organizátoři myslí vážně nebo si ze mě dělají legraci... Je mi horko, asi jsem se neměla tak moc oblékat :-(. Na dvanáctém kilometru v obci Kvasice na nás čeká první prudší kopeček, po jehož zdolání si vychutnávám pohled na okolí, které mám v ten moment jako na dlani. Sbírím ze země kaštánek, který budu v ruce mačkat až do cíle a rozhlížím se, kam výš budeme stoupat, když tu nic není? :-)

Běžím stále sama, naštěstí mám pořád někoho na dohled. Ať už běží za mnou či přede mnou. V této části trasy probíháme vesnicemi plnými štěkajících psů, jenom čekám na to, kdy potkám nějakého volně pobíhajícího, který na mě zaútočí. Kdo by mi pomohl? Trochu mě uklidňují ti "běžci na dohled". Auta už se tu zjevují jen občas. Když probíháme jednou z vesnic, místní slečna nás okomentuje slovy proč se na to nevykašleme (originální verze byla podstatně brutálnější), což následně doplní svým dlouhým pěkně ubohým a přitroublým megavýtlemem. Jsem holt na Moravě, co bych taky chtěla... Lidi jsou tu prostě jednodušší :-/.

Na osmnáctém kilometru ukazuje odbočka doprava 11 kilometrů na Kroměříž, jasně že běžíme doleva :-). "Běžci na dohled" co byli za mnou se najednou dostávají přede mě a mizí mi z dohledu, včetně zdejší matadorky veteránky Zdeňky Tvrdé. Ajaj, za metou půlmaratonu mě míjí poslední z nich právě ve chvíli, kdy je to tady! Opuštěný vesnický pes. Chvíli na sebe tak koukáme, naštěstí se mě nevydal pronásledovat. Uff. V kopci při výběhu z vesnice se po něm ještě otáčím. Sice už ho nevidím, ale slyším jiné, což mi bohatě stačí. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Běžím správně? Značení trati je dosti mizerné, zabloudit lze snadno. Nemám s sebou mobil ani peníze. Nohy navíc vypovídají svojí poslušnost. Jdu silnicí druhým prudkým kopcem směrem k nejvyššímu vrcholu Bunči. Asi. Kolem mě jen les. Nikde, nikdo, moc se tu sama bojím. V jeden okamžik to vypadá, že se snad rozbrečím. Objevují se myšlenky na nedokončení závodu. Každopádně musím teď co nejrychleji dojít na občerstvovačku na dvacátý pátý kilometr, tam někoho poprosím ať mě doprovodí, možná jsem poslední, já nevím :-(.

Jsem na dvacátém pátém, napiju se a vyrážím dál. Neprosím nikoho o nic, bojuji, já to zvládnu :-). Zase se rozbíhám a co nevidět v dálce spatřuji postavičku. Je to běžec? Je, hurá! Mám zas někoho před sebou, vím kudy kam a snad by mi i pomohl, kdyby se mi něco stalo. Dobíhám ho, prohodíme pár slov a při seběhu z Bunče při foukajícím protivětru se za něj schovávám. Běží chlapec polonahý, to já ne a právě teď oceňuji jak jsem se dobře oblékla. Je mi tak akorát :-). Předbíháme zpátky Zdeňku a utíkáme jí. Po seběhu v obci Zdounky se vracíme zpět na hlavní silnici. Ulevilo se mi, že už nebudou psi, ale zase ty auta :-(. Půlka nohy pořád ve škarpě, puchýř už zvesela raší. Řítí se na mě, já jim každou chvíli uhýbám. Prostě "super" maraton, sem už nikdy více! Posledních deset kilometrů a já už vím, že se to dnes podaří :-). Kluk je pořád přede mnou, někdy o víc, jindy o míň, každopádně nakonec mi zmizí z dohledu, ale je to fuk. Mám za sebou minimálně Zdeňku, ta to jistí. Kopce chodím, jinak běžím. Je to fajn na udržení ideální tepovky po celou dobu závodu. Tělo je za poslední dobu docela unavená, ale díky tomuhle ideálnímu rozvržení mám pořád dostatek sil.

Netrpělivě vyhlížím nějaké Vážany, poslední vesnici, co mě dnes čeká. Šelešovice - nic. Jarohněvice - zase nic. Vážany - hurá. Poslední občerstvovačka, přibíhám zpět do Kroměříže. Albert, Kaufland, Interspar, Penny, Tesco, Lidl... jj, jsem tu. Ještě poslední kilometry kličkování mezi lidmi po chodníku a už před sebou vidím bránu stadionu, ze kterého jsme ráno startovali. Drahý čeká na tribuně a už zdálky mě identifikuji díky tomu, že jako jediná závodnice přebíhám křižovatku před stadionem vzorně po přechodu :-). Jestli má ta trať být pro mě delší, nevadí. Hlavně ať ve zdraví přežiju! Posledních 300 metrů na stadioně:


A už jen 100 metrů:


S velkým úsměvem je to zaslouženě tam :-)!!!! Po patnácté.

V cíli prosím trochu vody, ale mají jen přeslazený čaj :-/. Nevadí, mám svojí a z kohoutku si jí dotočím kdykoliv. Medaile tu však žádné bohužel nedávají :-(. Chvíli po mě dobíhá do cíle i Zdeňka a další závodníci. Rozhodně jsem nebyla poslední. Mezi prvních pět žen jsem se sice nevešla, ale hned v cíli za odměnu dostávám od Drahého krabici preclíků. Pravé německé to sice nejsou, ale ty budou už za dva týdny přeci! :-) No a jak si to tu ten Drahý dneska vlastně užil? Spokojen byl před závodem:


i po procházce městem po závodě, kdy dostal maratonský guláš s pivem:


Zpátky jdeme na nádraží po mostě, který by z fyzikálního hlediska prý vůbec neměl fungovat:


... každopádně - přešli jsme ho.

Trošku mě bolí nohy, ale jinak se mi chodí fantasticky! :-) Cítím se moc dobře! :-) Bylo to fajn, ale příště zvolím jinou, lepší trať. Bez aut a bez psů!!! :-)

úterý 4. října 2011

Budapest maraton 2011

Proč jsme ještě nebyli v Budapešti? No protože častokrát termínově koliduje s Běchovicemi, ale letos to vyšlo ;-).


Sobota 1.10.2011

Ráno vyrážíme "žlutým" autobusem směr Maďarsko. V půl druhé jsme již na místě a tak nejprve jedeme metrem na expo. Metro má velmi jednoduché tři trasy (jako u nás), tedy žádný problém. Na každé zastávce tu stojí dva revizoři/-rky, kteří vše hlídají. (Nejlepší to ale mají stejně v Barceloně! Turnikety dovnitř nikoho bez lístku nepustí.) Čím více se blíží naše cílová stanice, v metru se krystalizuje skupina běžců mířících na maratonské expo stejně jako my. Následujeme proto tohoto muže, který nás po výstupu na náměstí Hrdinů bezpečně dovedl na ono místo:


Vyzvednutí čísla proběhlo v pořádku. Teď ještě na pasta party (tészta party) a jedeme se ubytovat k přívětivé Kate do jejího guesthousu. Pod okny nám neskutečně rachotí místní doprava, především tramvaje a houkačky. Každou chvíli někam jezdí.


Sobota 2.10.2011

A je to tady! Po ranní rozcvičce (na špinavé podlaze - Kate!) a snídani, kterou si Drahý náramně vychutnal:


jedeme metrem na start:


V maratonském zázemí nás vítají spousty stánků s všelijakými ochutnávkami - ovocné chleby, musli tyčinky, oříšky, klobásy, nanuky, ... Slunce nad našimi hlavami se pomalu probouzí. Čeká nás hodně teplý den. Normálně od prvního říjnového víkendu začínám nosit rukavice ... Sedáme si na louku, kde probíhají mé poslední přípravy před závodem - připevnění čipu, čísla, ...


... a jdu na to. Cíl: příjemně se proběhnout další evropskou metropolí :-). V deset hodin postupně vybíháme na trať. Mě to trvá skoro čtyři minuty než se dostanu ke startovní čáře. Mělo by nás tu být cca dva a půl tisíce, včetně běžící Rubikovy kostky či bosého plavce. Rozbíhám se v klidu a hned na druhém kilometru, kdy míjíme slavnou operu, jsem uchvácena, protože nám před ní zpívají vážnou hudbu. Dokonce díky tomu omylem trošku přišlápnu nohu jiné běžkyni, jak jsem okouzlena zdejší atmosférou. Odevšad je neustále slyšet povzbudivé: "Hajrá, hajrá!". Běžíme podél Dunaje, je horko a na sedmém kilometru mám další atrakci :-). Zaujatě hledím do řeky, v níž se brodí autobus. Snad se nepotopí! No ne - je to jen hodně atypická loď :-). Běží se mi stále příjemně, jen vedro začíná nabírat na obrátkách. Pořád mám hroznou žízeň! Každou občerstvovací stanici piji vodu, ale to nějak nestačí :-(. Ioťák jsem si dala jen na té první, abych se ujistila, že stále nejsem schopna tento chemický jedovatě modrý roztok přijmout. Nedělá mi to dobře. Na obou palcích raší puchýře. Říkám jim dvojčátka. Co se to děje? Od Kladenského ultra se jim u mě nějak zalíbilo :-(. Odírám si také obě podpaží, což dost pálí. Asi si pro příště s sebou raději vezmu dětský olejíček. No a to hlavní - rozbolelo mě z boku levé stehno. Bolí to už asi měsíc. Někdy víc, jindy míň, ale teď momentálně šíleně! :-( Někde na dvacátém třetím kilometru by měl být Drahý. Marně ho však vyhlížím. Vlajku nevyvěsí, pusu neotevře ... :-/

Jsem na dvacátém osmém kilometru. Posledních čtrnáct kilometrů se protrápím. Myslela jsem si, že už mě tohle nemůže nikdy potkat, ale ono jo. Z klasického esteticky vypadajícího běhu náhle přecházím do tzv. běžeckého šourání. Míjím jediný kaštan na trati, pod nímž se na zemi válí pár kaštánků, ale než se rozhodnu zda-li sebrat či nesebrat, jsem už fuč. Na třicátém druhém kilometru pořadatelům došla voda, tak nám nalívají nějakou teplou z kádí :-(. Jak já bych si teď dala vychlazenou vodu z kohoutku! Žízeň stále přetrvává, horko je ve svém živlu, pouliční tabule právě ukazuje třicet jedna stupňů. Na třicátém devátém raději odvracím tvář od zvracejícího muže. Taky mi není zrovna úplně nejlíp.

Téměř celá trať vedla podél Dunaje, na posledních pár kilometrů se vracíme do centra města. Nalevo auta, napravo auta, mezi nimi my běžci, pár hospodských pivařů... - tuhle závěrečnou smyčku ulicemi si organizátoři mohli odpustit. Ale to už v dáli vidím známé náměstí Hrdinů a jsem tu, z výletu. Rozběhávám pajdavku k finiši, abych tradičně předběhla všechny co my stojí v cestě a s rukama nad hlavou probíhám cílem. Čtrnáctá maratonská čárka je doma :-).


Dostávám na krk medaili, odmítám rozhovor pro televizní společnost a jdu si pro "nákup" (rozuměj taška s občerstvením atd. pro každého závodníka v cíli). Takový nejlepší "nákup" dávají ve Vídni a dnes byla velká šance, že ji Budapešť ohrozí, ale ani náhodou! Vídeň stále nepřekonána.

Na louce ze sebe strhávám veškeré oblečení, všechno buď tlačí nebo škrábe. Převlékám se do funkčního maratonského trička, které ač je pěkné, mohlo být podstatně menší. Takhle bude akorát ležet ve skříni :-(. Méně látky, šetrněji k přírodě, spokojenější běžci (Běchovice, poslouchejte taky).


Setkávám se s Drahým, který místo na dvacátý třetí zamířil do Tesca na čabajky. Tomu se říká podpora :-/. Marně to omlouvá preclíkem (na výborné německé preclíky tenhle nemá :-)):


Cestou zpátky k metru se ještě zastavuji podívat na poslední běžce závodu.


Žádní reportéři, davy fotografů, ani africký vítěz závodu s obrovskou květinou pro posledního závodníka tu však nejsou :-(. Pořadatelé zatarasují cíl, nikdo další neproběhne. Je konec - po limitu. Jednou bych si přála skončit poslední na maratonu v Rotterdamu! :-) Ta slečna pak byla druhý den ráno na titulních stranách místo vítězů :-).

A jak se mi v Budapešti líbilo? Téměř vše je tu pobobné jako u nás, jen o něco více na východ, takže třeba například takto vypadá současná maďarská mhd:


:-)