pátek 30. září 2011

Běchovice 2011 - Podeváté v řadě :-)

Závod, který běhám nepřetržitě od svých patnácti let. Moje srdeční záležitost.

Sobota 24.9.2011

Vstávat budu zítra ve 3:30, takže bych se ráda aspoň trošku vyspala. Iluze mi však vzápětí bere šílená a hlučná sousedka od naproti, která v půl jedenácté večer ranami jako z děla vraždí, naklepává a následně na přepáleném oleji smaží kapra. Proč jsou ti lidé tak sobečtí vůči druhým? Proč v této zemi nikdo nic nerespektuje? :-(

Neděle 25.9.2011

V půl čtvrté tedy vstávám a po každodenní ranní rozcvičce odcházím na vlak. V pět odjezd naprosto humusným vlakem směr Praha, hlavní nádraží. Vlaky normálně nejezdím, je to hnus špinavý, smradlavý, nehygienický, nebezpečný a šíleně předražený. Dnes to ale jinak nešlo a tak tedy - vlakem. Zítra naštěstí vyráží na trať "žlutí". České dráhy to tak tady mohou zabalit. Hurá! :-)

V devět už se prezentuji v závodní kanceláři na základní škole v Běchovicích. Že nedostávám xxxl bavlněné tričko s jedním prašivým logem (jediné pěkné tričko bylo před x lety to bledě modré s obrysem trati na zádech + překvapivě ve velikosti M!) mě netrápí, ale pamětní odznáček by si zasloužil každý účastník Běchovic. Mistr, nemistr.


V jedenáct hodin jako první startuje tradičně od patníku necelá třístovka žen. S chutí a radostí vybíhám ke svému letošnímu nejkratšímu závodu. No a protože je to pro mě sprint od startu až do cíle, tak to mastím hned od začátku. Slunečné počasí, rozpálená silnice, neskutečně dlouhý had běžkyň a jejich funění, jenž jako jediné ruší ticho - taková je typická tvář tohoto závodu. Uvědomuji si, že před sprintem je fajn se rozklusat, což jsem dnes neudělala, no nic, bude to trošku náročnější. Nerada se takhle rychle honím, proto běhám spíše delší vzdálenosti. Říkám si, že zpomalím, ale nejde to, nohy stále běží hlava nehlava. Blikající majáček automobilu jedoucího před vedoucí skupinkou závodnic mi už dávno zmizel z dohledu, já ale stále pomalu předbíhám další a další ženy. Na sedmém kilometru dokonce nějakou desetiletou holčičku. Následuje tradiční seběh do Tábora, ve kterém jde přede mě jediná běžkyně. Jakmile však vzápětí začne trať stoupat do Hrdlořezského kopce beru ji zpět a s ní ještě jednu :-). Přeci jen už mám nějaké zkušenosti a pod kopcem cíl rozhodně není. Tady mě podruhé předjíždí autobus mhd. Pokaždé to vychází na dvě setkání s autobusem během závodu. Letos mě ten první zase málem přejel :-/. Co je za problém na pár hodin uzavřít silnici? V těch autobusech navíc stejně téměř nikdo nejezdí... Jediné pozitivum shledávám na tom, že se podle nich mohu orientovat jak rychle běžím. Zatímco loni mě autobus míjel ještě pod Hrdlořezákem, nyní už téměř na jeho vrcholu. Mám tedy oproti loňsku náskok. Nač se tahat s hodinkami? :-) Ledabyle zdravím vránu Sáru (copak že s námi dnes neletí? že by měla pochroumané křidýlko) a dobíhám na Spojovací. Cíl už je jen kousek, ale zároveň v nedohlednu. Mám žízeň. Pořád běžím, co to jde. V dáli už vidím cílovou bránu.


Do finiše se mi moc jít nechce, nakonec nohy ještě přeci jen přidávají a jsem tam. Vypiji půllitrovou lahev vody, další si beru s sebou do ruky na vyklusání. Jen tak mimochodem koukám na svůj sporttester co mi dnes naměřil a opravdu jsem se vůbec neflákala. Podařilo se mi taky zase jednou navštívit anaerobní pásmo :-).

Po závodě si oblékám jen tričko a vyklusávám čtyři kilometry, tedy na osmý kilometr trati a zpět do cíle, prostě Hrdlořezák mi jednou nestačil, tak si ho musím dát znovu, ale tentokrát už pomalu :-). Když sbíhám k jeho úpatí, spatřuji naproti sobě běžce z kategorie veteránů, startujících třicet minut po nás. Vyčerpaný výraz, ruce prosebně spílající, neschopen slova, upřeně hledí na mou pravou ruku svírající láhev s vodou. Věnuji mu ji. Ač jsem se celá žíznivá chtěla zrovna napít, on ji momentálně potřebuje podstatně více. A organizátoři stále ne a ne vyhovět závodníkům, aby umístili na trať občerstvovací stanici. Že to nevyžadují pravidla je sice hezké, ale my běžci po ní stále marně voláme. Pak to končí zbytečnými kolapsy, nebo v těch lepších případech (zbytečně) pomalejšími časy (u těch, co je honí).

Moje Běchovická statistika:
  1. 2003 48:59 min
  2. 2004 46:22 min Běchovický osobák
  3. 2005 30:31 min 6 km - dorostenecká kategorie
  4. 2006 49:07 min
  5. 2007 1:00:36 hod
  6. 2008 57:52 min
  7. 2009 52:20 min
  8. 2010 51:42 min
  9. 2011 50:38 min
A jak jsem pravila v onom osudném roce 2007, který byl pro mě tím nejtěžším, v roce 2017 tento závod vyhraju. Vzestupná (výkonnost) resp. sestupná (čas) tendence pokračuje, vše je podle plánu na dobré cestě ;-) :-).

pátek 23. září 2011

Ústecký půlmaraton 2011

Sobota 17.9.2011

Projíždím napříč republikou a tak si říkám, co si takhle vyzvednout startovní číslo na zítřejší závod už dnes? :-) Vystupuji tedy v Ústí. Na celou akci mám celých patnáct minut, neb čekat hodinu na další vlak skutečně nehodlám. Z nádraží hbitě vybíhám na zdejší Mírové náměstí. Abych expo nemusela dlouho hledat, ptám se na něj chlapce se startovní igelitkou. Chlapec ukazuje na jakousi budovu v dáli, dávám si proto několik tempových úseků centrem Ústí, načež se vzápětí ocitám zpět na Mírovém náměstí, kde po radě slečny bez startovní igelitky expo konečně nacházím. Díky Ti chlapče, víc takových lidí... :-/ Vlakový spoj na minutu přesně stíhám. Pěkně jsem se proběhla :-).

Neděle 18.9.2011

3:10 - Nastupuji v kuchyni k pečení : 2 špaldové vánočky + Ivančin podzimní jablečno - špaldový koláč :-). Končím v 5:20 a ještě na chvíli uléhám zpět do postele. Ráno o ničem nevím, jen ta vůně mi to připomíná :-).

Do Ústí dnes vyrazila na výlet celá naše rodina. Jako první přichází na řadu bratři při rodinném běhu (ten já dnes vynechávám) a takhle spokojeně :-) vypadají v cíli:


V pravé poledne se na trať prvního ročníku Ústeckého půlmaratonu vydává hlavní běžecké pole. Už od startu trochu prší, nebe celé pod mrakem, všude kolem nás typická ústecká šeď, na mých prsou startovní číslo F100 (kdy jindy se mi tohle zase poštěstí :-)) a jdu na to :-). Běžím s Evou Scholárikovou, co má za týden státnice. Tempo je svižnější než by bylo mému tělu příjemné, ale co, na osobáčky se to musí mastit, žádná loudačka přece :-). Na třetím kilometru (nevím proč) Evičce utíkám. Trať závodu obsahuje četné krátké výběhy a seběhy, což já ráda. Na desátý kilometr dobíhám ve svém druhém nejrychlejším čase za posledních xy let, přede mnou ještě jeden prodloužený okruh. Prší, prší, nohy bolí... a na jedenáctém kilometru mi Evička ukazuje záda :-). No nic, osobáček asi nebude :-). Vbíhám na cyklostezku podél Labe a sleduji vlak na protější straně řeky, sleduji provazce deště dopadající do ní, směji se, nemá to dnes chybu :-). Fanoušků je tu jen poskromnu, zato hodně kvalitních! Povzbuzují seč jim síli stačí a tak to má být :-). Děkujeme. Na šestnáctém kilometru obrovsky zesílil déšť. Povzbuzuji chlapce (ano, zas jen chlapce, my ženy něco vydržíme :-)), kteří toho mají dost a jdou, aby se vzchopili a ještě se rozběhli. Jeden se ke mně přidává a doprovází mě až na začátek chemičky, kde se opět navrací k chůzi.


Je mi zima, prudký slejvák, zatuhlé nohy, běžecké boty na mých nohách totálně nasáklé dešťovou vodou najednou výrazně ztěžkly. Netrpělivě vyhlížím další a další kilometry. Když vidím ten dvacátý, blíží se cíl. Asi poběžím těsně pod dvě hodiny. Na hodinky se nedívám - proč taky? :-) Posledních třista metrů a já začínám rozjíždět svůj typický drtivý finiš. S úsměvem na rtech beru všechny (chlapce), co mi stojí v cestě. Nikdo na mě nemá :-).



A ejhle 1:53:13 - co to? (6. půlmaraton, 2. nejrychlejší, 71s za PB, 44. ze 189-ti zden) To já vědět dřív, že jsem tak rychlá, tak ještě přidám :-). Ale ne, půlmaratonský osobáček už mám letos splněn, na ten další si počkám do dubna příštího roku, kdy se běhá přímo pod našimi hradbami a kde se aktuálně pracuje na novém pevném povrchu :-).

Na krku medaile, slejvák stále v plné síle. Jen se převléknu ve stanu, pobavím se s Evičkou (pod padesát - té jsem se měla dnes držet a ne jí utíkat :-)) a frčíme do CV.

Během dnešního závodu jsem mockrát zaslechla slova děkuji, promiň, prosím... z toho jsem asi úplně nejvíc nadšená, protože to se mi snad ještě nestalo. Naopak největší katastrofou v tomto směru byl pro mě Kodaňský maraton.

Večer před spaním dostávám od tatínka za odměnu 28 dolarů - ??? :-)

No a tohle je moje sestra, dvojnice či co. To je tak, když má člověk celý život za to, že na světě musí být jediný :-/ :-/ :-/.

pátek 16. září 2011

Kladenský maratón 2011

Sobota 1O. 9.2011

Po šesti týdnech opět na místě činu :-). Dnes je však délka závodu zcela jasná - jen 42 195 m a víc ani ťuk :-). Při příchodu na stadion poznávám lavičku, na které jsem onehdá ležela v bolestech. To dnes nehrozí. Vyzvedávám si startovní balíček, za intenzivníh obtěžování přemnožených vos se připravuji na závod a moc se těším. Čeká mě příjemný den :-).

10:00 start závodu a dvěstě devět závodníků se dává do pohybu. Úvodní kilometr absolvujeme na dráze, následuje malý okruh a poté osm pětikilometrových kol s cílem opět na dráze. Začínám pomalu, hezky pěkně v klidu. Většina závodníků ještě plna sil se vehementně žene vpřed. Jen si běžte, já vás pak v posledních dvou kolech až nebudete moct zase předběhnu zpátky :-), přeci jen mám již nějaké zkušenosti. Běžím svůj maraton číslo 13.

Krátce po startu, následována zástupem mužů :-).

Dávám se do řeči s jedním z nich, se kterým máme stejné tempo. Běží dnes poprvé, tak mu dávám několik prvomaratonských rad. Jeho cíli zaběhnout dnes pod čtyři hodiny se však v duchu směji, vím své :-).


Na 13. kilometru se mi z místy kamenitého povrchu začíná na jednom z prstů levé nohy klubat puchýř :-(. Počasí je teplé, každý okruh využívám občerstvovací stanici. Piji vodu buď s ionťákem nebo nedobrým čajem. Na 18. kilometru zničehonic utíkám svému parťákovi prvomaratonci - cyklistovi. Resp. moje nohy mu utíkají, je jim fajn.


Šest z osmi okruhů držím konstantní tempo. Přede mnou poslední dvě kola, právě začalo to, čemu se říká maraton :-). Do levé boty se mi dostal kamínek, který dře kotník a celkem to bolí. Zastavovat ale kvůli tomu nebudu, vydržím to. Předbíhám stále spousty mladých mužů! Většinou přechází do chůze, tak jako při letošním PIMu, a svádí ostatní ať se k nim přidají. Chůze je přeci tak příjemná. Ne ne ne, já běžím dál :-). Poslední dvě kola jsem zpomalila cca čtyři minuty na kolo, nejhorší úsek prožívám mezi 37. - 40. kilometrem. Jednotlivé kilometry se strašně vlečou, jsou snad ještě delší ty ostatní :-(. Netrpělivě vyhlížím každý další z nich, mezitím kotník od kamínku rozedřený, puchýř taktéž v plné síle. Ale co, za zatáčkou už číhá Ivo Domanský, hlásající mezičasy, od něhož to jsou do cíle už jen dva kilometry, takže zase trošku ožívám a přidávám na rychlosti. Přede mnou v dáli Maruška Thumsová, že bych ji dneska předběhla? Když ji míjím, snažím se ji povzbudit a ještě popohnat, ale pro dnešek zůstává za mnou. Vbíhám na závěrečnou pětistovku na dráhu. Třista padesát metrů do cíle, mám na ně dvě minuty tak, aby to bylo pod 4:20. Nastupuji do závěrečného finiše, dva chlapci, které míjím, se ke mě nepřidávají, nevadí :-). Probíhám cílem a je to v pohodě pod 4:20, dostávám zaslouženou medaili a jdu se napít: čtyři kelímky vody + jeden kelímek čaje. Dále je tu závodníkům k dispozici standardní běžecká strava: párky a čínské polívky. No fuj, mám sebou slunečnicový chleba se sýrem a rajčátka ze zahrádky, to je jiná kategorie :-). Rychle se sprchuji za nedobrovolného poslechu nářků zakomplexovaných běžkyň, které jsou naprosto nemožné, neb dnes běžely jako vždycky špatně. Tyhle hloupý řeči fakt nikdy nepochopím, takže se rychle balím a mizím na autobus. Na další spoj domů bych musela čekat dvě hodiny. Jinak mě je nááádherně!!! Pro časy neběhám, ikdyž dneska jsem to přeci jen plánovala o něco pomaleji, ale pro tu slast. Ta stojí za to ;-).

Doma večer zjišťuji, že se moje hodinky s místní časomírou neshodly. A tak mám čas o minutu pomalejší, než jsem se domnívala :-). Ale co mě vážně velmi mrzí je skutečnost, že jsem dnes byla na bedně! Třetí v kategorii :-), a protože jsem to rozhodně nepředpokládala, na vyhlášení nečekala a tudíž si nemohla vychutnat ty pocity při výstupu na ně. Ach jo :-(. Ta třináctka se musela někde projevit. Jinak také zjišťuji jak dopadl můj kolega spoluběžec a dopadl výborně. Doběhl do cíle necelou čtvrt hodinku po mě, takže obrovská gratulace Vláďo a věřím, že se zase někde potkáme.


Nebolí mě nic, jen obě podpaží odřená. Puchýř s kotníkem ošetřeni. Je mi nádherně. První ze čtyř podzimních maratonů za mnou, nemohu se dočkat dalšího!!! :-) :-) :-)

Sobota 17.9.2011

Dodatečně přebírám malou finanční odměnu za své třetí místo v kategorii a následně se odměňuji špaldovými kačenkami a mandlemi v karobu. Jsem spokojená :-).