pondělí 1. srpna 2011

24h Self - Transcendence - Race Kladno M ČR v běhu na 24 hodin 2011

Jaro 2011

Poslední maratony se mnou nic moc neudělaly. Po tom posledním, červnovém crossmarathonu, jsem se sama sebe ptala jestli jsem vůbec něco běžela, když mě z toho vlastně nic nebolí :-). Už dávno po závodech nekulhám jako ostatní maratonci. Co si takhle vyzkoušet něco delšího? Něco, co sahá za hranici čtyřiceti dvou kilometrů? Jaké jsou moje limity? Mám vlastně vůbec nějaké?

Už před lety mě tenhle závod moc lákal. Za své desetileté běhání jsem se od osmistovek přes patnáctistovky, trojky, pětky, desítky, půlmaratony a maratony dostala do fáze, kdy nastal čas vyzkoušet ultra. Kladno bude moc fajn. Budu jenom jíst, spát a běhat. No a když na to tak přijde - nemusím se vlastně vůbec rozběhnout, stačí když budu po celou dobu jen chodit a i tak to bude výborný výkon. Prostě taková příjemná dovolená. Mám ji letos místo Karlovarského filmového festivalu. Moc se těším! :-)

Pátek 29.7.2011

Den před závodem. Dopoledne se mi zničehonic blokuje krk :-(. Najednou nemohu otáčet hlavu do stran, šíleně to bolí! A tak mažu a masíruji. Odpoledne se už do strany podívám, ale bolest přetrvává. Na zítřek vše připraveno.

Sobota 30.7.2011

Ráno nemůžu ani dospat, probouzím se už před budíčkem. Spala jsem dnes pouhých pět hodin. Pro porovnání před mým prvním maratonem to bylo ještě o polovinu méně. Holt předzávodní těšení s určitou dávkou nervozity dělá své. Počítala jsem s tím předem a důkladně se za celý týden naspala "do zásoby" ;-). Celý týden jsem také pečlivě sledovala předpověď počasí: nejprve sluníčko, pak sluníčko pod mráčkem a nakonec mrak, ze kterého prší. K tomu neustále se snižující teploty. Momentálně 15°C, na poslední chvíli ještě navíc přibaluji jednu mikinu a jedny dlouhé elasťáky (a dobře dělám). V půl osmé vyrážím s batohem a kufrem na kolečkách na autobusové nádraží. Cestou z Chomutova do Slaného začíná pršet (a do zítřka nepřestane). Ve Slaném přestup a pokračování do Kladna. Tam pak opět půl druhého kilometru pěšky s kufrem na Sletiště. Když vcházím do parku, kde již od včerejška probíhá závod na 48hodin, děsí mě pohled na závodící ultraběžce. Nikdo z nich neběží normálně. Všelijak nepřirozeně pajdají, hlasitě šoupají nohy po zemi. Tohle vůbec není zdravý! Proč to dělají? Vždyť za sebou ještě nemají ani polovinu závodu a vypadají takhle. Kam jsem to jenom vlezla? Jdu k registraci, kde dostávám startovní číslo a tričko. Přemisťuji se k trati pod připravené přístřešky, pod nimiž si připravuji svoje stanoviště. Oblékám se na závod, něco málo jím a mířím na masáž. Paní masérka ve stanu je naprosto úžasná. Ulevuje mému krku, který stále nepřestal bolet. Z dálky už slyším jak nás, účastníky běhu na 24hodin, svolávají na start. Nasazuji kšiltovku proti dešti, pláštěnku, pod níž mám dvě trička, silnou mikinu a bundu, na nohách dlouhé elasťáky se šusťáky a na nohách... trekové boty. S sebou jsem si vzala celkem troje: dvoje běžecké a právě ty trekové, co v nich občas popoběhnu ze školy, když se mi chce. Navíc pravá bota má už delší dobu odlepenou podrážku, takže se mi pokaždé shrne a tlačí do prstů. Dopouštím se zásadní chyby - vybíhám v nich. Proč? Protože stále vydatně prší. Běžecké by se mi hned promočily, až během odpoledne přestane pršet, tak se přezuji (nepřestane). Pět minut před startem probíhá jednotlivé představení všech účastníků závodu. Rozdávají se pláštěnky, takže na tu svojí resp. bratrovu dětskou co je kratší, beru i tuhle delší.

12:00 = start. Přidáváme se na trať k borcům z 48hodinovky. Čeká mě jeden z nejnevšednějších zážitků. Běháme na kilometrovém okruhu. Pokaždé kývám na svého počítače kol jestli mě má zapsanou. Všichni počítači (a nejen oni), jsou naprosto fantastičtí! Při průběhu do dalšího okruhu nás jmenovitě povzbuzují. Po celou dobu závodu, kolo co kolo! První čtyři kilometry běžím "šestkovým" tempem, pak zpomaluji, závod bude ještě hodně dlouhý. Na sedmém kilometru v jedné ostré zatáčce málem vyběhnu z trati :-). V tomhle úseku to k tomu samo (nejen mě) svádí. Pravidelně piju a jím. Často mám hlad. Občerstvovací servis taktéž naprosto fantastický! Na výběr jsou například palačinky, sushi, těstoviny, slané toasty, melouny, oříšky, tyčinky, čokoláda, polévka, kaše, ... k pití čaje, káva, ionťák, džusy, pivo, různé vody... no prostě luxusní dovolená, vždyť jsem to říkala. Perfektní! Říkám si, že to musí být moc fajn vyrazit si takhle s rodinou, maminka běhá, tatínek s dětmi ve stanu... :-) Neustále se také zabývám otázkou proč? Proč to ti lidé dělají? Nechápu to. Připadá mi to jako sebemrzačení. Maraton miluji nadevše, ten je tak akorát, ale tohle... Proč? Myslím si, že mi tohle nahlédnutí do ultra světa bude na nějakou dobu stačit.

Do třicátého kilometru běžím, vytvářím si jakýsi kilometrážní základ. Poté se mířím převléct do suchého. Venku pod přístřeškem kompletně - trénink na nuda pláž s Drahým ;-). Pořád prší. Přidávám ještě jednu vrstvu oblečení - a to vestu. Měním ponožky, na nohy se radši nedívám, téměř všechny polštářky prstů opuchýřované už po třech hodinách závodu, promiňte mi to kluci. Puchýř se mi udělá jen zcela výjmečně a teď tohle! Bolí, ale bude hůř (podstatně hůř). Holt výsledek deště a nesprávné obuvi. Přeci jen klusnout si pět kilometrů nebo třicet v promočených je trošku rozdíl. Jenže já si ty treky pořád nechávám! Stále žiji v domnění, že se přezuji až přestane pršet. Beru deštník a vyrážím na trať. Od teď budu jen chodit. Zakazuji si nadále běžet. Ultraběžci kolem mě jsou dost odstrašující případ. Mám rozum. Proč to dělají? Zátopek rozhodně neměl pravdu když tvrdil, že "ryba plave, pták létá a člověk běhá". Člověk přeci chodí! Lidská chůze je pro nás nejpřirozenějším pohybem a já chodím moc ráda. Nohy jsou také mým dopravním prostředkem. Během mi kilometr trval cca sedm minut, chodím je lehce přes deset. Moc velký rozdíl v tom nevidím, šetřím klouby. Poprvé vidím močit muže za běhu. Mohl udělat dva kroky stranou mezi stromy. Je naprosto jasný, že tohle uděláte v závodě, kde honíte nějaký čas, ale dneska mě toho pohledu mohl chlapec ušetřit. Do bot vkládám nějaké vložky, stejně se mi pořád posouvají a tak je každou chvíli upravuji. Puchýře bolí. Na čtyřicátém druhém kilometru dostávám vlaječku, takže jdu dvěstě metrů v levé ruce vlaječka, v pravé deštník :-). Maraton za mnou.

Po padesáti kilometrech si dávám večeři, nasazuji sluchátka, píši Drahému a konečně rezignuji na déšť, když vyzouvám treky, které mi totálně poničily chodidla a nazouvám běžecké Asics. Cítila jsem se trošku unaveně, ale tohle kratičké zpestření mi přišlo vhod. Jde se mi dobře. Pomalu se začíná stmívat - na tohle jsem se hrozně těšila! Noční osvětlená stezka, déšť a v uších mi hraje hudba z pevnosti Boyard. Nádhera! :-) Na padesátém osmém kilometru se pro změnu ze sluchátek ozývá Mabel a Disco disco, takže neodolávám a celou písničku s úsměvem na tváři běžím. Po ní se vracím zpátky k chůzi. Na šedesátém třetím se najednou začíná ozývat onen hlas: "Ahoj, já jsem Ultra a kdo jsi ty?" "Ivanka." "Snad mě nechceš pokořit?" "No... jenom trošku." Vstupuji do šedesátého čtvrtého kola a nejde to. Nohy jsou najednou těžké, bolí vnitřní strana stehen, výrazně zpomaluji a už taky pajdám. Usuzuji, že je čas si odpočinout, takhle to nejde. Nahlašuji hodinovou pauzu. Je 22:20. Beru si zázvorový čaj, abych zjistila jak moc mi nechutná a jdu na chvíli dovnitř do budovy. Svlékám mokré oblečení a masíruji nohy. Protahuji se a odpočívám. V nohách mi jakoby vibruje, motám se, nejsem schopná normálně chodit, bolí to, co teď? Zpátky na trať určitě ne. Vracím se k počítačům kol nahlásit, že jdu spát. V tělocvičně je tma. Převléknu se do suchého, v chodbičce, kde je trochu světla, propíchávám puchýře, ty nejhorší přelepuji a choulím se do spacáku. Nohy pekelně bolí. Holky jak já mám s vámi zítra pokračovat? Nedokáži si to představit. 23:30 uléhám ke spánku. Hodinu se klepu zimou, převaluji, než se mi podaří vygenerovat dostatečné množství tepla a najít příjemnou polohu k uvolnění dolních končetin. Venku prší, já ve spacáku - jako ve Varech na festivalu :-).

V tělocvičně není úplně klid. Běžkyně spící vedle mě pořád šustí folií, kterou je přikrytá, z mužské části tělocvičny je nějakou dobu slyšet chrápání, každou chvíli jsem tedy vzhůru, takže nevím jestli se o spánku dá hovořit, každopádně je mi moc příjemně. 3:27 vylézám ze spacáku, chci vidět svítání :-), oblékám se a protože venku stále prší, lezu do mokrých Asicsů. Vycházím ven a vidím běžce, kteří se stále v tom dešti pohybují na trati. Jako nějací panďuláci vypadají. Do ruky beru karamelového karbošneka, vodu, na uši sluchátka a zhruba ve čtyři hodiny ráno hlásím svůj návrat na trať. Gelu si jen párkrát cucnu, je to velký hnus, ale aspoň nějakou energii do sebe musím dostat a jíst teď nic nechci. Koukám se na tabuli, na níž je vždy uvedeno prvních sedm závodníků se svými výkony. Včera jsem se pohybovala mezi čtvrtým až šestým místem, rozdíly mezi námi byly naprosto minimální. Vede s velkým náskokem Renata, která neustále šlape jako stroj.

Rozbíhám se. Vážně rozbíhám!!! Večer jsem nemohla ani chodit a teď :-). Venku tma, déšť, v uších hudba, já běžím a znovu slyším onen hlas: "Vítej v ultra Ivanko!" Po třech uběhnutých kilometrech opět zase raději přecházím do chůze. Je mi nádherně! Chodím zas normálně, kilometr něco přes deset minut. Během noční pauzy jsem klesla na šestou pozici, teď se zase postupně dostávám na čtvrtou. Chvíli to vypadá, že bych se mohla dostat i na třetí, chybí mi pět kilometrů, ale to už jsou zpátky na trati výše uvedené závodnice. Kolem půl sedmé začínám pomalu trochu jíst. Stane se mi i gastro zážitek, když až pozdě zjistím, že švestička umeboshi je slaná :-). Strašnej humus! Naštěstí jsem si vzala i ovesnou kaši, takže to mám aspoň čím zajíst. Jeden běžec si zpívá, jiný sám pro sebe mluví nahlas. Další si ve svém počínání napomáhá berlemi. Opírá se o ně a nohama se o zem jen odráží, což je jasná nefér nápomoc.


Od osmdesátého pátého kilometru začínám být trochu unavená. Dojde mi baterka v mp3-ce, ale už si ji do konce závodu nevyměním. Nemám sílu nic poslouchat, nemám chuť jíst, začínám zpomalovat tempo. Po devadesátém kilometru už jen chodím jako tělo bez duše. K puchýřům na prstech se přidali i puchýře na obou patách. Bolí! Před devadesátým čtvrtým kilometrem se odebírám do tělocvičny. Poslední kilometr jsem se ploužila snad půl hodiny. Tak jak jsem lehám na spacák. 10:20 - přesně po dvanácti hodinách se dostávám do úplně stejného stavu. Nohy bolí, hlavně puchýře a chodidla, už nic neujdu, neudělám ani krok, šla bych nahlásit, že končím, ale už nemám žádnou sílu, nezvednu se a budu tady jen ležet, ať už je konec! Na trať se už nevrátím. Lehce protahuji nohy. Asi po půl hodině se zvedám a pajdám pokračovat v závodě. Z pajdání se stává chůze, kilometr za čtrnáct minut. Tohle je to sebepřekonání! To, co ukrývá vlastní název závodu, já teď prožívám. Pláču dojetím. Hudebník hraje na píšťalu. Z úst Dana Orálka během závodu zaznělo slovo utrpení - to je naprosto výstižné. Každý krok mě bolí. Dávám se do řeči s němkou Tejini, fajn holka. Dneska jí porazím. Celkově skončím pátá, dostala se přede mě další němka a na mistrovství České republiky získám bramborovou medaili, čímž vylepším své dosud nejlepší umístění z MČR o tři příčky :-). Když jsem si prohlížela fotky z minulých ročníků tohoto závodu, moc jsem si přála stát při vyhlašování výsledků před tou tabulí pro sedm nejlepších a být na ní napsaná. Dneska se mi to splní :-) :-) :-). Už zase pláču :-). Nějak jsem se přepočítala a tak se domnívám, že mi na posledních dvacet čtyři minut budou chybět dva kilometry do stovky. Nejdu tedy ani na záchod ikdyž to mám celkem akutní a asi budu muset i trochu popoběhnout, aby mi jen těsně neunikla. Sice nevím jak, už jsem se o to dopoledne neúspěšně pokoušela, ale tabule i počítač hlásí devadesát sedm. Tak to už nedám. Jdu dál, hlasité fandění, poslední minuty závodu, vteřiny a konec. Zastavuji se a závod končí. Je to zvláštní, ale jak jsem ještě před chvílí tvrdila, že už víc nechci, teď je mi líto že závod končí. Já bych šla ještě dál. Do stovky chybělo asi 1,3 km. Kde to zůstalo? Měla jsem mít kratší noční pauzu? Neměla půl hodiny ležet v té tělocvičně? Ne, to jsem musela, nebyla jsem schopna ničeho. (Když připočtu dva a půl kilometru ze sobotní pěší cesty sem, mám za víkend víc než stovku.) Gratulujeme si s Davidem a docházíme okruh. Jdu konečně na ten záchod, sním pár makadamských oříšků a pomalu se věnuji převlékání a balení. Během dopoledne déšť párkrát na chvíli ustal, teď zrovna neprší. Pohled na chodidla je děsivý. Jsou nateklé a plné puchýřů! Dávám je jen do pantoflí, až doma bude operace. Když mám hotovo, beru si jídlo - těstoviny s rajčatovou omáčkou, sýrem, zeleninou, jeden plátek řasy a ovocný salát:

Následuje vyhlášení, kdy stojím před onou zmiňovanou tabulí a přebírám ocenění. Medaili, nádherné růžičky, úžasný diplom s fotkou (malá výtka: slovo uběhnutá bych nahradila slovem dosažená vzdálenost - je to trošku zkreslující) a nějaké drobnosti.



To nejvíc co si ale ze závodu odnáším, je SILNÝ PŘENÁDHERNÝ ZÁŽITEK. VÝBORNÝ TÝM SKVĚLÝCH LIDÍ, díky kterým jsem tohle mohla zažít. DĚKUJI!!! :-) :-) :-)

Čekám ještě na bratra, který pro mě přijíždí a jedeme domů. Odpoledne usínám a po dvou hodinách se odpočatá probouzím. Nejprve se zmateně ptám sama sebe kde to jsem. Pak mi to všechno postupně dochází. Nebyl to jen sen. Já skutečně prožila jeden z nejkrásnějších víkendů. Vedle mě leží diplom s medailí a dárkovou taškou, na okně kytička. Hrozně rychle to celé uteklo! Ta "velká hodinovka" se mi moc líbila!!!! Postupně se koupu, ošetřuji puchýře, vybaluji. Za ultraběžkyni se nepovažuji, vždyť jsem neuběhla ani maraton, ale za ultrachodkyni? Přirozená lidská chůze, zdravá a šetrná, jen ty puchýře mě natrápily... :-( V životě jsem nic takového neměla. Ušla jsem přes šedesát pět kilometrů.

Pondělí 1.8.2011

Kdybych si "uřízla" nohy od kotníku dolů, tak mě nic nebolí! Spodek je opuchýřovaný a oteklý, ale jinak nic! Navíc si uvědomuji, že i krk přestal v průběhu závodu úplně bolet. Masérka je prostě kouzelnice no :-). Ranní rozcvička naprosto bez problémů. V podvečer půl hodinky na kole a jsem připravena znovu vyběhnout, ale jen naboso, protože do bot ty svoje nohy dostanu jen ztěží. Večer mám pak definitivně jasno. Pokud nebudu za rok touhle dobou zrovna čekat miminko, budu tam zas! ;-)

Proč to ti lidé dělají?