čtvrtek 3. listopadu 2011

Frankfurt marathon 2011

Finiš po červeném koberci v záři reflektorů? Frankfurt přece!!! :-)

Pá 28.10.2011

Večer vyrážíme (jak jinak) žlutým autobusem směr Frankfurt. Padesát kilometrů před Prahou začíná autobus zvláštně zpomalovat. Vždyť jsou vedle dva prázdné jízdní pruhy, kdyby nás někdo brzdil, jednoduše ho předjedeme. Jsme přece na dálnici! Z autobusu se najednou začíná valit hustý smradlavý dým. Vykřikuji "Hoří!", bleskurychle odepínám bezpečnostní pás, v jedné ruce deka, v druhé batoh a jsem připravena k úniku. Samozřejmě, že sedíme co nejblíže dveřím :-). No, ven nás sice nepustili, dým však ustal, tak aspoň že tak. Po chvilce přestupujeme na košickou linku, kde mě stevardka usadí na své místo úplně vpředu hned u toho skla. Mám podobné pocity jako v letadle, takže okamžitě přesedám směrem dozadu a pak už je to dobrý.

So 29.10.2011

V půl osmé ráno přijíždíme do Frankfurtu. Venku se teprve rozednívá. Cestou k Imperialu na Friedrich-Ebert-Anlage potkáváme africké favority rozcvičující se na zítřejší závod:


Krátký odpočinek v hotelu a hurá na expo. Letos každý účastník dostává k 30. výročí batoh.


Nechybí tradiční energy eggs, což mě těší :-). Beru letáky zvoucí na další zajímavé závody, jedno tričko, tři tyčinky a jdeme se podívat do Festhalle, kde budu zítra finišovat do cíle dalšího ze svých maratonů. Cestou zpátky na hotel se ještě stavujeme v mém oblíbeném originál Alnatura shopu :-). Jídlo, spousta letáků a v televizi Kvitová se Stosurovou. Dlouhá teplá sprcha (to doma už dva týdny nemáme a pravděpodobně ještě dlouho mít nebudeme, někteří muži jsou holt VELMI neschopní...) a spánek. Na zítra vše připraveno.

Ne 30.10.2011

Počasí naprosto ideální. V deset hodin se pomalu dává do pohybu vyprodané patnácti tisícové startovní pole - včetně mě :-). Po několika minutách se také rozbíhám. Na protější straně silnice už si to ale o pár kilometrů dál mastí početná skupina afrických běžců, sem tam nějaký běloch, nejlepší africké ženy, osamocená (za pár hodin olympionička) Katarína Bérešová a tak dál... :-) Mě se běží dobře, atmosféra fantastická. Fanoušci křičí, hudba hraje.



Po třinácti kilometrech přebíháme po mostě Mohan a do pětadvacátého kilometru běžíme po jeho druhé straně. Tady dostáváme od pořadatelů informaci, že Kipsang cosi (německy nerozumím). Následuje krátké vzrušení některých okolních běžců (těch, co zjevně rozuměli). Že bych byla dneska při tom, když se přepisují maratonské dějiny? To se dozvím později.

Na občerstvovacích stanicích piji vodu s čajem, na banán nemám sílu, asi bych se poblinkala, kdyby tak raději dali místní slaný preclík! Kilometry ubíhají (doslova) jeden za druhých. Já si krásně běžím a hrozně mě to baví. Mezi třicátým a čtyřiatřicátým kilometrem na chvíli cíleně zpomaluji, abych si odpočinula. Na pětatřicátém má čekat (jako vloni), ale nic. Ani jednou mě (nejen) dnes na trati nepodpořil. Najednou mě zas přepadá smutek a taková ta vnitřní sklíčenost. Na třicátém šestém závidím klukovi, který se tu objímá se svými blízkými. Taky bych si přála prožívat tu radost s někým :´(. Už nám toho do cíle mnoho nezbývá.

Tři kilometry před cílem mě předbíhá Ivana Pilařová. Tak ji vidím poprvé naživo a zaujatě sleduji ten její atypický běžecký styl. Vzhledem k tomu, že již od startu potřebuji na záchod a v cíli si pak budu vychutnávat atmosféru, tudíž se k němu jen tak nedostanu, mířím na něj na čtyřicátém. Poslední dva kilometry vedou mírně z nepatrného kopce. Dlouho očekávaná Festhalle se nezadržitelně blíží a já ho netrpělivě vyhlížím po levé straně - a úspěšně. Aspoň že tady stojí. Podává mi vlajku a já vyrážím vstříc těm nejkrásnějším okamžikům:


Jen možná škoda, že je to v té hale tak krátké. Ještě jednou se ohlížím a jdu si pro medaili. Balím se do folie, ze startovního čísla odepínám přišpendlený sáček. Ano, sáček. Nejsem tu poprvé a jíst teď nechci, tak to beru do sáčku, což je pohodlné :-). Dávám si horký zeleninový vývar, ve kterém už došli nudle :-(. Asi budu muset příště přidat, loni jsem je měla. V cílovém prostoru u občerstvení je velký nával. Prodírám se ven. Sprcha, pravý Frankfurtský preclík a můžeme pomalu vyrazit zpátky domů. Rozhodně jsem tu dnes nebyla naposledy!!! :-)


A jak dopadl onen zmiňovaný Kipsang? O čtyři vteřiny to nedal.


neděle 16. října 2011

Chřibský maraton 2011

... aneb pět hodin boje o holý život mezi jedoucími automobily a vesnickými psy. Jsou závody, na které již víckrát velmi pravděpodobně nezavítám. Dnes se mezi ně zařadil Chřibský maraton.

Pátek 14.10.2011


Krásné podzimní ráno, hodinu kroužím na atletickém stadionu. Poté jedu na kole do školy. Odpoledne zase na kole, teď pro změnu do fitka. Třeba dnes nikdo nepřijde, říkám si v duchu a hle: šest sportu chtivých lidiček je tu, takže frčíme. Následuje super hoďka spinningu :-). No a zítra že mám zase běžet? :-)

Sobota 15.10.2011

Když jsem v létě na internetu narazila na tento závod, moc mě zaujaly fotografie zobrazující barvy podzimu a příjemnou krajinu. Bude to fajn, stejně jako náš Jirkovský crossmarathon, myslela jsem si. Sice jen 300 m převýšení, takže nic extra. Jirkov měl víc a ani mi to nepřišlo. Navíc pouhých 40 kilometrů od Olomouce, takže je jasno: brzy ráno vyrážíme s Drahým směr Kroměříž.

Prezentuji se jako první žena. Venku panuje obrovská zima. Před dvěma týdny jsem běžela maraton v honkongáči a dnes téměř v mrazu. Jaká to změna :-). Obloha je jasná, bez mráčků. Divím se polonahým závodníkům chystajícím se na závod. To já si na sebe beru čtyři vrstvy, přeci jen budu se kochat krajinou o něco déle a svléknout se můžu vždy. S blížícím se časem startu závodu se začínáme řadit . Nechybí zde ani největší favoriti: Dan Orálek si přijel vyklusat Spartathlon, Petr Vabroušek zase havajského ironmana :-).

V 10:30 jde devadesát osm závodníků - účastický rekord (jak jinak že) - na to:



Pomalu mi začíná být navzdory velké zimě překvapivě teplo. Čím to? :-) Poměrně velmi rychle začíná účinkovat také nová hřejivka. Ano nová, ta stará prošlá se již spotřebovala a nová hřeje jako čert! Mám pocit, že mi každou chvílí uhoří stehna. První tři kilometry vedou městem a pak bude ten hezký lesní okruh, těším se :-). Ale ouha, vydáváme se na hlavní silnici, závod se samozřejmě koná za plného silničního provozu, auta si to v obou směrech mastí jako šílení. Nejprve uskakuji do křoví, pak zase do pole... Jednu nohu mám stále ve škarpě, druhou na krajíčku silnice. Naprosto ideální pro vznik puchýřů. Řítí se na mě traktory, hasiči, motorkáři, náklaďáky, autobusy (ty jsou úplně "nejlepší"!). Pořád se ptám, zda-li to organizátoři myslí vážně nebo si ze mě dělají legraci... Je mi horko, asi jsem se neměla tak moc oblékat :-(. Na dvanáctém kilometru v obci Kvasice na nás čeká první prudší kopeček, po jehož zdolání si vychutnávám pohled na okolí, které mám v ten moment jako na dlani. Sbírím ze země kaštánek, který budu v ruce mačkat až do cíle a rozhlížím se, kam výš budeme stoupat, když tu nic není? :-)

Běžím stále sama, naštěstí mám pořád někoho na dohled. Ať už běží za mnou či přede mnou. V této části trasy probíháme vesnicemi plnými štěkajících psů, jenom čekám na to, kdy potkám nějakého volně pobíhajícího, který na mě zaútočí. Kdo by mi pomohl? Trochu mě uklidňují ti "běžci na dohled". Auta už se tu zjevují jen občas. Když probíháme jednou z vesnic, místní slečna nás okomentuje slovy proč se na to nevykašleme (originální verze byla podstatně brutálnější), což následně doplní svým dlouhým pěkně ubohým a přitroublým megavýtlemem. Jsem holt na Moravě, co bych taky chtěla... Lidi jsou tu prostě jednodušší :-/.

Na osmnáctém kilometru ukazuje odbočka doprava 11 kilometrů na Kroměříž, jasně že běžíme doleva :-). "Běžci na dohled" co byli za mnou se najednou dostávají přede mě a mizí mi z dohledu, včetně zdejší matadorky veteránky Zdeňky Tvrdé. Ajaj, za metou půlmaratonu mě míjí poslední z nich právě ve chvíli, kdy je to tady! Opuštěný vesnický pes. Chvíli na sebe tak koukáme, naštěstí se mě nevydal pronásledovat. Uff. V kopci při výběhu z vesnice se po něm ještě otáčím. Sice už ho nevidím, ale slyším jiné, což mi bohatě stačí. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Běžím správně? Značení trati je dosti mizerné, zabloudit lze snadno. Nemám s sebou mobil ani peníze. Nohy navíc vypovídají svojí poslušnost. Jdu silnicí druhým prudkým kopcem směrem k nejvyššímu vrcholu Bunči. Asi. Kolem mě jen les. Nikde, nikdo, moc se tu sama bojím. V jeden okamžik to vypadá, že se snad rozbrečím. Objevují se myšlenky na nedokončení závodu. Každopádně musím teď co nejrychleji dojít na občerstvovačku na dvacátý pátý kilometr, tam někoho poprosím ať mě doprovodí, možná jsem poslední, já nevím :-(.

Jsem na dvacátém pátém, napiju se a vyrážím dál. Neprosím nikoho o nic, bojuji, já to zvládnu :-). Zase se rozbíhám a co nevidět v dálce spatřuji postavičku. Je to běžec? Je, hurá! Mám zas někoho před sebou, vím kudy kam a snad by mi i pomohl, kdyby se mi něco stalo. Dobíhám ho, prohodíme pár slov a při seběhu z Bunče při foukajícím protivětru se za něj schovávám. Běží chlapec polonahý, to já ne a právě teď oceňuji jak jsem se dobře oblékla. Je mi tak akorát :-). Předbíháme zpátky Zdeňku a utíkáme jí. Po seběhu v obci Zdounky se vracíme zpět na hlavní silnici. Ulevilo se mi, že už nebudou psi, ale zase ty auta :-(. Půlka nohy pořád ve škarpě, puchýř už zvesela raší. Řítí se na mě, já jim každou chvíli uhýbám. Prostě "super" maraton, sem už nikdy více! Posledních deset kilometrů a já už vím, že se to dnes podaří :-). Kluk je pořád přede mnou, někdy o víc, jindy o míň, každopádně nakonec mi zmizí z dohledu, ale je to fuk. Mám za sebou minimálně Zdeňku, ta to jistí. Kopce chodím, jinak běžím. Je to fajn na udržení ideální tepovky po celou dobu závodu. Tělo je za poslední dobu docela unavená, ale díky tomuhle ideálnímu rozvržení mám pořád dostatek sil.

Netrpělivě vyhlížím nějaké Vážany, poslední vesnici, co mě dnes čeká. Šelešovice - nic. Jarohněvice - zase nic. Vážany - hurá. Poslední občerstvovačka, přibíhám zpět do Kroměříže. Albert, Kaufland, Interspar, Penny, Tesco, Lidl... jj, jsem tu. Ještě poslední kilometry kličkování mezi lidmi po chodníku a už před sebou vidím bránu stadionu, ze kterého jsme ráno startovali. Drahý čeká na tribuně a už zdálky mě identifikuji díky tomu, že jako jediná závodnice přebíhám křižovatku před stadionem vzorně po přechodu :-). Jestli má ta trať být pro mě delší, nevadí. Hlavně ať ve zdraví přežiju! Posledních 300 metrů na stadioně:


A už jen 100 metrů:


S velkým úsměvem je to zaslouženě tam :-)!!!! Po patnácté.

V cíli prosím trochu vody, ale mají jen přeslazený čaj :-/. Nevadí, mám svojí a z kohoutku si jí dotočím kdykoliv. Medaile tu však žádné bohužel nedávají :-(. Chvíli po mě dobíhá do cíle i Zdeňka a další závodníci. Rozhodně jsem nebyla poslední. Mezi prvních pět žen jsem se sice nevešla, ale hned v cíli za odměnu dostávám od Drahého krabici preclíků. Pravé německé to sice nejsou, ale ty budou už za dva týdny přeci! :-) No a jak si to tu ten Drahý dneska vlastně užil? Spokojen byl před závodem:


i po procházce městem po závodě, kdy dostal maratonský guláš s pivem:


Zpátky jdeme na nádraží po mostě, který by z fyzikálního hlediska prý vůbec neměl fungovat:


... každopádně - přešli jsme ho.

Trošku mě bolí nohy, ale jinak se mi chodí fantasticky! :-) Cítím se moc dobře! :-) Bylo to fajn, ale příště zvolím jinou, lepší trať. Bez aut a bez psů!!! :-)

úterý 4. října 2011

Budapest maraton 2011

Proč jsme ještě nebyli v Budapešti? No protože častokrát termínově koliduje s Běchovicemi, ale letos to vyšlo ;-).


Sobota 1.10.2011

Ráno vyrážíme "žlutým" autobusem směr Maďarsko. V půl druhé jsme již na místě a tak nejprve jedeme metrem na expo. Metro má velmi jednoduché tři trasy (jako u nás), tedy žádný problém. Na každé zastávce tu stojí dva revizoři/-rky, kteří vše hlídají. (Nejlepší to ale mají stejně v Barceloně! Turnikety dovnitř nikoho bez lístku nepustí.) Čím více se blíží naše cílová stanice, v metru se krystalizuje skupina běžců mířících na maratonské expo stejně jako my. Následujeme proto tohoto muže, který nás po výstupu na náměstí Hrdinů bezpečně dovedl na ono místo:


Vyzvednutí čísla proběhlo v pořádku. Teď ještě na pasta party (tészta party) a jedeme se ubytovat k přívětivé Kate do jejího guesthousu. Pod okny nám neskutečně rachotí místní doprava, především tramvaje a houkačky. Každou chvíli někam jezdí.


Sobota 2.10.2011

A je to tady! Po ranní rozcvičce (na špinavé podlaze - Kate!) a snídani, kterou si Drahý náramně vychutnal:


jedeme metrem na start:


V maratonském zázemí nás vítají spousty stánků s všelijakými ochutnávkami - ovocné chleby, musli tyčinky, oříšky, klobásy, nanuky, ... Slunce nad našimi hlavami se pomalu probouzí. Čeká nás hodně teplý den. Normálně od prvního říjnového víkendu začínám nosit rukavice ... Sedáme si na louku, kde probíhají mé poslední přípravy před závodem - připevnění čipu, čísla, ...


... a jdu na to. Cíl: příjemně se proběhnout další evropskou metropolí :-). V deset hodin postupně vybíháme na trať. Mě to trvá skoro čtyři minuty než se dostanu ke startovní čáře. Mělo by nás tu být cca dva a půl tisíce, včetně běžící Rubikovy kostky či bosého plavce. Rozbíhám se v klidu a hned na druhém kilometru, kdy míjíme slavnou operu, jsem uchvácena, protože nám před ní zpívají vážnou hudbu. Dokonce díky tomu omylem trošku přišlápnu nohu jiné běžkyni, jak jsem okouzlena zdejší atmosférou. Odevšad je neustále slyšet povzbudivé: "Hajrá, hajrá!". Běžíme podél Dunaje, je horko a na sedmém kilometru mám další atrakci :-). Zaujatě hledím do řeky, v níž se brodí autobus. Snad se nepotopí! No ne - je to jen hodně atypická loď :-). Běží se mi stále příjemně, jen vedro začíná nabírat na obrátkách. Pořád mám hroznou žízeň! Každou občerstvovací stanici piji vodu, ale to nějak nestačí :-(. Ioťák jsem si dala jen na té první, abych se ujistila, že stále nejsem schopna tento chemický jedovatě modrý roztok přijmout. Nedělá mi to dobře. Na obou palcích raší puchýře. Říkám jim dvojčátka. Co se to děje? Od Kladenského ultra se jim u mě nějak zalíbilo :-(. Odírám si také obě podpaží, což dost pálí. Asi si pro příště s sebou raději vezmu dětský olejíček. No a to hlavní - rozbolelo mě z boku levé stehno. Bolí to už asi měsíc. Někdy víc, jindy míň, ale teď momentálně šíleně! :-( Někde na dvacátém třetím kilometru by měl být Drahý. Marně ho však vyhlížím. Vlajku nevyvěsí, pusu neotevře ... :-/

Jsem na dvacátém osmém kilometru. Posledních čtrnáct kilometrů se protrápím. Myslela jsem si, že už mě tohle nemůže nikdy potkat, ale ono jo. Z klasického esteticky vypadajícího běhu náhle přecházím do tzv. běžeckého šourání. Míjím jediný kaštan na trati, pod nímž se na zemi válí pár kaštánků, ale než se rozhodnu zda-li sebrat či nesebrat, jsem už fuč. Na třicátém druhém kilometru pořadatelům došla voda, tak nám nalívají nějakou teplou z kádí :-(. Jak já bych si teď dala vychlazenou vodu z kohoutku! Žízeň stále přetrvává, horko je ve svém živlu, pouliční tabule právě ukazuje třicet jedna stupňů. Na třicátém devátém raději odvracím tvář od zvracejícího muže. Taky mi není zrovna úplně nejlíp.

Téměř celá trať vedla podél Dunaje, na posledních pár kilometrů se vracíme do centra města. Nalevo auta, napravo auta, mezi nimi my běžci, pár hospodských pivařů... - tuhle závěrečnou smyčku ulicemi si organizátoři mohli odpustit. Ale to už v dáli vidím známé náměstí Hrdinů a jsem tu, z výletu. Rozběhávám pajdavku k finiši, abych tradičně předběhla všechny co my stojí v cestě a s rukama nad hlavou probíhám cílem. Čtrnáctá maratonská čárka je doma :-).


Dostávám na krk medaili, odmítám rozhovor pro televizní společnost a jdu si pro "nákup" (rozuměj taška s občerstvením atd. pro každého závodníka v cíli). Takový nejlepší "nákup" dávají ve Vídni a dnes byla velká šance, že ji Budapešť ohrozí, ale ani náhodou! Vídeň stále nepřekonána.

Na louce ze sebe strhávám veškeré oblečení, všechno buď tlačí nebo škrábe. Převlékám se do funkčního maratonského trička, které ač je pěkné, mohlo být podstatně menší. Takhle bude akorát ležet ve skříni :-(. Méně látky, šetrněji k přírodě, spokojenější běžci (Běchovice, poslouchejte taky).


Setkávám se s Drahým, který místo na dvacátý třetí zamířil do Tesca na čabajky. Tomu se říká podpora :-/. Marně to omlouvá preclíkem (na výborné německé preclíky tenhle nemá :-)):


Cestou zpátky k metru se ještě zastavuji podívat na poslední běžce závodu.


Žádní reportéři, davy fotografů, ani africký vítěz závodu s obrovskou květinou pro posledního závodníka tu však nejsou :-(. Pořadatelé zatarasují cíl, nikdo další neproběhne. Je konec - po limitu. Jednou bych si přála skončit poslední na maratonu v Rotterdamu! :-) Ta slečna pak byla druhý den ráno na titulních stranách místo vítězů :-).

A jak se mi v Budapešti líbilo? Téměř vše je tu pobobné jako u nás, jen o něco více na východ, takže třeba například takto vypadá současná maďarská mhd:


:-)

pátek 30. září 2011

Běchovice 2011 - Podeváté v řadě :-)

Závod, který běhám nepřetržitě od svých patnácti let. Moje srdeční záležitost.

Sobota 24.9.2011

Vstávat budu zítra ve 3:30, takže bych se ráda aspoň trošku vyspala. Iluze mi však vzápětí bere šílená a hlučná sousedka od naproti, která v půl jedenácté večer ranami jako z děla vraždí, naklepává a následně na přepáleném oleji smaží kapra. Proč jsou ti lidé tak sobečtí vůči druhým? Proč v této zemi nikdo nic nerespektuje? :-(

Neděle 25.9.2011

V půl čtvrté tedy vstávám a po každodenní ranní rozcvičce odcházím na vlak. V pět odjezd naprosto humusným vlakem směr Praha, hlavní nádraží. Vlaky normálně nejezdím, je to hnus špinavý, smradlavý, nehygienický, nebezpečný a šíleně předražený. Dnes to ale jinak nešlo a tak tedy - vlakem. Zítra naštěstí vyráží na trať "žlutí". České dráhy to tak tady mohou zabalit. Hurá! :-)

V devět už se prezentuji v závodní kanceláři na základní škole v Běchovicích. Že nedostávám xxxl bavlněné tričko s jedním prašivým logem (jediné pěkné tričko bylo před x lety to bledě modré s obrysem trati na zádech + překvapivě ve velikosti M!) mě netrápí, ale pamětní odznáček by si zasloužil každý účastník Běchovic. Mistr, nemistr.


V jedenáct hodin jako první startuje tradičně od patníku necelá třístovka žen. S chutí a radostí vybíhám ke svému letošnímu nejkratšímu závodu. No a protože je to pro mě sprint od startu až do cíle, tak to mastím hned od začátku. Slunečné počasí, rozpálená silnice, neskutečně dlouhý had běžkyň a jejich funění, jenž jako jediné ruší ticho - taková je typická tvář tohoto závodu. Uvědomuji si, že před sprintem je fajn se rozklusat, což jsem dnes neudělala, no nic, bude to trošku náročnější. Nerada se takhle rychle honím, proto běhám spíše delší vzdálenosti. Říkám si, že zpomalím, ale nejde to, nohy stále běží hlava nehlava. Blikající majáček automobilu jedoucího před vedoucí skupinkou závodnic mi už dávno zmizel z dohledu, já ale stále pomalu předbíhám další a další ženy. Na sedmém kilometru dokonce nějakou desetiletou holčičku. Následuje tradiční seběh do Tábora, ve kterém jde přede mě jediná běžkyně. Jakmile však vzápětí začne trať stoupat do Hrdlořezského kopce beru ji zpět a s ní ještě jednu :-). Přeci jen už mám nějaké zkušenosti a pod kopcem cíl rozhodně není. Tady mě podruhé předjíždí autobus mhd. Pokaždé to vychází na dvě setkání s autobusem během závodu. Letos mě ten první zase málem přejel :-/. Co je za problém na pár hodin uzavřít silnici? V těch autobusech navíc stejně téměř nikdo nejezdí... Jediné pozitivum shledávám na tom, že se podle nich mohu orientovat jak rychle běžím. Zatímco loni mě autobus míjel ještě pod Hrdlořezákem, nyní už téměř na jeho vrcholu. Mám tedy oproti loňsku náskok. Nač se tahat s hodinkami? :-) Ledabyle zdravím vránu Sáru (copak že s námi dnes neletí? že by měla pochroumané křidýlko) a dobíhám na Spojovací. Cíl už je jen kousek, ale zároveň v nedohlednu. Mám žízeň. Pořád běžím, co to jde. V dáli už vidím cílovou bránu.


Do finiše se mi moc jít nechce, nakonec nohy ještě přeci jen přidávají a jsem tam. Vypiji půllitrovou lahev vody, další si beru s sebou do ruky na vyklusání. Jen tak mimochodem koukám na svůj sporttester co mi dnes naměřil a opravdu jsem se vůbec neflákala. Podařilo se mi taky zase jednou navštívit anaerobní pásmo :-).

Po závodě si oblékám jen tričko a vyklusávám čtyři kilometry, tedy na osmý kilometr trati a zpět do cíle, prostě Hrdlořezák mi jednou nestačil, tak si ho musím dát znovu, ale tentokrát už pomalu :-). Když sbíhám k jeho úpatí, spatřuji naproti sobě běžce z kategorie veteránů, startujících třicet minut po nás. Vyčerpaný výraz, ruce prosebně spílající, neschopen slova, upřeně hledí na mou pravou ruku svírající láhev s vodou. Věnuji mu ji. Ač jsem se celá žíznivá chtěla zrovna napít, on ji momentálně potřebuje podstatně více. A organizátoři stále ne a ne vyhovět závodníkům, aby umístili na trať občerstvovací stanici. Že to nevyžadují pravidla je sice hezké, ale my běžci po ní stále marně voláme. Pak to končí zbytečnými kolapsy, nebo v těch lepších případech (zbytečně) pomalejšími časy (u těch, co je honí).

Moje Běchovická statistika:
  1. 2003 48:59 min
  2. 2004 46:22 min Běchovický osobák
  3. 2005 30:31 min 6 km - dorostenecká kategorie
  4. 2006 49:07 min
  5. 2007 1:00:36 hod
  6. 2008 57:52 min
  7. 2009 52:20 min
  8. 2010 51:42 min
  9. 2011 50:38 min
A jak jsem pravila v onom osudném roce 2007, který byl pro mě tím nejtěžším, v roce 2017 tento závod vyhraju. Vzestupná (výkonnost) resp. sestupná (čas) tendence pokračuje, vše je podle plánu na dobré cestě ;-) :-).

pátek 23. září 2011

Ústecký půlmaraton 2011

Sobota 17.9.2011

Projíždím napříč republikou a tak si říkám, co si takhle vyzvednout startovní číslo na zítřejší závod už dnes? :-) Vystupuji tedy v Ústí. Na celou akci mám celých patnáct minut, neb čekat hodinu na další vlak skutečně nehodlám. Z nádraží hbitě vybíhám na zdejší Mírové náměstí. Abych expo nemusela dlouho hledat, ptám se na něj chlapce se startovní igelitkou. Chlapec ukazuje na jakousi budovu v dáli, dávám si proto několik tempových úseků centrem Ústí, načež se vzápětí ocitám zpět na Mírovém náměstí, kde po radě slečny bez startovní igelitky expo konečně nacházím. Díky Ti chlapče, víc takových lidí... :-/ Vlakový spoj na minutu přesně stíhám. Pěkně jsem se proběhla :-).

Neděle 18.9.2011

3:10 - Nastupuji v kuchyni k pečení : 2 špaldové vánočky + Ivančin podzimní jablečno - špaldový koláč :-). Končím v 5:20 a ještě na chvíli uléhám zpět do postele. Ráno o ničem nevím, jen ta vůně mi to připomíná :-).

Do Ústí dnes vyrazila na výlet celá naše rodina. Jako první přichází na řadu bratři při rodinném běhu (ten já dnes vynechávám) a takhle spokojeně :-) vypadají v cíli:


V pravé poledne se na trať prvního ročníku Ústeckého půlmaratonu vydává hlavní běžecké pole. Už od startu trochu prší, nebe celé pod mrakem, všude kolem nás typická ústecká šeď, na mých prsou startovní číslo F100 (kdy jindy se mi tohle zase poštěstí :-)) a jdu na to :-). Běžím s Evou Scholárikovou, co má za týden státnice. Tempo je svižnější než by bylo mému tělu příjemné, ale co, na osobáčky se to musí mastit, žádná loudačka přece :-). Na třetím kilometru (nevím proč) Evičce utíkám. Trať závodu obsahuje četné krátké výběhy a seběhy, což já ráda. Na desátý kilometr dobíhám ve svém druhém nejrychlejším čase za posledních xy let, přede mnou ještě jeden prodloužený okruh. Prší, prší, nohy bolí... a na jedenáctém kilometru mi Evička ukazuje záda :-). No nic, osobáček asi nebude :-). Vbíhám na cyklostezku podél Labe a sleduji vlak na protější straně řeky, sleduji provazce deště dopadající do ní, směji se, nemá to dnes chybu :-). Fanoušků je tu jen poskromnu, zato hodně kvalitních! Povzbuzují seč jim síli stačí a tak to má být :-). Děkujeme. Na šestnáctém kilometru obrovsky zesílil déšť. Povzbuzuji chlapce (ano, zas jen chlapce, my ženy něco vydržíme :-)), kteří toho mají dost a jdou, aby se vzchopili a ještě se rozběhli. Jeden se ke mně přidává a doprovází mě až na začátek chemičky, kde se opět navrací k chůzi.


Je mi zima, prudký slejvák, zatuhlé nohy, běžecké boty na mých nohách totálně nasáklé dešťovou vodou najednou výrazně ztěžkly. Netrpělivě vyhlížím další a další kilometry. Když vidím ten dvacátý, blíží se cíl. Asi poběžím těsně pod dvě hodiny. Na hodinky se nedívám - proč taky? :-) Posledních třista metrů a já začínám rozjíždět svůj typický drtivý finiš. S úsměvem na rtech beru všechny (chlapce), co mi stojí v cestě. Nikdo na mě nemá :-).



A ejhle 1:53:13 - co to? (6. půlmaraton, 2. nejrychlejší, 71s za PB, 44. ze 189-ti zden) To já vědět dřív, že jsem tak rychlá, tak ještě přidám :-). Ale ne, půlmaratonský osobáček už mám letos splněn, na ten další si počkám do dubna příštího roku, kdy se běhá přímo pod našimi hradbami a kde se aktuálně pracuje na novém pevném povrchu :-).

Na krku medaile, slejvák stále v plné síle. Jen se převléknu ve stanu, pobavím se s Evičkou (pod padesát - té jsem se měla dnes držet a ne jí utíkat :-)) a frčíme do CV.

Během dnešního závodu jsem mockrát zaslechla slova děkuji, promiň, prosím... z toho jsem asi úplně nejvíc nadšená, protože to se mi snad ještě nestalo. Naopak největší katastrofou v tomto směru byl pro mě Kodaňský maraton.

Večer před spaním dostávám od tatínka za odměnu 28 dolarů - ??? :-)

No a tohle je moje sestra, dvojnice či co. To je tak, když má člověk celý život za to, že na světě musí být jediný :-/ :-/ :-/.

pátek 16. září 2011

Kladenský maratón 2011

Sobota 1O. 9.2011

Po šesti týdnech opět na místě činu :-). Dnes je však délka závodu zcela jasná - jen 42 195 m a víc ani ťuk :-). Při příchodu na stadion poznávám lavičku, na které jsem onehdá ležela v bolestech. To dnes nehrozí. Vyzvedávám si startovní balíček, za intenzivníh obtěžování přemnožených vos se připravuji na závod a moc se těším. Čeká mě příjemný den :-).

10:00 start závodu a dvěstě devět závodníků se dává do pohybu. Úvodní kilometr absolvujeme na dráze, následuje malý okruh a poté osm pětikilometrových kol s cílem opět na dráze. Začínám pomalu, hezky pěkně v klidu. Většina závodníků ještě plna sil se vehementně žene vpřed. Jen si běžte, já vás pak v posledních dvou kolech až nebudete moct zase předběhnu zpátky :-), přeci jen mám již nějaké zkušenosti. Běžím svůj maraton číslo 13.

Krátce po startu, následována zástupem mužů :-).

Dávám se do řeči s jedním z nich, se kterým máme stejné tempo. Běží dnes poprvé, tak mu dávám několik prvomaratonských rad. Jeho cíli zaběhnout dnes pod čtyři hodiny se však v duchu směji, vím své :-).


Na 13. kilometru se mi z místy kamenitého povrchu začíná na jednom z prstů levé nohy klubat puchýř :-(. Počasí je teplé, každý okruh využívám občerstvovací stanici. Piji vodu buď s ionťákem nebo nedobrým čajem. Na 18. kilometru zničehonic utíkám svému parťákovi prvomaratonci - cyklistovi. Resp. moje nohy mu utíkají, je jim fajn.


Šest z osmi okruhů držím konstantní tempo. Přede mnou poslední dvě kola, právě začalo to, čemu se říká maraton :-). Do levé boty se mi dostal kamínek, který dře kotník a celkem to bolí. Zastavovat ale kvůli tomu nebudu, vydržím to. Předbíhám stále spousty mladých mužů! Většinou přechází do chůze, tak jako při letošním PIMu, a svádí ostatní ať se k nim přidají. Chůze je přeci tak příjemná. Ne ne ne, já běžím dál :-). Poslední dvě kola jsem zpomalila cca čtyři minuty na kolo, nejhorší úsek prožívám mezi 37. - 40. kilometrem. Jednotlivé kilometry se strašně vlečou, jsou snad ještě delší ty ostatní :-(. Netrpělivě vyhlížím každý další z nich, mezitím kotník od kamínku rozedřený, puchýř taktéž v plné síle. Ale co, za zatáčkou už číhá Ivo Domanský, hlásající mezičasy, od něhož to jsou do cíle už jen dva kilometry, takže zase trošku ožívám a přidávám na rychlosti. Přede mnou v dáli Maruška Thumsová, že bych ji dneska předběhla? Když ji míjím, snažím se ji povzbudit a ještě popohnat, ale pro dnešek zůstává za mnou. Vbíhám na závěrečnou pětistovku na dráhu. Třista padesát metrů do cíle, mám na ně dvě minuty tak, aby to bylo pod 4:20. Nastupuji do závěrečného finiše, dva chlapci, které míjím, se ke mě nepřidávají, nevadí :-). Probíhám cílem a je to v pohodě pod 4:20, dostávám zaslouženou medaili a jdu se napít: čtyři kelímky vody + jeden kelímek čaje. Dále je tu závodníkům k dispozici standardní běžecká strava: párky a čínské polívky. No fuj, mám sebou slunečnicový chleba se sýrem a rajčátka ze zahrádky, to je jiná kategorie :-). Rychle se sprchuji za nedobrovolného poslechu nářků zakomplexovaných běžkyň, které jsou naprosto nemožné, neb dnes běžely jako vždycky špatně. Tyhle hloupý řeči fakt nikdy nepochopím, takže se rychle balím a mizím na autobus. Na další spoj domů bych musela čekat dvě hodiny. Jinak mě je nááádherně!!! Pro časy neběhám, ikdyž dneska jsem to přeci jen plánovala o něco pomaleji, ale pro tu slast. Ta stojí za to ;-).

Doma večer zjišťuji, že se moje hodinky s místní časomírou neshodly. A tak mám čas o minutu pomalejší, než jsem se domnívala :-). Ale co mě vážně velmi mrzí je skutečnost, že jsem dnes byla na bedně! Třetí v kategorii :-), a protože jsem to rozhodně nepředpokládala, na vyhlášení nečekala a tudíž si nemohla vychutnat ty pocity při výstupu na ně. Ach jo :-(. Ta třináctka se musela někde projevit. Jinak také zjišťuji jak dopadl můj kolega spoluběžec a dopadl výborně. Doběhl do cíle necelou čtvrt hodinku po mě, takže obrovská gratulace Vláďo a věřím, že se zase někde potkáme.


Nebolí mě nic, jen obě podpaží odřená. Puchýř s kotníkem ošetřeni. Je mi nádherně. První ze čtyř podzimních maratonů za mnou, nemohu se dočkat dalšího!!! :-) :-) :-)

Sobota 17.9.2011

Dodatečně přebírám malou finanční odměnu za své třetí místo v kategorii a následně se odměňuji špaldovými kačenkami a mandlemi v karobu. Jsem spokojená :-).

pondělí 1. srpna 2011

24h Self - Transcendence - Race Kladno M ČR v běhu na 24 hodin 2011

Jaro 2011

Poslední maratony se mnou nic moc neudělaly. Po tom posledním, červnovém crossmarathonu, jsem se sama sebe ptala jestli jsem vůbec něco běžela, když mě z toho vlastně nic nebolí :-). Už dávno po závodech nekulhám jako ostatní maratonci. Co si takhle vyzkoušet něco delšího? Něco, co sahá za hranici čtyřiceti dvou kilometrů? Jaké jsou moje limity? Mám vlastně vůbec nějaké?

Už před lety mě tenhle závod moc lákal. Za své desetileté běhání jsem se od osmistovek přes patnáctistovky, trojky, pětky, desítky, půlmaratony a maratony dostala do fáze, kdy nastal čas vyzkoušet ultra. Kladno bude moc fajn. Budu jenom jíst, spát a běhat. No a když na to tak přijde - nemusím se vlastně vůbec rozběhnout, stačí když budu po celou dobu jen chodit a i tak to bude výborný výkon. Prostě taková příjemná dovolená. Mám ji letos místo Karlovarského filmového festivalu. Moc se těším! :-)

Pátek 29.7.2011

Den před závodem. Dopoledne se mi zničehonic blokuje krk :-(. Najednou nemohu otáčet hlavu do stran, šíleně to bolí! A tak mažu a masíruji. Odpoledne se už do strany podívám, ale bolest přetrvává. Na zítřek vše připraveno.

Sobota 30.7.2011

Ráno nemůžu ani dospat, probouzím se už před budíčkem. Spala jsem dnes pouhých pět hodin. Pro porovnání před mým prvním maratonem to bylo ještě o polovinu méně. Holt předzávodní těšení s určitou dávkou nervozity dělá své. Počítala jsem s tím předem a důkladně se za celý týden naspala "do zásoby" ;-). Celý týden jsem také pečlivě sledovala předpověď počasí: nejprve sluníčko, pak sluníčko pod mráčkem a nakonec mrak, ze kterého prší. K tomu neustále se snižující teploty. Momentálně 15°C, na poslední chvíli ještě navíc přibaluji jednu mikinu a jedny dlouhé elasťáky (a dobře dělám). V půl osmé vyrážím s batohem a kufrem na kolečkách na autobusové nádraží. Cestou z Chomutova do Slaného začíná pršet (a do zítřka nepřestane). Ve Slaném přestup a pokračování do Kladna. Tam pak opět půl druhého kilometru pěšky s kufrem na Sletiště. Když vcházím do parku, kde již od včerejška probíhá závod na 48hodin, děsí mě pohled na závodící ultraběžce. Nikdo z nich neběží normálně. Všelijak nepřirozeně pajdají, hlasitě šoupají nohy po zemi. Tohle vůbec není zdravý! Proč to dělají? Vždyť za sebou ještě nemají ani polovinu závodu a vypadají takhle. Kam jsem to jenom vlezla? Jdu k registraci, kde dostávám startovní číslo a tričko. Přemisťuji se k trati pod připravené přístřešky, pod nimiž si připravuji svoje stanoviště. Oblékám se na závod, něco málo jím a mířím na masáž. Paní masérka ve stanu je naprosto úžasná. Ulevuje mému krku, který stále nepřestal bolet. Z dálky už slyším jak nás, účastníky běhu na 24hodin, svolávají na start. Nasazuji kšiltovku proti dešti, pláštěnku, pod níž mám dvě trička, silnou mikinu a bundu, na nohách dlouhé elasťáky se šusťáky a na nohách... trekové boty. S sebou jsem si vzala celkem troje: dvoje běžecké a právě ty trekové, co v nich občas popoběhnu ze školy, když se mi chce. Navíc pravá bota má už delší dobu odlepenou podrážku, takže se mi pokaždé shrne a tlačí do prstů. Dopouštím se zásadní chyby - vybíhám v nich. Proč? Protože stále vydatně prší. Běžecké by se mi hned promočily, až během odpoledne přestane pršet, tak se přezuji (nepřestane). Pět minut před startem probíhá jednotlivé představení všech účastníků závodu. Rozdávají se pláštěnky, takže na tu svojí resp. bratrovu dětskou co je kratší, beru i tuhle delší.

12:00 = start. Přidáváme se na trať k borcům z 48hodinovky. Čeká mě jeden z nejnevšednějších zážitků. Běháme na kilometrovém okruhu. Pokaždé kývám na svého počítače kol jestli mě má zapsanou. Všichni počítači (a nejen oni), jsou naprosto fantastičtí! Při průběhu do dalšího okruhu nás jmenovitě povzbuzují. Po celou dobu závodu, kolo co kolo! První čtyři kilometry běžím "šestkovým" tempem, pak zpomaluji, závod bude ještě hodně dlouhý. Na sedmém kilometru v jedné ostré zatáčce málem vyběhnu z trati :-). V tomhle úseku to k tomu samo (nejen mě) svádí. Pravidelně piju a jím. Často mám hlad. Občerstvovací servis taktéž naprosto fantastický! Na výběr jsou například palačinky, sushi, těstoviny, slané toasty, melouny, oříšky, tyčinky, čokoláda, polévka, kaše, ... k pití čaje, káva, ionťák, džusy, pivo, různé vody... no prostě luxusní dovolená, vždyť jsem to říkala. Perfektní! Říkám si, že to musí být moc fajn vyrazit si takhle s rodinou, maminka běhá, tatínek s dětmi ve stanu... :-) Neustále se také zabývám otázkou proč? Proč to ti lidé dělají? Nechápu to. Připadá mi to jako sebemrzačení. Maraton miluji nadevše, ten je tak akorát, ale tohle... Proč? Myslím si, že mi tohle nahlédnutí do ultra světa bude na nějakou dobu stačit.

Do třicátého kilometru běžím, vytvářím si jakýsi kilometrážní základ. Poté se mířím převléct do suchého. Venku pod přístřeškem kompletně - trénink na nuda pláž s Drahým ;-). Pořád prší. Přidávám ještě jednu vrstvu oblečení - a to vestu. Měním ponožky, na nohy se radši nedívám, téměř všechny polštářky prstů opuchýřované už po třech hodinách závodu, promiňte mi to kluci. Puchýř se mi udělá jen zcela výjmečně a teď tohle! Bolí, ale bude hůř (podstatně hůř). Holt výsledek deště a nesprávné obuvi. Přeci jen klusnout si pět kilometrů nebo třicet v promočených je trošku rozdíl. Jenže já si ty treky pořád nechávám! Stále žiji v domnění, že se přezuji až přestane pršet. Beru deštník a vyrážím na trať. Od teď budu jen chodit. Zakazuji si nadále běžet. Ultraběžci kolem mě jsou dost odstrašující případ. Mám rozum. Proč to dělají? Zátopek rozhodně neměl pravdu když tvrdil, že "ryba plave, pták létá a člověk běhá". Člověk přeci chodí! Lidská chůze je pro nás nejpřirozenějším pohybem a já chodím moc ráda. Nohy jsou také mým dopravním prostředkem. Během mi kilometr trval cca sedm minut, chodím je lehce přes deset. Moc velký rozdíl v tom nevidím, šetřím klouby. Poprvé vidím močit muže za běhu. Mohl udělat dva kroky stranou mezi stromy. Je naprosto jasný, že tohle uděláte v závodě, kde honíte nějaký čas, ale dneska mě toho pohledu mohl chlapec ušetřit. Do bot vkládám nějaké vložky, stejně se mi pořád posouvají a tak je každou chvíli upravuji. Puchýře bolí. Na čtyřicátém druhém kilometru dostávám vlaječku, takže jdu dvěstě metrů v levé ruce vlaječka, v pravé deštník :-). Maraton za mnou.

Po padesáti kilometrech si dávám večeři, nasazuji sluchátka, píši Drahému a konečně rezignuji na déšť, když vyzouvám treky, které mi totálně poničily chodidla a nazouvám běžecké Asics. Cítila jsem se trošku unaveně, ale tohle kratičké zpestření mi přišlo vhod. Jde se mi dobře. Pomalu se začíná stmívat - na tohle jsem se hrozně těšila! Noční osvětlená stezka, déšť a v uších mi hraje hudba z pevnosti Boyard. Nádhera! :-) Na padesátém osmém kilometru se pro změnu ze sluchátek ozývá Mabel a Disco disco, takže neodolávám a celou písničku s úsměvem na tváři běžím. Po ní se vracím zpátky k chůzi. Na šedesátém třetím se najednou začíná ozývat onen hlas: "Ahoj, já jsem Ultra a kdo jsi ty?" "Ivanka." "Snad mě nechceš pokořit?" "No... jenom trošku." Vstupuji do šedesátého čtvrtého kola a nejde to. Nohy jsou najednou těžké, bolí vnitřní strana stehen, výrazně zpomaluji a už taky pajdám. Usuzuji, že je čas si odpočinout, takhle to nejde. Nahlašuji hodinovou pauzu. Je 22:20. Beru si zázvorový čaj, abych zjistila jak moc mi nechutná a jdu na chvíli dovnitř do budovy. Svlékám mokré oblečení a masíruji nohy. Protahuji se a odpočívám. V nohách mi jakoby vibruje, motám se, nejsem schopná normálně chodit, bolí to, co teď? Zpátky na trať určitě ne. Vracím se k počítačům kol nahlásit, že jdu spát. V tělocvičně je tma. Převléknu se do suchého, v chodbičce, kde je trochu světla, propíchávám puchýře, ty nejhorší přelepuji a choulím se do spacáku. Nohy pekelně bolí. Holky jak já mám s vámi zítra pokračovat? Nedokáži si to představit. 23:30 uléhám ke spánku. Hodinu se klepu zimou, převaluji, než se mi podaří vygenerovat dostatečné množství tepla a najít příjemnou polohu k uvolnění dolních končetin. Venku prší, já ve spacáku - jako ve Varech na festivalu :-).

V tělocvičně není úplně klid. Běžkyně spící vedle mě pořád šustí folií, kterou je přikrytá, z mužské části tělocvičny je nějakou dobu slyšet chrápání, každou chvíli jsem tedy vzhůru, takže nevím jestli se o spánku dá hovořit, každopádně je mi moc příjemně. 3:27 vylézám ze spacáku, chci vidět svítání :-), oblékám se a protože venku stále prší, lezu do mokrých Asicsů. Vycházím ven a vidím běžce, kteří se stále v tom dešti pohybují na trati. Jako nějací panďuláci vypadají. Do ruky beru karamelového karbošneka, vodu, na uši sluchátka a zhruba ve čtyři hodiny ráno hlásím svůj návrat na trať. Gelu si jen párkrát cucnu, je to velký hnus, ale aspoň nějakou energii do sebe musím dostat a jíst teď nic nechci. Koukám se na tabuli, na níž je vždy uvedeno prvních sedm závodníků se svými výkony. Včera jsem se pohybovala mezi čtvrtým až šestým místem, rozdíly mezi námi byly naprosto minimální. Vede s velkým náskokem Renata, která neustále šlape jako stroj.

Rozbíhám se. Vážně rozbíhám!!! Večer jsem nemohla ani chodit a teď :-). Venku tma, déšť, v uších hudba, já běžím a znovu slyším onen hlas: "Vítej v ultra Ivanko!" Po třech uběhnutých kilometrech opět zase raději přecházím do chůze. Je mi nádherně! Chodím zas normálně, kilometr něco přes deset minut. Během noční pauzy jsem klesla na šestou pozici, teď se zase postupně dostávám na čtvrtou. Chvíli to vypadá, že bych se mohla dostat i na třetí, chybí mi pět kilometrů, ale to už jsou zpátky na trati výše uvedené závodnice. Kolem půl sedmé začínám pomalu trochu jíst. Stane se mi i gastro zážitek, když až pozdě zjistím, že švestička umeboshi je slaná :-). Strašnej humus! Naštěstí jsem si vzala i ovesnou kaši, takže to mám aspoň čím zajíst. Jeden běžec si zpívá, jiný sám pro sebe mluví nahlas. Další si ve svém počínání napomáhá berlemi. Opírá se o ně a nohama se o zem jen odráží, což je jasná nefér nápomoc.


Od osmdesátého pátého kilometru začínám být trochu unavená. Dojde mi baterka v mp3-ce, ale už si ji do konce závodu nevyměním. Nemám sílu nic poslouchat, nemám chuť jíst, začínám zpomalovat tempo. Po devadesátém kilometru už jen chodím jako tělo bez duše. K puchýřům na prstech se přidali i puchýře na obou patách. Bolí! Před devadesátým čtvrtým kilometrem se odebírám do tělocvičny. Poslední kilometr jsem se ploužila snad půl hodiny. Tak jak jsem lehám na spacák. 10:20 - přesně po dvanácti hodinách se dostávám do úplně stejného stavu. Nohy bolí, hlavně puchýře a chodidla, už nic neujdu, neudělám ani krok, šla bych nahlásit, že končím, ale už nemám žádnou sílu, nezvednu se a budu tady jen ležet, ať už je konec! Na trať se už nevrátím. Lehce protahuji nohy. Asi po půl hodině se zvedám a pajdám pokračovat v závodě. Z pajdání se stává chůze, kilometr za čtrnáct minut. Tohle je to sebepřekonání! To, co ukrývá vlastní název závodu, já teď prožívám. Pláču dojetím. Hudebník hraje na píšťalu. Z úst Dana Orálka během závodu zaznělo slovo utrpení - to je naprosto výstižné. Každý krok mě bolí. Dávám se do řeči s němkou Tejini, fajn holka. Dneska jí porazím. Celkově skončím pátá, dostala se přede mě další němka a na mistrovství České republiky získám bramborovou medaili, čímž vylepším své dosud nejlepší umístění z MČR o tři příčky :-). Když jsem si prohlížela fotky z minulých ročníků tohoto závodu, moc jsem si přála stát při vyhlašování výsledků před tou tabulí pro sedm nejlepších a být na ní napsaná. Dneska se mi to splní :-) :-) :-). Už zase pláču :-). Nějak jsem se přepočítala a tak se domnívám, že mi na posledních dvacet čtyři minut budou chybět dva kilometry do stovky. Nejdu tedy ani na záchod ikdyž to mám celkem akutní a asi budu muset i trochu popoběhnout, aby mi jen těsně neunikla. Sice nevím jak, už jsem se o to dopoledne neúspěšně pokoušela, ale tabule i počítač hlásí devadesát sedm. Tak to už nedám. Jdu dál, hlasité fandění, poslední minuty závodu, vteřiny a konec. Zastavuji se a závod končí. Je to zvláštní, ale jak jsem ještě před chvílí tvrdila, že už víc nechci, teď je mi líto že závod končí. Já bych šla ještě dál. Do stovky chybělo asi 1,3 km. Kde to zůstalo? Měla jsem mít kratší noční pauzu? Neměla půl hodiny ležet v té tělocvičně? Ne, to jsem musela, nebyla jsem schopna ničeho. (Když připočtu dva a půl kilometru ze sobotní pěší cesty sem, mám za víkend víc než stovku.) Gratulujeme si s Davidem a docházíme okruh. Jdu konečně na ten záchod, sním pár makadamských oříšků a pomalu se věnuji převlékání a balení. Během dopoledne déšť párkrát na chvíli ustal, teď zrovna neprší. Pohled na chodidla je děsivý. Jsou nateklé a plné puchýřů! Dávám je jen do pantoflí, až doma bude operace. Když mám hotovo, beru si jídlo - těstoviny s rajčatovou omáčkou, sýrem, zeleninou, jeden plátek řasy a ovocný salát:

Následuje vyhlášení, kdy stojím před onou zmiňovanou tabulí a přebírám ocenění. Medaili, nádherné růžičky, úžasný diplom s fotkou (malá výtka: slovo uběhnutá bych nahradila slovem dosažená vzdálenost - je to trošku zkreslující) a nějaké drobnosti.



To nejvíc co si ale ze závodu odnáším, je SILNÝ PŘENÁDHERNÝ ZÁŽITEK. VÝBORNÝ TÝM SKVĚLÝCH LIDÍ, díky kterým jsem tohle mohla zažít. DĚKUJI!!! :-) :-) :-)

Čekám ještě na bratra, který pro mě přijíždí a jedeme domů. Odpoledne usínám a po dvou hodinách se odpočatá probouzím. Nejprve se zmateně ptám sama sebe kde to jsem. Pak mi to všechno postupně dochází. Nebyl to jen sen. Já skutečně prožila jeden z nejkrásnějších víkendů. Vedle mě leží diplom s medailí a dárkovou taškou, na okně kytička. Hrozně rychle to celé uteklo! Ta "velká hodinovka" se mi moc líbila!!!! Postupně se koupu, ošetřuji puchýře, vybaluji. Za ultraběžkyni se nepovažuji, vždyť jsem neuběhla ani maraton, ale za ultrachodkyni? Přirozená lidská chůze, zdravá a šetrná, jen ty puchýře mě natrápily... :-( V životě jsem nic takového neměla. Ušla jsem přes šedesát pět kilometrů.

Pondělí 1.8.2011

Kdybych si "uřízla" nohy od kotníku dolů, tak mě nic nebolí! Spodek je opuchýřovaný a oteklý, ale jinak nic! Navíc si uvědomuji, že i krk přestal v průběhu závodu úplně bolet. Masérka je prostě kouzelnice no :-). Ranní rozcvička naprosto bez problémů. V podvečer půl hodinky na kole a jsem připravena znovu vyběhnout, ale jen naboso, protože do bot ty svoje nohy dostanu jen ztěží. Večer mám pak definitivně jasno. Pokud nebudu za rok touhle dobou zrovna čekat miminko, budu tam zas! ;-)

Proč to ti lidé dělají?

neděle 17. července 2011

Horský běh Perštejn - Klínovec 17,2 km převýšení 904 m 2011

Sobota 16.7.2011

Hodinu před závodem přijíždíme se Zdeňkem do Perštejna, kde se přihlašuji na závod. Zdeněk dělá doprovod, celé si to se mnou jen odkluše.

11:00 - závodníci čekají na start, na kterém mj. stojí i reprezentační běžec na lyžích Lukáš Bauer. Skromně v druhé, třetí řadě, nikam se nehrne. 11:02 - závod odstartován a jde se na to! :-) Vybíháme hned nahoru, nutno podotknout, že až na dva seběhy běžíme stále do kopce. Úvodní pětikilometrové stoupání je pro mě nejnepříjemnější částí závodu. Jsem zvyklá rozklusávat se vždy během úvodních kilometrů. No a jak jsme dnes vyrazili okamžitě nahorů a já nebyla dostatečně rozběhaná, nohy jsou těžší a jde to s nimi obtížněji.

Běžím poklidným tempem tak, abych to udýchala nosem, pohoda. Nááádherná krajina Krušných hor, horké letní počasí, kolem mě funící běžci. Nemá to chybu :-). Na konci tohoto stoupání je umístěna první občerstvovací stanice, naprosto správně. Beru dva kelímky s vodou. Prvním chladím zátylek, druhý vypiju. Sice jsme již nabrali nějakou tu výšku a měli tak běžet po vrstevnici, ale vybíháme další dvě stoupání. Devátý kilometr závodu a v dálce je již vidět Klínovec - náš dnešní cíl :-).


Druhá občerstvovačka a příjemný seběh po asfaltce. Tady se mi běží moc dobře, uvolněně :-). 10 km za 1:13:40 :-). Jedenáctý jako jediný nevidím, s o to větší radostí vítám dvanáctý :-). U Meluzíny odbočujeme z asfaltky znovu do přírody, do konce zbývá pět kilometrů. Potkáváme z cíle se vracejícího cyklistu. Vyrazil na kole minutu před startem a na Klínovec dorazil pouhé dvě minuty před vítězným Bauerem. Ten měl čas 1:13 a já si plánuji doběhnout přesně o hodinu později. Zase to stoupá, je vedro a mám žízeň. Následuje druhý seběh, poté opětovné stoupání po Dámské. Žízeň sílí. Chybí tu třetí občerstvovací stanice! :-o Naštěstí cestou míjíme studánku, a tak piji vodu přímo z ní :-), moc mi chutná. (Později zjišťuji, že u Meluzíny byla skutečně třetí občerstvovací stanice, avšak voda došla příliš brzy. Nedostalo se tak na všechny závodníky. POŘADATELI, dej si na to příště pozor a zajisti dostatek vody pro všechny!!!)

Sedmnáct kilometrů za námi a zbývá posledních cca 200 m po sjezdovce vzhůru. Přecházím do chůze. Zhruba v polovině sjezdovky cvaká fotograf a tak se ho hned ptám, kde že budou fotky - no a tady jedna vskutku je:


Posledních sto metrů prudkého stoupání. S úsměvem samozřejmě :-). Předcházím postarší pár s nordic walking holemi. V závěru se ještě rozbíhám a finišuji v čase 2:13 tak jak jsem chtěla. Symbolicky hodinu za vítězem. Mooc se mi to celé dnes líbilo, jen se nemohu zbavit pocitu, že to zase bylo nějaký krátký :-). Převlékám se do suchého a zjišťuji ztrátu náušnice :-(. Zůstala holt holka někde na trati. Ještě se podívám na vyhlášení, zatleskám vítězům a jedem domů. Škoda, chuť seběhnout si to dolů by tu byla :-).

Neděle 17.7.2011

Trošku ze včerejška cítím nohy. Po hodinovém ranním proběhnutí jsou zas čerstvé a svěží. Miluji tahle moje rána! :-)

Chomutovská hodinovka 2011

Sobota 9.7.2011

Nevím čím to, ale celý týden jsem byla nemocná, což je u mě jev zcela nestandardní. Znamenalo to jen ležet a nic nedělat - a to se opravdu nedá. Pro člověka zvyklého denně se hýbat naprosté utrpení! V sobotu, kdy už to mělo být opravdu důkladně vyléčeno, jsem vyrazila na start tradiční "Chomutovské hodinovky"

Tepovka mi však půl hodiny před startem ukazuje vyšší hodnoty než obvykle a předzávodní nervozitou to rozhodně není! Ajaj, to nebude úplně dobrý... a taky že není.

V 10:00 start. Za velmi teplého a slunečného počasí se dává do pohybu celé startovní pole, které čeká hodinové kroužení po místním škvárovém hřišti. Nohy mám ztuhlé, celé takové nějaké těžké. Jako dva kůli, co se obtížně snažím rozběhat. Zpočátku mě také bolí okostice, ale ty zhruba po dvaceti minutách povolují. Celkem dost kašlu. Je vedro, můj organismus unaven a oslaben, bojující se zbytkovými viry.

Co se týká mého pořadí, běžím si po celou dobu tradičně svým konstantním tempem. Jen mě to celé dnes zmáhá :-(. V patnáctém kole předbíhám poslední závodnici své kategorie, jenž nezkušeně přepálila začátek. Ke konci závodu mě navzdory příliš teplému počasí přepadá zima. Zas to není dobrý... :-(.


Hodina za námi. Uteklo to hrozně rychle, vždyť se taky jednalo o můj letošní nejkratší závod. Končím předposlední ve svém antiosobním rekordu, vyklusávám bosky dvě kolečka a mizím domů ještě trochu poležet :-(. Cestou si kupuji výborný vanilkový sojový nápoj od Alnatury, člověk se přece vždycky musí nějak odměnit a nespoléhat se, že to udělají jiní. Letitá tradice sice velila koupit si po každé "Chomutovské hodinovce" hruškový džus, ale dnes ho měním za soju :-). Tahle tradice vznikla před hodně lety, kdy jsem ještě honila uběhnutou vzdálenost a končila tak na bedně. No a za vyhrané penízky kupovala zmíněný džus :-). Dnes penízky nejsou vyhrané, ale nápoj zůstává ;-).

Úterý 12.7.2011

Tři dny po závodě při svém ranním hodinovém příjemném kroužení po dráze svůj sobotní výkon s přehledem překonávám. Už je vše ok :-).

pátek 1. července 2011

M. D. Triatlon 2011

Sobota 25.6.2011, Prunéřov

Svůj první triatlon jsem absolvovala v roce 2003. Dnes nastal okamžik rozšířit svoji účastnickou sbírku právě v této oblasti :-).

V místě konání, Prunéřově, se pohybuji již od rána a neustále se klepu zimou. Teploměr za oknem ukazoval sotva 15°C. V tomhle mám jít do vody? Zima, zima, zima - miluji ji, ale lézt v ní v plavkách do ledové vody... No nic, ukládám věci do depa a po výkladu trati se přesouvám ke koupališti, kde za nedlouho závod odstartuje. Zpoza mraků chvilkami vykukuje sluníčko, tudíž zima už není tak velká jak se zdála býti dopoledne.

13:15 - odstartoval do plavecké části první závodník. Startuje se intervalově, takže na řadu přicházím zhruba po patnácti minutách, někde uprostřed závodního pole. Se startovním číslem 125 vyrážím s chutí do vody. Deset vteřin po mě pan doktor Pirk, který mi v zápětí ukazuje svá záda. Plave se na ne zcela napuštěném koupališti, což znamená kus běžet a až poté začít plavat. Plaveme k obrátce, celé to nemá více než 150 metrů :-). Nejprve zažívám ledový šok, za obrátkou už je mi to ale celkem příjemné. Místo svého oblíbeného znaku (jediného stylu, který umím velmi dobře, u ostatních se musí dýchat do vody, což stále ještě bohužel neovládám, prostě mi do nosu pořád teče, ani klipsny nepomohly...) volím prsa. Je to kousek, není to tedy žádný problém. To už ale zase vybíhám z vody, obouvám boty a běžím do depa, kde si oblékám tričko s krátkým rukávem (překvapivě nechávám ležet původně plánovanou ještě jednu vrstvu, přeci jen je mi o něco tepleji), krátké elasťáky, přilbu a jde se na bicyklistiku :-).


V propozicích se píše, že jakékoliv jiné než horské kolo je na tuto trať nevhodné. Horské sice mám, ale přeci jen na kole preferuji silničku, terén moc nemusím... Začínáme první dva kilometry po silnici, po nichž následuje úvodní výživné stoupání přes blátíčka, kamínky atp. ;-) Tou dobou už se přede mne dostávají mužští závodníci sténající jako před skonáním. To já jedu v pohodě, na vrcholu se kochám nádherným výhledem a při sjezdu - opět přes šutry apod. - brzdím až mě z toho bolí ruce. Od soupeřů slyším jen "zleva, zprava" a frnk. Pak zas dlouhé stoupání po silnici, nájezd do terénu, nějaká ta stoupání, klesání. Do cíle cyklistické části zbývá pár kilometrů, když mě čeká opravdu prudký sjezd přes kořeny a kameny. Se slovy "zdraví nadevše" slézám z kola a sjezd scházím po svých. Vsadila bych se, že jako jediná :-). Přede mnou prunéřovské elektrárenské panorama, po osmnácti kilometrech dojížím do depa, kam odkládám kolo s přilbou a jdu se na závěr ještě trošku proběhnout :-).

Z běžecké části jsem naprosto nadšená :-)! Běží se tři okruhy, celkem asi 5,5 km. Převážně po krásně posekané a měkké travičce s jedním krátkým stoupáním v každém okruhu. Přesně pro mě :-). Má to jedinou chybu - je to moc krátké :-(. Vydržela bych tu kroužit snad až do rána. V poklidu, je to moc příjemné. Na soupeře se usmívám, ale jen málokdo mi úsměv také oplatí. Většinou jsou to samí štvanci honící se za - nevím za čím... ? S úsměvem probíhám i cílovou bránou a mám to celé za sebou. Můj druhý triatlon zdárně dokončen :-).

Ráno jsem měla odvoz, nazpátek však budu muset na kole, proto se nesprchuji, jen převlékám do suchého. K jídlu nám dali poukaz na řízek s bramborem, a tak úspěšně prosím o malou obměnu. Dostávám napůl brambory a napůl zeleninu :-). Pan Pohlreich by si tu nepochutnal... :-)

Téměř dvě hodiny čekání na závěrečnou tombolu a já opět, oblečena do všeho co mám s sebou, mrznu. Obloha se znovu zatahuje. Tombole předchází vyhlášení vítězů závodu, mezi nimiž naštěstí nejsem resp. jsem, ale z úplně jiného pohledu než je dosažený výsledný čas :-). Naštěstí, protože tahat se s lahví sektu, kterou každý, kdo je na bedně získává, na kole domů by se mi fakt nechtělo... A pak ji stejně někomu věnovat. Upřímně, takovéto ceny pro mě motivací rozhodně nejsou :-). Kdyby tak dali třeba diplom... Tak je to tady! Tombola :-)! Ačkoliv jsem do ní vkládala své velké šance, nic nevyhrávám :-( Nevadí, jede se domů.

Vyrážím směr Chomutov, cca 15 kilometrů. Nejdřív podél přivaděče po rovinaté lesní cestě hnána štěkotem psů střežících objekty, teď se jednat o závod, tak jsem jednoznačná vítězka :-)! V obci Zelená už jsem z těch psů tak vyklepaná, že odbočuji na "hlavničku" (označení pro hlavní silnici pana doc. Lehnerta :-) a v poklidu přijíždím spokojená domů. Nic mě nebolí, absolutně necítím, že bych dnes byla jakkoliv fyzicky aktivní. Bylo toho málo :-(. Dávám si výborný malinový koktejl (včera jsem byla na babiččině zahrádce), k tomu horké bio kakao pro zahřátí :-).

Neděle 26.6.2011, Brno

Cestou do Olomouce se stavuji v brněnské Berushce, abych si konečně dopřála něco pěkného na sebe. Slibuji si to dva roky, tak jsem se konečně dočkala. Sice nabídka nic moc, pražská je podstatně lepší, ale mám jedny nové kraťasy a tři trička :-). Tak aspoň tak.

úterý 21. června 2011

Olomoucký půlmaraton 2011

Pátek 17.6.2011, Olomouc

Den před závodem se vyrážíme s Drahým prvně podívat na farmářské trhy a jsme z nich nadšeni. Stánků sice není mnoho, ale to nevadí. Dáváme si oba mošt, já vybírám kukuřičný koláč, Drahý sýr bez chemie a nakonec se vyřádíme u stánku se spoustou cukrátek, která se nabírají do misky a poté se platí za váhu - to pro tchýni, aby taky měla trochu radosti v tom svém televizně-sedavém životě.

Poté se přesouváme do Green baru na oběd. Dáváme si okurkový salát se zákysem a koprem, mrkvový salát s oříšky, brambory se šafránem, seitan steak s lilkem, zeleninovou paellu a na závěr jablečné pyré s třešní. Proč si jednou za čas nedopřát? :-) Drahý tu byl poprvé a moc se mu tu líbilo. Prý už nebude vařit a budeme chodit jenom sem.

Následuje návštěva půlmaratonského expa, které se mezitím otevřelo. Před jeho branami potkáváme naší Jitku Bělohlávkovou s domácí Petrou Kamínkovou domlouvající si taktiku na zítřejší závod (upřímně nechápu jakou, stejně jí Kamínková hned frnkne). Uvnitř přebírám startovní obálku, se kterou se nekonečně dlouho procházím po koberci sloužícímu ke kontrole čipů, abychom se následně s místním technikem dobrali k závěru, že mi slečna v expu přidělila pánské číslo 52 namísto mého dámského F52. Záměna je tedy vyřešena, ale jestli tohle slečny udělaly více závodníkům... Později navíc zjišťuji, že v obálce chybí avizovaná informační brožurka. No nic, prostě Olomouc, co bychom chtěli... :-)

Sobota 18.6.2011, Olomouc

Den závodu. Nejraději startuji hned ráno, při Olomouckém půlmaratonu si však musím počkat až do 19.té hodiny večerní. Protože má dnes Drahý noční, nepoběžíme spolu letos Rodinný běh, proto vyrážím sama až po páté odpolední směr Horní náměstí. Procházím reklamní stánky prodejců, nic extra mě nezaujalo, takže beru stejně jako letos v Praze na PIMu bílý Volkswagen balonek a sedám si ke kašně. Ještě je čas.

Obloha pod mrakem, začíná trochu foukat. Je mi zima a činím zásadní rozhodnutí. Svlékám tílko abych ho vyměnila ho za mikinu. Batoh do úschovny a hurá zařadit se do startovního koridoru. Taktika přihlásit se ihned po otevření registrace, mít nízké startovní číslo a tím pádem vybíhat z prvního sektoru "A" hned za elitou se vyplatila - letos se mě totiž netýká tzv. "Pavelčákův špunt" :-). Balonek pouštím pro štěstí k nebesům. Ještě se rozhlížím kolem sebe abych se ujistila, že jsem jediná co poběží v mikině, všichni kolem tílečka. Na převléknutí je už teď pozdě, však ono se počasí během dvou hodin může ještě vyvinout všelijak a sluníčko rozhodně svítit nebude.

Startovní výstřel, vynikající Hejč s Vltavou a jdeme na to :-). Rozbíhám se v klidu, prostě standardně tak, aby mi to bylo příjemné :-). Spousta závodníků jde logicky přede mě. Přeci jen startuji zepředu, ale nehoním žádný čas, každopádně "nešpuntuji" a plynule si běžím. Míjí mě postupně vodič na 1:30, 1:40, zhruba na 3. km 1:50 a tam se moje pozice ustáluje. Do 5. km běžím kousek za vodičem, no kdybych chtěla "jít" dnes na osobák mám ideální příležitost se ho držet, ale já přece časy nehoním, honím jen krásné pocity slasti, navíc týden po mém 12. maratonu (to je hloupá výmluva co :-)). Na první občerstvovačce piji ionťák, pak už jen vodu. Nedělají mi tyhle chemický nesmysly prostě dobře no, jak na ně nejsem zvyklá, tak mi nesedí a slazený čaj tu není. Běžím, běžím, běžím, zjišťuji že "Kibetovu zkratku" si letos dáváme všichni :-) Při vběhu do druhého kola začíná lehce krápat, u RCOóčka fandí Ivo Domanský, usmívám se na něj a běžím. Pomalu jako bych byla bez energie, bude to kolem dvou hodin, déšť čím dál tím více sílí, přede mnou vodič na 1:50, za mnou vodička na 2:00.

17. kilometr a něco, co jsem ještě nezažila. Jakési znovuzrození či co. Jako by se mi z nohou uvolnily poslední zbytky kyseliny méčné, nohy se osvobodily, přestaly pociťovat jakoukoliv bolest a začaly se vznášet. Přidávám dva rychlostní stupně. Prší a já letím. Předbíhám jednoho běžce za druhým. Prožívám orgasmus první kategorie. Na světě je nádherně! :-) Při výběhu na most spojující oba parky všechny přesprintovávám až se tomu musím smát. Kluzké "kočičí hlavy", blíží se můj tradiční drtivý finiš. Ještě více zrychluji, pouze na jednoho chlapce v zeleném tričku po mé levici nestačím, jinak proti mě nikdo nemá šanci. Spatřuji i tabuli s výsledným časem - no, paradoxně pouhých 90 sekund za letošním osobákem (také z Olomouce), chtěla jsem běžet rozhodně pomaleji. Za cílovou čárou se mi ani nechce zastavovat. Mám velkou chuť běžet dál, spoustu síly a energie, škoda že ta trať dnes není o něco delší, to by nějaký ten osobák určitě padl.

Dostávám medaili (na krk - hurá, loni to ti "čutálisti" dávali do ruky, asi nevěděli kam to kulaté na šňůrce patří), tašku s občerstvením, k tomu beru tři jablka. Jsem překvapená, že na mě dnes nezbyl žádný banán. Pomeranče jsou klasika, ale že došly i banány? :-( Proto ty tři jablka - abych si to vykompenzovala :-). Převlékám se, usmívám se, je mi nádherně, odcházím z centra dění. Cestou ještě povzbuzuji jednoho z posledních závodníků, těm co si to nejvíce zaslouží už nikdo nezůstal fandit. U Fontány beru jen mattonku, guláš, pivo ani žádné drinky fakt nevedu :-).

Další krásný naplno prožitý den mám za sebou, zítra začíná nový :-). Hrozně se těším na další závod! :-) V noci mi pak ještě dlouho trvá než usnu. Samým vzrušením se převaluji až do tří do rána! No a v pět přichází Drahý z noční, takže jsem zase vzhůru...

Zajímal by vás můj čas? Ale pro ten já přece neběhám :-).
1:53:32 hod. (5. půlmaraton, 2. nejrychlejší)

Fotky ze závodu - bohužel jsem našla jen dvě, zato mužský kolega s číslem 52 jich má celých osm! :-(



A ještě jedna bonusová z "Kibetovy zkratky" v prvním kole: